DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

Na oslavu přijetí nového velvyslance se v Minas Tirith pořádal banket. Aby lidé poznali Haradskou kulturu, výzdoba byla udělaná v Haradském stylu a obsluhovali lidé navlečení v Haradských tradičních oděvech.
"Viděl jsi už toho Mûmaka udělaného z cukru? Kuchyně se předvedla," zeptal se Eldarion ve snaze rozptýlit Matumaniho. Ten vypadal nervózně a nadskočil pokaždé, když ho někdo oslovil.
"Všechno je tu špatně," brumlal Matumaini. "To oblečení takhle být nemá a všechno má být kořeněné!"
"Myslím, že opravdové Hadarské jídlo by způsobilo žaludeční problémy polovině Minas Tirith," podotkl Eldarion.
"Aspoň že ndizi jsou populární," povzdechl si Matumaini. "Budeme jich potřebovat víc."

"Co budeme potřebovat?"
"Tábořiště. Vodu, co nejčistší. Jídlo, co nejlepší a co nejvíc. Jsi slabý. Je to všechno moje chyba."
Česťa se zamyslel. Jak by mohl Karla utěšit? Nebyla jeho vina, že narazili na Hermana. Ani to, že šel s ním. Ani to, že se napojil na zemi. Ale Karl by si to vymluvit stejně nenechal.
"Jak dlouho bude kouzlo trvat?"
"Hodinu, možná déle."
"Rychlé cukry, hodně rychlých cukrů. Nejbližší vesnice je Lazsko. Je tam obchod. Doufejme, že budou mít banány."
"A voda?"
"Nad vsí je rybník. A studánka. V tuhle roční dobu bude to místo opuštěné."
Karl kývnul. Nerad.

Apokalypsa přišla znenadání. Jak už to tak s nimi bývá.
Petr se skrýval v bunkru. Patřil jeho pošahanému strýčkovi, který ho postavil ještě před válkou. Tou třetí.
Podle toho, jak chutnaly konzervy naskládané na policích, tam byly ještě mnohem déle.
Časem ale Petrovi zásoby došly a nezbylo mu než vyrazit ven. Tehdy poprvé spatřil své nepřátele.
Obrovské mluvící pomeranče.
Petr se zprvu zděsil, ale nakonec se jako správný vynalézavý hrdina rozhodl bojovat jediným způsobem, který ho napadl.
Začal používat banány.
Proč?
Protože každé malé dítě ví, že banány obsahují hodně draslíku.
A v nouzi se dají použít i jako bumerang.

Oddělení onkologie je v suterénu. Schovejme nevyléčitelně nemocné, ať na nich nemusí spočinout oko zdravého soudruha. Byl by zbytečně rozrušen.
Jde se tam oprýskanou chodbou.
Uvnitř ratejny dvacet lůžek, tady se před ostatními neskrývá nic, nemoc, bolest, strach, zvracení, popáleniny po ozařování, plešaté hlavy. Tady je utrpení obnažené, jako na Golgotě.
Stojí ve dveřích, ukřižován pohledy pacientek, a hledá ty jediné oči, na kterých záleží. Velké oči v bledé tváři, oči Matky, oči Panny.
Stojí ve dveřích, nejistý a nepatřičný, jako ty podpultové banány, co svírá v ruce, tak nemístně žluté v šedi tváří, šedi beznaděje, šedi místa i času.

Po příjezdu na okraj slumu transportér zachrchlal, že má dost a vzdal to. Otík mumlal cosi o zfušované italské práci a pustil se do oprav.
Zbytek týmu zatím zajistil okolí. Čekalo je to nejlepší. Probít se milionem uliček mezi domy z kontejnerů, vlnitého plechu a odpadu až ke zdi, kde začínala karanténní zóna. Dva kilometry, které bez spolehlivě fungující ochrany nemají šanci překonat.
Najednou křik, skřípění a rachot.
Transportér míří z kopce do slumu a svými čtyřiceti tunami vytváří v nuzné architektuře luxusní českou dálnici.
„Gumo! Čím si to podložil?“
„Trsem banánů, vypadaly nezrale, takový ty, co nejdou ani oloupat…“

