DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

Vypravěč seděl u postele. Sledoval, jak se vrbová dívka probouzí.
„Má drahá přítelkyně, povězte, co se stalo?“ zašeptal smutným hlasem.
„Hledali jsme biskupskou ložnici. Město nám otevřelo skryté dveře. Byla tam. Ležela na stole. Vzal jí. Chtěl utéct. Ale dveře už tam nebyly. Vrazil mi kroniku do náručí. Zavřel mě do skříně. Nalákal je na sebe,“ koktala Salix.
Chlapec si přisedl k Salix a nabídl ji žluté zahnuté cosi.
Odmítla.
Chlapec jen pokrčil rameny, stáhl slupku a snědl ovoce, které ještě před pár dny neznal.
„Bála jsem se. Nemohla jsem. Co když zemřel?“ rozbrečela se.
„Určitě žije,“ uklidňoval ji Vypravěč.

V sedmnácti byl Ángelo Lopéz bohatý mladík.
V sedmadvaceti potkal Boha.
Do sedmatřiceti se stačil zbavit majetku a procestovat svět.
Ve čtyřiceti přišel o vlasy, přestal stárnout a usídlil se v chudinské čtvrti. Obyvatelé ho zbožňovali, ale styděli se to dát najevo. Když procházel páchnoucími ulicemi, vždy s trsem banánů pro děti, kurvy se o něj otíraly bradavkami a mladí gangsteři pokřikovali oplzlosti.
Vidět Ángela bez banánů znamenalo, že někdo umírá.
V ty dny ulice ztichly. Ángelo držel postřeleného pistolníka nebo nemocnou děvku v náručí a zpíval, dokud se tělo neproměnilo v dětské a znovu nevinná duše neodletěla ke Stvořiteli.

Nevěsta projevila přání mít pomerančové květy alespoň v kytici, když už nemůže mít tradiční věneček. Jenže Pomona a její skleníky, na které Hagrid spoléhal, zklamala. Dostal však adresu spolehlivého dodavatele.
Nastal onen den a ženich, ostříhán, učesán, v novém obleku a nervózní, čekal jen na objednanou zásilku.
Konečně přilétla sova s velkou krabicí.
Když ji otevřel, zarazil se.
Ale všechno bylo vlastně v pořádku. Vždyť do objednávky přece podle Olympiných instrukcí napsal, že… dyž byste neměli ty pomeranče, tak prej by to mohlo bejt ňáký jiný jižní ovoce…
Pokrčil rameny, popadl trs banánů ozdobený velkou mašlí a vykročil k hradu.

Ohlížeje se, uklouzl po banánové slupce.
Uvítal to, od rána strašně natlučený, teprve s pádem zase svěží a jako rybička. V práci krvácel, než se řízl o papír.
"Vlastně jsi nekonečná kráva," řekl kolegyni, kterou znal po pihu nad travnatým trojúhelníkem. Sblížili se, na okamžik, začal ji nadbíhat a zapalovat a pomáhat do kabátu, dráždivě neznámé.
V krámech jej neměli rádi, věčně něco reklamoval, nové, zatavené nezbytné zbytnosti, použity nepřispěly k žití. Hluboce nejistý vlastní práci rozkládal na písmenka až do nicoty. Nadřízené rozčiloval, neb znal odpovědi před otázkou.
Až když zhnědlé banány začaly žloutnout, pochopil, že musí plavat vpřed.

"Odpočatá?"
"Jde to."
"Kousek po cestě mám příbytek ve skále, nebude vadit, když si promluvíme tam?"
"Může být."
Jde za medůzou svižným krokem, vyčerpání jakoby necítila.
Pěkný nohy, ale ten ocas ...
"Jsme na místě."
Prostornej bejvák. Rozhodně zformovaný. Pár magickejch krámů. Nic co by vypadalo jako past.
"Potřebuju se dostat na druhou stranu hor."
"Bojuješ dobře a čestně, mohla bych tě nechat projít."
"Ne sama, se svým regimentem."
"To je vtip?"
"Ne, tábořej dva dny cesty na jih."
"Tak, to bude problém..."
Na stole přistála lahev Wizzard´s Banana.
Inritta zkoukla lahev, pak tázavý pohled na medůzu.
"Jinej chlast tu nemám."

