DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

Pan Tilney usedl k písemnostem. Eleanor bylo chladno, načala šití. Catherine je ujistila, že v zahradách se určitě sama neztratí.
Určitě ne.
Když zahlédla střechu skleníku, přepadla ji zvědavost. Patří vůbec ještě k Northangeru?
Vkročila do hlínou voňavého tepla. Rajčata, cukety... jahody v pařníčcích. Květiny. Chodníček se stočil za roh. Co to...?
"Slečno!" poněkud příkré oslovení.
"Mohu vám pomoci?"
"Já... ne... pardon.. dobrý den," kulila oči na uhlazenou dámu v zástěře.
"Slečna Morlandová, předpokládám? Gwendylon Clearance, těší mě."
Pukrle.
"Něco byste ráda? Nechcete třeba poslat bratříčku Jamesovi pár banánů? Hodně cukru, pomáhají na stres... brzy se mu budou hodit."
"Cože?"

„Ještě jeden, pane doktore,“ zašeptala sestřička.
„Pojďte dál, pane Otesánku,“ zavolala do čekárny.
Do ordinace vešel obr, v obličeji celý zelený.
„Copak?“ pravil lékař.
„Břicho! Bolí!“ ukázal Otesánek.
„Co jste spap… sně… sežral?“
„Jed jsem, sněd jsem: kaši z rendlíka, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu, děvečku s jetelem, sedláka se senem, pasáka s prasaty, ovčáka s jehňaty a tebe… už nesním, bolí mě bříško!
„Sestro, pište: jasná přecpanitýda nevybíravá. Recept: 50 kilo banánů, oloupat, sníst. Jsou projímavé, pomohou. Slupky rozházet kolem sebe a hodně chodit!“
„Doufám, že po nich uklouzne, spadne a pukne, žrout jeden,“ dodal, když pacient odešel.

Švihli sebou na hrbolatý chodník ve strmě stoupající ulici. Zašlé činžáky, dlažební kostky a psí hromádky. Kdesi nahoře řinčela tramvaj.
Náhlé neelegantní zjevení zakryly vyložené bedničky místní zeleniny. Naštěstí.
Evžen to odnesl rozbitým kolenem. Mohlo být hůř. Vrátil na místo trs shozených banánů a s mírným pobavením sledoval, jak Lada zběsile zaplácává drobné plamínky na sukni.
„Vy jste to zvoral.“
„Líp to nešlo.“ Dostával strach. „Mrskněte sebou.“
Lada ho upřeně pozorovala: „O čem přemýšlíte?“
Evžen kulhavě vyrazil nahoru. Najít dům se stopami magie. Rychle.
„Umíte clonu proti přemístění?“ prohodil.
„Umím,“ pochlubila se Lada. „Díky speciálnímu kursu pro kriminalisty… Bože… Sakra!“

„Jak bezútěšný je tento svět,“ pronesl smutně elegantní vědec. „Taková pustina není ani na Měsíci.“
„Chrabrost a čest zcela vymizely, toť záhuba je jistá,“ zalkal rytíř na stařičké bílé herce, která sotva pletla nohama.
„Bože, tak vyprahlá nebyla ani poušť, když jsem utíkala od Mulaye Ismaila,“ zazoufala si plavovlasá krasavice.
„Proč jsem jen odhodil svůj širák,“ zalitoval kavalír s velkým nosem.
„Umíráme, přátelé, nikdo již o nás nedbá, potravy ni vody nám nepodá, poručme své hříšné duše Bohu,“ zašeptal pohledný mušketýr.
„Banana?“ ozvalo se náhle a z nedalekého křoví vyběhla žlutá postavička v modrých kalhotkách s náručí plnou oněch plodů.

„Poslyš, Gusto,“ obrátila se Aňa na bratra. „Já jako chápu, že co je velký, to je dobrý, protože je toho hodně. Ale nebylo by jistější místo těchhle zelenej třiceticentimetrovejch voblud koupit banány menší, ale zralý?“
„To mi poradil Claudio,“ odkázal se Gustav na svého mexického kamaráda. „Že je mám určitě vyzkoušet.“
„Proč jsou veliký zelený banány lepší? Že by v nezralém ovoci bylo víc vitaminů?“ dodala uštěpačně.
„Mýlíš se, ó drahá sestro. Nejsou to banány, nýbrž plantainy – a jsou konzumovány jako zelenina. Jsou víc škrobovité, moučné, vysoce výživné. A považ: vaří se. Konečně jsem je sehnal!“ zamnul si potěšeně ruce.

