DMD č. 19. pro 19. 4. 2017. Téma: Banány to jistí

Fabiána probudilo nezvyklé ticho. Okamžitě mu došlo, co to znamená.
„Vstávej, Molly se nevrátila!“ žduchl do svého dvojčete.
Gideon vyskočil a s výkřikem: „Zabiju Weasleyho!“ se hnal do kuchyně. Místnost jindy vonící jídlem zela prázdnotou.
Bratr se ploužil za ním a schlíple se sesul na židli: „Co budeme jíst?“ děsil se sestřiny nepřítomnosti.
„Banány,“ rozhodl Gideon a přisunul mísu s ovocem.
Když zbýval poslední, vešla do kuchyně rozespalá Molly s výčitkou na rtech.
„To je hrozné! Jednou začas zaspím, protože do noci sledujeme s Arthurem Perseidy, a vy mi hned sníte banány na chlebíček.“
Užaslá dvojčata se nezmohla na slovo.

Larisa se schoulila v nejtmavším koutě knihovny.
"Jsem jen... stroj. Kdy se to stalo?"
Nathaniel rozpačitě pokrčil rameny. Najednou nevěděl, co říct. Geiger aktivoval empatický režim. Stočil se jí v klíně do klubíčka a začal spokojeně příst.
"Chtěl mě jen vyléčit... kousek po kousku... opravit... a teď? Nedovedu ani plakat."
Hladila modrého kocoura po holografické srsti.
Nathaniel sáhl do kapsy a vytáhl balíček růžových pilulek.
"To pomůže."
"Što eto?"
"Medikace na bázi tryptophanového proteinu. Navyšuje hladinu serotoninu. Usnadňuje adaptaci implantátu v biotické tkáni...," objasňoval Geiger, aniž by změnil polohu. Věnovali mu nechápavý pohled.
"Prostě syntetický banán, doporučuji tabletu denně... oběma."

Louis Jaubert dopíjel ranní kávu, když se ozval překvapený výkřik. Odložil nedopitý šálek. Roztáhl dalekohled. Raposa.
To je takový hlupák, že... Blesklo mu hlavou. Myšlenku nedokončil. Vítr zadul. Plachty se nadmuly. Briga odhalila svou pravou tvář.
Nebylo cesty zpět. Uháněli vstříc nepříteli. Ač nehybná měla Demoiselle stále dvojnásobný počet děl. Frances vsadila na jedinou kartu. Na rychlost. A přesnost svých mužů. Pod kabátem skrývala pár pistolí a růžek s prachem. Nebude stát vzadu, až ji zahákují.
Fregatou se nesly překotné rozkazy. Jaubertovi scházely ruce. I čas. Musel čelit nečekanému protivníkovi na kotvách.
Betsy vycenila železné zuby. Zálivem zaburácela první salva.

Vítr skučel a kapky deště bubnovaly na plachtu stanu. Melodické kapání přerušilo cinknutí, jak kov narazil do kovu.
„Pátý,“ zakřičel Michal zoufale. Pátý kolík od stanu odletěl pryč.
„Potřebujeme náhradní plán,“ rozhodla Zuzka. „Čím tu plachtu ukotvíme, až nám odletí všechny kolíky?“
„Máme zubní kartáčky? A co hřebeny, ty by šly?“ navrhl chlapec do skučení větru.
„Můžeme použít ty banány, které máme v tašce.“
Šestý kolík.
„Banány jsou jídlo, ty si necháme jen jako pojistku.“
Sedmý.
Osmý.
Devátý.
„Jdeme tam dát ty kartáčky.“
Desátý.
Jedenáctý.
Bouřka zuří, kapky bubnují. V lese padají stromy.
„Banány?“
„Banány.“
Sbohem jídlo, poslední jistoto stanujících.

