DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

V den příchodu nového kolegy:
"Proč tu leží ten plesnivej banán?" Zeptá se nováček.
"No, on tu nikdo už dlouho nebyl."
"Nevyhodíte ho?"
"On to tu jistí." Věcně sdělí kolega.
---
Na konci dne:
"Tak všichni mají vše sbaleno? Je čas to dneska zabalit."
"Jdem domů!" rozezní se kanceláří.
"Nevezmete na vyhození ten banán?" Zeptá se nováček.
"On to tu jistí." Odpoví kolega.
"Vy tu nemáte alarm? Nezamykáte?"
"Na co, je tu přece banán."
---
V noci:
"Dostal jsem tip, nikdo to tu nehlídááááá-"
Ticho.
---
Ráno:
"Hele, někdo se tu v noci stavil." sní šéf perfektně čerstvý banán a přinese další zkažený.

Milá Aničko,
jen jsem ti chtěla říct, ať si vezmeš do autobusu s sebou polštář a deku a třeba nějakého plyšáka. Však víš, jedeme nějakých devatenáct hodin a pak se od nás očekává, že budeme plní energie. Musíme se pořádně vyspat a když chceš spát v autobuse, tak musíš mít polštář a deku, případně nějakého plyšáka.
A vezmi si s sebou i gumové boty - budou se ti hodit až půjdeme v kraťasech po tom písku, jak jsme slyšeli.
A kdyby sis s sebou ani jedno z toho nevzala, tak si vezmi alespoň svačinu, třeba banán. Však víš, banány to jistí!

Bylo zaseto, sklizeno, usušeno. Bytem vzlínala typická vůně. Jáňa s pohledem gotické madony ležel na pohovce a snil o budoucnosti. Pedro podupával a snažil se konverzovat.
„Jak to převezeme?“
Jáňa všemi silami prolomil bublinu ticha, která se mu nafukovala kolem úst.
„Co banány?“
„Ty vole, už to nehul…“
Jáňa se zazubil jako Mona Lisa. „Nemoc z povolání. Víš, jak loni nasněžilo v Lidlu, stačilo otevřít krabici od banánů…dojely z Kolumbie a nikdo nic nezaznamenal…“
Pedro obrátil oči v sloup. „Že jsme banánová republika se v Polsku ví, ale že ty banány i produkujeme, to nám neuvěří."
"Co si to nechat?"

Už na prvním stupni jsem si připadala jako na Robinsonově ostrově a to jsem ještě nevěděla, co to vlastně znamená. Denně k svačině vydatný banán. A perník s ovocnou marmeládou z Alberta za 3,90 Kč. Dnes banány nemůžu ani cítit. Žluté či nazelenalé regály beru obloukem. Jsem tedy při nakupování velmi indisponována...
„No tak si vezmi alespoň banán!" starostlivě vybízí babička. Chudák, neví. Málokdo totiž o mém tajemství ví. Ostych vždy převládal.
„No tak jestli máš tu chřipku, tak hořký čaj, čokošku nebo banány!" máma radí do telefonu. Ta kdyby věděla.. u mě ani v nemoci banány bohužel nic nejistí.

Plížil se kolem pracovních stolů a snažil se neudělat hluk. Ne snad, že by mu něco hrozilo, kdyby ho královský cukrář nachytal, ale nechtěl, aby se o něm povídalo, že snad má rád sladké.
Zaslechl kroky. Naposledy se rozhlédl mezi tácy s dezerty, ale citrónový zákusek nikde nenašel. Banánový dort bude muset stačit. Popadl kousek, zabalil ho do plátěného ubrousku a vylezl oknem ven.
"Jdu tě vystřídat," řekl Merynu Trantovi, a ten se bez námitek klidil. Rozhlédl se, vyndal zabalený zákusek z kapsy, položil ho před dveře, zaklepal a odběhl za roh. Vrátil se, až když za Ptáčkem zaklaply dveře.