Výsadek na téhle planetě nikdo z kluků nechápal. Co tady Sepáci můžou dělat? Droidi, rezivějící, sotva na ně plivneš, by tady nevydrželi ani vteřinu. A Geonosiani, zvyklí na pouštní klima, by se utopili jen v tom vzduchu.
Ale Rada přikázala, tak šli. Pohybovali se mezi vznosnými velikány, kteří by se hodili i na Kashyyyk a v případě Mistra se i potili.
Kontakt! ukázala Gwen.
Shromáždili se na okraji srázu a hleděli dolů. Na separatistickou továrnu. Vždycky to byla továrna. Berek by dal přednost nějakému překvapení, ale muselo mu stačit, že jako mrtvou protiváhu při slaňování použili trs plodů místní rostliny.

Seznam čítá přesně dvacet titulů, výběrové možnosti jsou veliké, čítají přesně sto padesát dva knih, které jsou řazeny určitým klíčem. Mnozí jsou nespokojeni, protože nejsou spokojení nikdy, někteří jsou rádi, protože mají v seznamu svou oblíbenou knížku, většině je to putna, protože jim seznam stejně sestaví maminka, sestra nebo přítelkyně. Při dobré vůli přečtou polovinu, někdy ani to ne. Mně zbývá modlit se a přát si, aby měli štěstí, nebo aby měli dostatek rozumu a o každé své položce se naučili věci nazpaměť.
Naštěstí se každým rokem najde kniha, kterou znají všichni, loni to byl Kmotr. Letos vedou Opilé banány.

Na Ascobola byl žalostný pohled. Plivoun se dobrovolně držel stranou ostatních draků, citelně pohubl a šupiny mu zmatněly. Kromě toho se mu s věčně ucpanými nozdrami jen málokdy podařilo usnout.
Calder se nikdy necítil tak bezmocně.
"Ti šašci co nevidět najdou lék, uvidíš. Zrovna experimentují s nějakými ultimátně odpornými houbami, třeba to konečně vyjde."
"Nechci houby."
"Budeš jíst houby, jestli ti to pomůže. I kdybych ti je měl vlastníma rukama nacpat do krku."
Ascobolus se slabě uchechtl. "To určitě. A kdyby nepomohly houby, tak banány to jistí, co?"
Vzápětí se drak ošklivě rozkašlal a všechny odpovědi zamrzly Calderovi v krku.

Kapitán Harkness věděl, že ve vesmíru je hodně nepříjemné uváznout na několika místech - na Scaro, protože s Dalekama prostě nebyla sranda, na Arcateenu 5, protože ty sosáčky motýlích lidí byly neskutečně otravné a vlezlé i na něj, a v 2364. dimenzi. Tamní želatinoví lidé si velmi nelibě nesli, když jste do nich omylem spadli.
Zatraceně pozdě si uvědomil, že to zeleného želé, kterého měl plnou vanu, byl tamní princ. A než se nadál, tak ho s ním oženili. Neměl moc chutí do svatební noci s želatinovým slizem, ale v pouzdře měl ještě od posledního setkání s Doktorem místo blasteru banán...

Začátky Militie byly neuspořádané a divoké. Časem zjistila, že hledat a zabíjet černokněžníky je nekonečná práce. Začala hledat dlouhodobé vyšší cíle. Jestli místní organizace o něco nestojí, je to nadměrná pozornost.
„To je mág ze včerejška,“ zašeptá Marina, když se podívá kukátkem na chodbu. „Nejsem tady.“
Zatímco Marina přelézá na sousední balkon, Alla otevře.
„Marina je pryč. Nevím, kdy se vrátí. Co potřebuješ?“
Laškovný úsměv. „Můžu na ni počkat?“
Alla pokrčí rameny. „Pojď dál.“
Rozhlíží se a sedá do nabídnutého křesla.
„Kafe ti nenabídnu. Mám jen banánový čaj.“
Alla obejde křeslo, přiloží Aleksandrovi ke krku elektrický paralyzér a stiskne tlačítko.