DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Vplul si do mého života s úsměvem mladého ucha a roztočil se se mnou vodní vír.
Sama v hlubinách oceánu přemýšlím nad existencí. Stále čekám na vzkaz v uzavřené láhvi, který zachytím, ale stále žádný nepřiplouvá. Kdy vyplave ta zazděná pravda mezi námi na hladinu? Proč mám vše tak rozmazané, ze soli mě oči pálí, srdce nebije, už nedýchám?
Z mořských řas si udělám pavučinu lží o tom, co k tobě cítím. Stala jsem se mořskou pannou, abych tě konečně stáhla na věky věků do své říše, abychom tonuli spolu, jeden pro druhého.
Mrtví můžou milovat, proto živí musí zemřít.

"Mami, mami!" Dvojčata se přihnala jako povodeň, rychle, nečekaně a bylo jich všude plno. "Brácha se pusinkoval s tím novým velvyslancem! Viděli jsme ho!"
Arwen si povzdechla. "A neřekla jsem vám náhodou, že máte být ve své komnatě a nesledovat svého bratra?"
"No..."
"Takže marš do svého pokoje a nesmíte ven, dokud vám to nedovolím!"
"Ale mami, musíš přece-"
Arwen se zvedla ze židle a sjela své dcery pohledem. "Já nemusím nic, musím jenom umřít. Možná pak si budete moc dělat, co chcete, ale do té doby budete poslouchat, co vám řeknu."
"A stejně mu tu pusu dal!"
"Do pokoje!"

Bylo pro něj jednodušší neoznamovat svoje přežití a nechat všechny v domnění, že onu osudnou bitvu nepřežil. Mrtví nemůžou být souzeni ze zrady. Nikdo jim nebrání ve vstupu do hlavního města, ve stycích s císařem. Nikdo je nepodezřívá, že se snaží otevřít starý případ a napravit zapomenuté křivdy.
Nechal sám sebe zemřít. To, co bylo jím, stejně shořelo v plamenech. Zůstalo jen srdce, chladné jako led, a mysl ostřejší než břitva.
Ale mrtví nemluví a živí musí mluvit místo nich. Mluvil za tisíce promarněných životů včetně toho svého. Bojoval za pravdu.
A i jeho srdce pomalu roztálo, pro jedny oči.

Denně to slovo opakuji více než padesátkrát. Když vstávám, děkuji Bohu, že jsem přežil noc. Když usínám, prosím jej, aby mě, zemřu-li, přijal do svého království. Dříve jsem se cítil nesvůj, když jsem se večer ukládal do rakve, ale dnes pro mě nemůže být přirozenějšího lůžka. My smrtelníci musíme pamatovat na smrt, jen ve smrti na ni paradoxně můžeme zapomenout. To si stále opakuji.
A přece se mi vždy, když vynášíme v rakvi tělo spolubratra, sevře hrdlo a to slovo, tolikrát mechanicky opakované, zazní náhle pronikavě jako hrana.
My smrtelníci musíme pamatovat na smrt. A přesto na ni neustále zapomínáme.

„Vím, že doba není lehká a že děláte, co můžete. Chápu vaše obavy o budoucnost. Bojíte se, abyste si mohli dovolit zaplatit školné svým vlastním dětem nebo abyste měli na případný úplatek pro odvodní komisi. Přesto nesmíme zapomínat na potřebné a musíme jim pomáhat. Chci, aby každý z vás věnoval jeden dolar do sbírky pro odložené děti.“
„A proč se mám o nějaký usmrkance starat zrovna já?“ ozval se starej Ewing a bouchl do lavice. „Se snad o ně může postarat Ježíš, ne?“
„To jistě může. A určitě to v budoucnu udělá. Ale ty plenky jim zatím někdo zaplatit musí.“