Gustava probudilo maminčino kvílení: „Meruňky! Meruňky jsou v háji!“
Zamrkal. Meruňky? Vždyť byl teprve duben. Vyhrabal se z peřin a nakoukl do kuchyně.
Maminka stála u okna. A za oknem…
Gusta znovu zamrkal. Duben? Opravdu je duben?! Devatenáctého? Anebo se mu jen zdálo o jaru a ve skutečnosti se na něj z kalendáře šklebí devatenáctý leden? Kurnik! Vždyť tolik sněhu snad ani v tom lednu nebylo!
„Vidíš to?!“ zaregistrovala jeho přítomnost maminka. „Tohle meruňky nepřežijou. Ani třešně. Možná ani jablka. Všechno ovoce bude strašně drahý.“
„Neboj, mami,“ snažil se ji utěšit. „Banány to jistí.“
„Z banánů, ty chytrej, marmelády nenavařím!“

Kráčel Příčnou ulicí, plně ponořen do akutní fáze popírání, že by se ho snad Hermionino neustálé vrkání o Weasleym jakkoli dotýkalo, když k němu dolehlo povědomé…
„Ahoj, Draco.“
Lenka Láskorádová se usmívala, jako by všechny ty měsíce, kdy ji Smrtijedi drželi v podzemí malfoyovského sídla, ani neexistovaly. „Vypadáš trochu zaraženě.“
„Ech, totiž –“
Zasněný modrý pohled, chápavé pousmání. „Asi vím, co chceš říct, ale nemusíš. Svým způsobem jsme tenkrát byli vězni oba.“
„To –“
„Pokud se ovšem budeš cítit líp, když mě pozveš na zmrzlinu… Nejraději mám banánovou. A rozhodně by sis měl dát taky. Nejmíň dvojitou.“ Spiklenecké mrknutí. „Zahání totiž pochmurnice.“
***

Pro ně válka skončila. Některé zlomila porážka, ostatní až bolest, strach a hlad...
Jen Král se nezměnil. Pravidla zajateckého tábora se od pravidel americké ulice tolik nelišila. Rozlišoval dva druhy lidí - ty, co se prodávají, a ty, co se dají koupit. Musíte jen poznat, který je který.
"Oba z toho budeme mít prospěch," řekl Král a potáhl z cigarety.
Nabízel dost - peníze, cigarety, jídlo. Hlavně jídlo. Byl to fér obchod.
"Ne" odsekl Grey, "na Vašem místě bych nezkoušel uplácet, desátníku."
Král se usmál. Vychutnával nenávist v Greyových očích. Znám i takové jako ty - výjimky, co zásadám raději obětují svou lidskost.

Jmenovkyně pramáti maj úděl vskutku hloupý,
ten kdo je tak pojmenoval musel být dost skoupý.
S Adamem a Vánoci se totiž dělí o svátek,
žijí proto střídmý život, zbavený všech pozlátek.
Jako by to bylo málo další křivdě čelí,
za vyhnání z ráje můžou, což je výrok smělý.
Co když na té naší Evě je pácháno bezpráví
a všechno se stalo jinak než legendy vypráví?!
Prostá žena pod pohrůžkou plní přání svému muži,
přesto vina padá na ni a němou tvář v hadí kůži.
Důkazem, jež její pověst od všech hříchů čistí,
je, že prý snad prohlásila: "banány to jistí."

Byl to naprostý den blbec.
Owen se nestihl najíst a hlady už mu bylo špatně. Kafe nebylo k nalezení.
Na stole ležela mísa ovoce.
Vzal si banán. Ukusoval a pročítal pitevní zprávy.
„Na moment si to půjčím.“
Jack si vybral největší banán a zmizel. Owen už jeho nahotu ani nekomentoval. Znovu se začetl do zprávy.
Půjčím...
V hlavě se mu objevil děsivý obraz.
Vyplivl to, co měl ještě v puse a odnesl zbytky banánu do koše.
Ianto otevřel oči. Jack stál před ním, v ruce banán.
„Hmpf?“ zeptal se.
„Snídaně,“ usmál se Jack: „Jinak ti bude špatně. Všechno ostatní došlo.“

„Podívej, co mám!“ Domácí vstoupila do dveří, v rukou dva ohromné balíky. „To se jim bude líbit!“
Z obalů se vynořily nové pelíšky.
„Hele, zajímají se o ně,“ radovala se jak malé dítě. Nepostřehla, že radost patřila hlavně papírům a motouzům. Skákali jsme do nich šipky, šustili jak o život, Tobiáš z motouzů vytvářel gordický uzel.
Domácí odnesla pelíšky na parapety a natěšeně se otočila. „Tak tady…“ Ztuhla.
„Co to je?“
„No…“ soukal ze sebe domácí. „Netušil jsem, že je koupíš dneska, tak jsem udělal prozatímní…“
Ze tří krabic od banánů koukalo tré spokojených kočičích očí.
Pelíšky? Když máme krabice?