Nenávidě establišment a revoluci, vlastně celoživotně neukotven.
S jahodami, rajčaty i melouny v hlubokém emocionálním souznění, ale když přišlo na pláč, nemohl nevidět rudé potoky.
Ještě nazelenalé banány strhující, v žluté kráse jasné a zářící. Ale brzy, tak brzy!, hnědly, najednou špinavé a nechutné.
Zahraniční novináře přijímal v trenýrkách, na koncerty undergroundu chodil důsledně v saku.
Naštěstí protivník neovocionální, takže banány i jahody v jednom šiku. Červení psali výzvy, žlutí se nechali bít, jistota vzadu.
Až poté se cesty rozešly.
Co byl můj otec? Borůvka?
Je čas, napsal, k hledání konzervativně radikální politiky.
Spojit vášnivost s řádem, víno se střízlivostí.

"Řekl bych," řekne Filcin, "že mě potravinová témata poněkud rozčilují."
"Já mám banány rád," neodpustí si dráždit Sikar, "to je jistotka!"
"Já ne," zamumlá Apolo, "stejně jako hrášek, kukuřici, rybíz..."
"Stejně jako všechno ovoce a zeleninu!" praví káravě Thea.
"Banány jsou také góly!" hlásí Linkva. "Masopust třemi banány jistil výhru!"
"Copak jsme ňáký fotbalisti?" zavyje otec.
"Ty se krásně směješ!" rozplývá se Taura.
Viktorka se krásně směje.
"Nevěš hlavu," obejme Filcina Thea. "Teologicky vzato je banán obrazem pravé chvíle. Předbíháš-li, tvá nezralost odrazuje. Opozdíš-li se, jsi nechutný. Bible nemá ráda ani šplhouny, ani lenochy."
"Mám tě rád, lvíčku," dí lev.

„Ba, hloupý ženský,“ začal vyprávět pan Kaplan.
„Koho vy myslet?“ zeptala se dotčeně slečna Goldbergová.
„Nó, jak se jim žíkat,“ odmlčel se. „Už vím, nány.“
„Lány?“ znejistěl pan Pinsky.
„Ba, nány,“ důrazně přikyvoval pan Kaplan.
„A co je s nimi?“ zeptala se slečna Mitnicková.
„Ony tam sedět na míse.“
„Co vy dělal na dámský toaletách?“ začervenala se Olga Tarnovská.
„Co vy sem pletete šaty?“ rozzlobil se.
„Ona plést neumět,“ podotknul pan Bloom.
„Pokračujte, pane Kaplane,“ zachraňoval situaci profesor Parkhill.
„Moc chezký zátiší.“
„Na záchodě? Fůj,“ pohoršila se slečna Caravellová.
„To ne fůj. To nádchera. To jistý. Zátiší s ba, nány."

Když pětice žen v městských šatech šplhala lesem, zhodnotila Annelise Sergejův plán jako nereálný. Bahno klouzalo, malé Josephine se zachytávaly vlasy, a Sergej se ztrácel.
„Přestávka!“ rozkázala. Vytáhla vlásenku a prostrčila děvčátku vlasy z culíku do drdolu. „Potřebujeme přespání,“ zamračila se.
Polkl… „Myslel jsem… v lese.“
Zoufalství práskalo jak bič: „Nemůžeme. Spát v lese. Nemáme vybavení! Nemáme jídlo! Nemáme plán!“
Sklonil hlavu. „Maminka snad nebude doma.“
Když dorazili, Annelise nahnala rodinu dovnitř. Sergej běžel pro deky.
Ženu v lese nepostřehla, dokud nezvedla pušku. Hnědé mokasíny a vlající kadeře v mlze jí dodávaly vzezření divoženky.
Náhle přiskočil zděšený Sergej. „Maminko! Počkej!“

Skupina vyučujících chystá velké experimentální představení.
"Musíme se vytáhnout! Studenti budou stát s otevřenou pusou!"
"Udělejme luminiscenci, černé světlo máme."
"Budu se na ně zubit - moje umělá jednička nesvětélkuje."
"Mám růženín, růžově fluoreskuje. Ještě si dostuduju, proč."
"Ozáříme doklady a peníze."
"Jestli chcete, můžu nenápadnými manévry i spodní prádlo ukázat... dobře, vytáhnu silonové rukavičky."
"A co pohoštění? Koupíme tonic, pravý. Modrozelený blivajz."
"Pohoštění? Tak to jistí banánky v čokoládě."
"Co s tím mají společného?"
"Je v nich riboflavin a jeho roztok v mléce modře světélkuje. Zůstanou stát s otevřenou pusou."
"Řekl bych, že ji zavřou. Já bych světlušky fakt nejedl."