Sasanka měl ze začátku honičky jako vždycky náskok, a dneska si i dával lepší pozor, na to, kam běžel, aby se zase nedostal do slepé uličky, ale NezmarMan už pomalu začal zmenšovat vzdálenost mezi nimi.
Kapitán se ohlédl přes rameno, všiml si toho, přidal, a pak za sebe cosi hodil.
Nezmar sotva zaregistroval, jak žlutá šmouha přistála před ním na zemi, a uklouzl.
Když seděl na (nyní zatraceně bolavém) zadku a Sasanka se smíchem mizel za rohem ulice, zjistil, že to byla prostá banánová slupka.
(Bezpochyby účinné, ale taky jediná zbraň, kterou si Sasanka s týdnem do výplaty mohl dovolit.)

Šumění moře se mísí s… „Co dělají cikády? Cvrčí. Dost banální. Mohly by pět píseň. Ne, text musí znít mužně.“
„Mohly by zvučet řevem motorové pily. Velmi mužně,“ navrhla Christine, která právě přišla z přednášky a opravdu potřebovala kafe.
François se rozhodl přeskočit k akční scéně. Psací stroj se divoce rozťukal. Když mu Christine přinesla hrnek voňavé kávy, ukázal na novou pasáž: „Nádhera, co?“
„Ten útes má 43 metry,“ připomněla mu Christine podružný údaj z třetí kapitoly.
„Dole čeká obří nafukovací banán!“
Bob Saint-Clair pružným skokem pardála dopadá a odjíždí vlečen motorovým člunem řízeným krásnou Ariannou směrem k zapadajícímu slunci.

O budoucnost potomků je třeba se řádně postarat. Takže co by tak bylo nejlepší?
Možná nějaká pěkná sazenice. Dejme tomu fíkus, to je útulné místo. Tam se dětičky v klidu vyvinou a pak se jednoho krásného dne rozletí do širého světa. Když se vybere vhodný stromeček, bude to někde daleko, kde nebudou mít přirozené nepřátele. Zato tam bude plno těch velikých tvorů na dvou končetinách, co mají tak chutné masíčko a krev.
Veliká, strašlivě jedovatá pavoučice spokojeně pokývala hlavohrudí a zacvakala kusadly. A kdyby tohle náhodou nevyšlo, na příští snůšku čeká méně efektní, zato osvědčené místečko. Staré dobré špičky banánů.

V jednu chvíli seděl knihovník za stolem a trošku se nudil. V druhé chvíli seděl za stolem a trošku se divil. Nejdřív se okolo něj prohnala záře. Potom mu uši obtočil kvílivý zvuk následovaný podivným sirným zápachem. No a nakonec přes něj přeletělo několik neidentifikovatelných předmětů, ve kterých rozpoznal kalamář, věšteckou kouli a dvě bačkory s bambulkami. Fakt, že v nich stále ještě vězely nohy Vzoromila Výsměška, knihovníka ani za mák nerozhodil. Okolní realita s hromádkou jeho zamilovaného ovoce nijak nereagovala, tudíž jeho svět byl v pořádku. Vejce, které před chvílí bylo svícnem, kokrhalo. Ale banán byl stále jenom banán.

Naše tělo by mělo být chrámem Ducha.
Každý z nás je 'živoucím kamenem' v duchovní stavbě církve.
Svým způsobem všichni něco budujeme.
Zásadní otázka našich životů tak hebrejsky zní 'Banah an?'(בנה אן), což přeloženo doslova znamená 'kde (on) staví?'.
Protože i ty nejpevnější zdi drží jen tak silně jako jejich základy.
V čem kotví naše jistoty?
Stavíme si pevnou realitu, nebo vzdušné zámky?
Nestaví-li dům Hospodin, je marné lidské snažení.
On nám nabízí jako základ Skálu, o níž slíbil, že pokud se na ni postavíme, nepřemohou nás ani brány pekel.
Odmítá nás pustit, nenechá nás se zhroutit.
Banah an?