DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

Občas nechápal, proč je jeho parťák tak problematický. Dostali jasný rozkazy, tak proč není schopnej zvednout ten svůj línej zadek a konečně přijít. I dav kolem se trochu utišil, všichni čekali na jejich zásah. Zamířil k autu.
"Co blbneš, poď už!"
"Já nejdu."
"No tak! Podívej se, uděláme to takhle, nejdřív ji jenom požádáme, aby nám otevřela, když odmítne, tak jí vysvětlíme, proč by nám tu holku měla vydat, a kdyby furt nic, banány to jistí."
"Jaký banány?!"
"Přece jak kupovala banány v Albertu na Křižíkově!"
"Co na tom?"
"Co na tom?! Copak nevíš, že jsme na osmičku uvalili embargo?!"

Nemohl Leile přinést jen tak obyčejnou kytku. I když splnil téměř všechny její požadavky – čerstvé jmenování prorektorem ho hřálo v kapse –, nemohl se objevit na prahu slovutného domu Karanisových bez náležitě neobvyklého dárku.
Potřeboval něco, čím se zalíbí Leilině otci. Ergo pátrá po kytce užitečné, z níž může vyplynout zisk.
Leilina matka oceňuje praktičnost v domácnosti. Ergo bylinu jedlou. Nebo ještě lépe: plodící.
Leila sama miluje exotiku. A sladké.
Nakonec se rozhodl pro banánovník. Arabové ho sice po Africe rozšířili už dávno, ale na Krétě ještě nerostl žádný.
Leila líně hladila listy. „Pěkné... A kdy že se staneš tím rektorem?“

„Dneska tě to bude bavit,“ slibuje Severus v laboratoři dcerce.
„A proč?“
„Protože vyrobíme zmrzlinu.“
Holčička si radostně povyskočí.
„Bude jako od pana Fotreska?“
„Ne.“
„Proč ne?
„Protože bude lepší.“
„Proč bude lepší?
„Protože jsme šikovnější než Fortescue. A už nemel a pracuj.“
Megan tatínkovi věří. Jasně že jsou šikovní. Jejich zmrzlina bude nejlepčejší na světě. Usilovně krájí, rozmačkává, míchá, jazýček soustředěním povystrčený, na čele náznak tatínkovy vrásky.
„Banánovou mám nejradši,“ prohlásí spokojeně.
Severus provede mrazící kouzlo.
Megan hotovou zmrzlinu zklamaně rozpatlává lžičkou.
„Proč není žlutá? Od Fotreska je vždycky krásně žlutá.“
„To je snad jasné. My nepoužili banánové slupky.“

Povím vám, není to nic jednoduchého, růst v jílovici. Máme tu sice hned za plotem potok, takže o vodu by bylo postaráno, ale jíl je jalový. Vykvést, to jeden ještě zvládne, jenže když chcete, aby za něco stály i plody... Občas je mi líto naší jabloně. My rybízy to máme vlastně snazší. Můžeme si natáhnout šlahoun, zakořenit ho a pátrat. Stromy to nedokážou.
Letos jsem vyhmatal okraj kompostu.
Tak co tu máme? Stará tráva, slupky z brambor, vážení, já bych rád i nějaké minerály, rozumíme? Nemůžou ti lidi vyhazovat něco pořádného? Moment... ano! Slupka z banánu.
Sláva! Bobule, těšte se!

Výsadek na neznámé planetě.
Kategorie M, atmosféra podobná Zemi.
Bohatá vegetace.
Kirk, Spock, McCoy a tým výzkumníků se přemístili na povrch. V ten okamžik ztratili spojení s Enterprise.
"Zatraceně," zavrčel Kostra a nakopl nejbližší kmen stromu.
Spock to okomentoval pozdvižením obočí.
"Scotty to vyřeší," uklidňoval ho Kirk.
Problém nastal, když po mnoha hodinách stále neměli kontakt s lodí.
Měli hlad.
Spock s týmem prohledávali okolí. Zjistili, že vegetace je sice bohatá, ale bez čehokoliv jedlého.
Kromě banánů.
"Výborně," brblal Kostra. "Banány nás sice zachrání od smrti hladem, ale jestli nás Scotty brzo nevysvobodí, čeká nás celkem nepříjemný týden na záchodě."