"Vstávat, jde se do školy."
Mezitím svoje čištění zubů, příprava snídaně.
***
"Šup, snídaně je hotová."
Z postele na mě mžourá personifikace ospalosti.
***
"Vstávej!"
"Nekřič na mě!"
Personifikace uraženě vstane a odkráčí na onu místnost.
***
Zázrak. Personifikace snídá, je umytá a oblečená. Třeba to nakonec stihneme bez...
"Maminka říkala, že mi uděláš ke svačině kaši."
DOPRČIC! Hmátnu po pytlíku kaše. Zírám na jednoduchý návod.
"Směs vmícháme do dostatečně horké vody nebo mléka. Ach jo. Kolik kaše? Kolik vodynebomléka? Jak horké?" Sakrasakrasakra.
Čas na jeden pokus.
***
Nahnědlý pokus končí v koši.
"Ale co budu mít ke svačině?"
"Tumáš."

Dnes to určitě vyjde, přesvědčoval se Červomol. Otevřel dveře do knihovny.
„Dobrý den.“
„Oook,“ ozvalo se zpoza regálů.
„Chtěl bych si prohlédnout jistou knihu.“
„Oook?“
„Průkaz bohužel nemám, ale mám něco jiného,“ řekl a vytáhl sáček buráků.
„Pro vás.“
Knihovník ho vzal, buráky si nasypal do úst.
„Jsou tu ještě tyhle skvělé banány. Teď bych mohl?“
„Oook!“ řekl knihovník a ukázal na měšec ze kterého vytahoval dobroty.
„Ano, samozřejmě, jak bych mohl zapomenout. Specialita od pana Kolíka.“
Jeho trumf.
„Banány v tukové polevě!“
Knihovník překvapeně zamrkal.
„Oook!“ zakřičel a prohodil ho ven oknem i s tukovou polevou.
„Oook,“ dodal spokojeně.

Na jakýkoliv problém byla maminčina odpověď vždycinky stejná...

„Himbajz! Natáhl jsem si sval!“
„Sněz banán, drahoušku.“

„Štípl mě komár!“
„Dej si na to banán.“

„Je mi nějak zle, nemůžu do školy...“
„Vem si banán a mazej!“

Prostě dělala, jako by měly banány spasit svět. Až později se ukázalo, jak velkou pravdu měla...
To jsme zase jednou hrdinsky prchali ze Stínadel, tlupu hulákajících Vontů v patách, když se ten nejrychlejší zničehonic rozplácl na zemi jako žába. Všichni ostatní se svalili na něj a vytvořili velmi ošklivě klející hromadu.
Tehdy jsem ji zmerčil a prozřel jsem – byli jsme zachráněni slupkou od banánu.

Zazněl ohlušující výbuch, země zasténala a zpoza dveří vykoukla Ronova ohořelá hlava.
"Nefunguje to," sdělila celkem zbytečně.
"Tak tam prskni banán," houkl George od rozdělané práce.
Ron něco nevrle zabručel, zaťukal si na čelo a zalezl zpátky.
George se pro sebe usmál. Vzpomněl si, jak Fredovi kdysi do hmoty na výrobu omdlévacích oplatek, která odmítala fungovat, spadl kousek banánu od mamky na svačinu. Pokrčili rameny a vyzkoušeli to. George omdlel naprosto dokonale.
Banán se stal jejich klíčovou přísadou a tahle průpovídka tajným heslem.
Dneska už ten vtip nikdo nepochopí.
Ale pořád tím může naštvat Rona. A to se taky počítá.

James Cook naložil loď místo kysaným zelím banány. Do třech týdnů zhnědly a nikdo (kromě otrlých námořníků ze Skotska) je nechtěl jíst, takže se vrátili do Anglie. Na Havaj nikdy nedojeli.
*
Když se před ním objevil vůz s vévodou, Gavrilo zamířil a stiskl spoušť. Banán se mu rozmáčkl v ruce. Špatná kapsa, zaklel v duchu. Proč jsem si jen nešel nakoupit až POTOM!
*
Mělo to být důležité jednání. Potom ale Chamberlain nastolil zdánlivě prostou otázku: z jaké strany nejlépe loupat banán. Hitler a Mussolini propagovali směr „od šťopky“, Daladier „od toho čerrrrrrného ócasku.“ Hádali se do půlnoci. Ráno jeli domů.