Jen několik nádechů a neuvěřitelné štěstí bude skutečné.
Dýchala ztěžka, Edwardovo čelo halil mrak.
"Zadržte!"
Kněz se viditelně lekl.
"Obřad nesmí pokračovat, jsou zde překážky."
"Ne u mne," uvažovala, "není, kdo by zasahoval. Takže..."
S upřímnou starostí pohlédla do jeho tváře. Neprolomitelná.
Právník hovořil.
"Žena? Měl-li ženu, musí být mrtvá. A pokud není, tak já..."
"...musím být. Mrtvá."
Pan Briggs ji zjevně přeslechl.
"Mrtvá? Nikoliv, slečno. Její bratr dosvědčí, že před třemi měsíci alespoň naživu byla. Dosvědčí to i ona sama, pokud nás, pane Rochestere, doprovodíte za svou paní. Domnělí mrtví snad svědčit mohou. Lidé tohoto světa pravdu osvědčit musí."

Rok, kdy u nich bydlel Mexičan Claudio, byl obohacující. Pro oba.
Claudio spokojeně ukázal na řadu malých cukrových lebek a sladké bochánky. „Calaveritas, pan de muerto. Éště ďédovo milované tacos a salsa verde. To my šivá musela délala, by s mértvá mochla odovala. Doma velká óslava, Gusta! Un piknik s mértvá přšíbusná na eřšbito… el cementerio.“
O mexických oslavách svátku mrtvých už Gustav slyšel. Letos měl všechno z první ruky. „Hele, co udělat ještě rakvičky?“ napadlo ho.
„Ráchvičky? Co to?“
„Jako malé rakve. Sladké. Se šlehačkou.“
„Espléndido!!!“
Claudio odjel domů s receptem.
Babiččiny rakvičky se tak dostaly až na Yucatán.

„Tak letos poprvé k volbám,“ zašvitořila a s nepochopitelným nadšením probírala jeden leták za druhým, pečlivě četla jednotlivé body programu a do notýsku po své pravé ruce zaznamenávala názorové shody.
Otráveně zabručel a obrátil stránku novin.
„Už víš, komu dáš svůj hlas?“
„Nikomu,“ odpověděl suše a hodil noviny do krbu.
„Jak to myslíš? Vždyť je to historicky první přímá volba ministra kouzel v dějinách! Každý z těch sedmi kandidátů může radikálně změnit současnou podobu kouzelnického světa! Musíš si jednoho z nich vybrat! Musíš podpořit správnou stranu!“
„Já už si naštěstí žádnou stranu vybírat nemusím. Já jsem pro kouzelnický svět mrtvý.“

Temný pahorek hřbitovní, hodina mezi psem a vlkem. Vítr si láme zuby na kostech náhrobních kamenů. V hlíně čerstvá jizva vykopaného hrobu, u něj tři postavy. Knihovník se zahradníkem v černých kápích, poslední z trojice září do noci bílým rubášem.
„On… žije!“ vydechne zahradník. „Dokázal jste to!“
„To není život,“ odvětí knihovník. Prstem ukáže na kruh vyrytý do hlíny.
„Nařizuji ti, stůj!“
Skelné oči na moment zjasní. Ztuhlé šlachy se napnou a uvedou kosterní soustavu do pohybu. Když promluví, zní to jako dutá ozvěna pod gotickou klenbou, jako studená hlína hrobu, jako tíha všech věků.
„Jen živí poslouchají. Mrtví… nemusí.“

Je prima mít bráchu. Aspoň si jeden má s kým poklábosit.
Sdílíme spolu svoje dojmy a pocity.
Společně se radujeme, společně se smějeme a společně se občas trochu bojíme.
O všechno se dělíme. Spravedlivě rovným dílem, jinak to ani nejde.
A všechno děláme společně. Společně spíme, společně cvičíme.
Společně všechno zkoumáme. A že je toho k prozkoumání dost a dost! Každou chvíli něco nového.
Teď je ale něco špatně. Bráška se nehýbá, nejí, nesměje se, nemluví se mnou. Proč spí, když já nespím?
A já musím jít. Musím jít do toho tunelu, musím se snažit, musím.
Existuje život po porodu?