"Dobrý den, Franku, posaďte se. Copak je u vás nového?"
"Jste šikovný člověk, určitě si se vším poradíte."
"Mám se dobře, ano. Jestli se mi nestýská? Stýská, to víte, že stýská. Stalin sem občas někoho pošle, aby se mi nestýskalo. Třeba tuhle v květnu."
"To víte, že se mi tu líbí, je tu teplo, a toho ovoce. Věřil byste, že jsem v Rusku ani po revoluci neviděl banán? Teď je mám tak rád. Dost o mě, co jste mi to přinesl? Páni, toho je. Poslyšte, dáme si něco k pití, nasekejte led, sekáček je támhle, já se dám do čtení."

Nic jí nevyčetl a ona mu nic nevysvětlovala. Ale jeho oči, zklamané oči, ty na ní žalovaly. Věděla, že mu ublížila. Jako by kolem sebe chodili mlčky. Mluvili, ale to podstatné si neřekli. Přetrhli špagátek, konec se třepil a nešel navázat.
V noci nemohla spát, ležela s očima široce otevřenýma do tmy a polykala slzy.
Jednou večer nahmatala pod polštářem knihu. Překvapeně ji vzala do rukou, sama se otevřela. Ze stránek zavoněly dálky a koření. Perokresby cizokrajných rostlin a podivných zvířat, dunících vodopádů a domorodých chatrčí. V krajině banánorodé, upoutal ji popisek.
Jára ji našel spící s knihou v náručí.

Rychle lesklou truhlu zavřel, ale přesto do vzduchu s nepříjemným bzučením unikly dvě průsvitné baňky, ze kterých odkapávala hořící kapalina. Robinson dlouho do večera hasil začínající požár. Poté se roznemohl.
Přes blahodárné účinky hořké kůry útlého stromu se Robinson zotavoval z horečky na těle i na duchu jen velmi zvolna. Naštěstí našel na pláži opět několik rýh zakončených mělkým důlkem ve vyhřátém písku. Želví vajíčka mu pomohla přečkat nejhorší časy.
Zatoulal se také znovu ke zbytkům vraku. Lesklou truhlu zakopal hluboko na místě, které si zvolil jako budoucí plantáž. Nakonec navrchu připravil jámy, do kterých zasadil sazeničky. Banány to jistí.

Bánány jsou skvělé. Multifunkční ovoce.
Jíme je od narození po smrt, batolata i důchodci.
Mrňata coby první sladké, vydatné jídlo, staří coby jedno z mála druhů ovoce, které ještě ukousnou.
Dají se jíst teplé, studené, rozmixované, pečené, smažené, obalované a nevím, co ještě.
Banán je nejlepší sladidlo, do těsta na palačinky, lívance, do těsta na bábovky a koláče.
Pro sportovce výživová bomba, pro věčné dietáře oběd, který zasytí.
Mixovaný s mlékem jako výborný koktejl, s vodou a špenátem jako zdravé smoothie.
Bez banánů si neumím život představit, už chápu, proč za komunistů lidé v těch frontách stáli, stála bych taky!

„Ba-nanana, ba-nana,“ pobrukoval si zarostlý rybář ve žluté haleně, když zajišťoval lano poutající loďku.
„Hej, Banane,“ zavolal na něj Jorg. „Uvaž to pořádně, ne jako posledně.“
Éseld je už znala, její zaměstnavatelka od nich brala ryby do kuchyně: Jorg a Grydor, třetímu přezdívali Banan. Kromě onoho broukání totiž nemluvil.
Grydor vystoupil na molo, podal Éseld košík s rybami. „Dneska jen tohle, hochu,“ odfrkl. „Támhleta zasraná karavela nám zkazila celej lov.“
Éseld pohlédla, kam ukazoval.
Tu loď poznala okamžitě a krve by se v ní nedořezal. Zadunavský bohatýr. Loď imberlijského vévody! Byla tak blízko, že rozeznávala postavy na palubě.
Viděli ji?