DMD č. 20. pro 20. 4. 2017. Téma: Krásné starosti

"Sláva, už mám tu bílou košili pro Zdirádka!" zvolá Jenovéfa po příchodu domů.
"Proč?" zeptá se Pankrác letargicky.
"Bude mít přece ten žákovský večírek v lidušce! Poprvé nějak veřejně vystupuje, tak se na to musí vyštrejchnout. A ty, tatínku, najdi mezi svými motýlky nějaký, který mu sedne okolo krku."
Pankrác probírá motýlky a nemůže si přitom nevzpomenout, že sám měl něco takového poprvé až do tanečních, tedy v podstatně zralejším věku.
"Tento mu snad bude, ať si jej zkusí. Bože, to jsou starosti!"
"Ale krásné starosti!" odvětí Jenovéfa.
"Pravdu máš, ženo," dí Pankrác těše se na sledování Zdirádka z hlediště.

"Co myslíš, jak vypadám?"
"Úchvatně, jako vždy," zavrněla Veloxia. "Jen by ses mohla trochu přiobléct, venku už je chladno."
"Nebuď taková kvočna, nejsem už dítě," zasmála se kapitánka Bradshawová a plácla dračici po čenichu. "Ale dobře, vezmu si aspoň šátek, jestli tě to upokojí. Co myslíš, bude líp vypadat ten vínový nebo kaštanový?"
Na druhé straně základny měl Calder docela jiné starosti.
"Celý od bahna! Celý pitomý oblek od bahna! Mrcho šeredná, měsíc nedostaneš nažrat! Kéž bys pošel na kurděje, ty dračí dobytku!"
Kolemjdoucí kadeti se snažili nevyprsknout smíchy, zatímco Ascobolus jen seděl a culil se jako měsíček na hnoji.

Karolína karty míchá.
Dnes si osud nevyloží.
Vnoučátka jsou její pýcha.
Jdem hrát prší, mládeži.
Každý dostal čtyři karty.
Honzíček, Katka i Madla.
Dneska bude velká párty.
Rodiče šli do divadla.
Utřít nosík, nalít mlíčko,
pak znovu, když ho rozlejí,
Ach, ty to vidíš, prababičko,
jak ti zlobit umějí.
Než se oči klížit začnou
pověz, babi, pohádku
chceme tu tvoji, vymyšlenou
o nesnědeném lízátku.
Když konečně děti usnou,
přeprat kalhoty je čas,
i zelenou skvrnu na kolenou,
co zítra bude tam zas.
V troubě buchta na snídani
po kuchyní to zavoní
Že je štěstí ještě k mání
Kocour Mourek zavrní.

Občas to bylo k zbláznění.
Radoval se ze své rodiny.
A strašně se o ně bál.
Když se brali, byli sotva ze školy a oba nastoupili k MI5. Život byl vzrušující a báječný.
Teď to viděl jinak. Viděl tu ohromnou zodpovědnost, kterou nesl, a která ho donutila velmi rychle dospět.
A víc než kdy jindy se teď bál. Aby byli všichni v bezpečí, aby je neodhalili, aby se jim nic nestalo...
A přesto, když mu Lily dala do ruky vařečku a řekla, "hlavně tu polívku nespal", byl strašně rád za tyhle krásné drobné starosti, které vždy zaplašily mnohem větší starosti.

Je to bojový úkol. Taky se na něj pekelně soustředí. Pořád ještě totiž shání tu figurku. A musí to být konkrétní figurka z celé série, protože ostatní už mladej má. Pár dní do Vánoc. Těch bez ní.
„Vezmu jinou, mají jich tu mraky, vždyť je to jedno,” hlásí na druhé straně drátu manžel a ona mu s nebeskou trpělivostí znovu vysvětluje, proč je to pitomost. S telefonem u ucha se na mně zazubí. Vypadá šťastně.
Navzdory hubenýmu tělu pod dekou a svazku hadiček, kterýma jí do žíly proudí cytostatika. Protože svět venku se nezměnil. Už ví, že na ni počká.

Jednou jsem přišla navštívit svou kamarádku, která měla asi dvouletého synka. Martínek celý den zlobil, lítal po bytě a vymýšlel různé skopičiny. Ven se jít nedalo, protože pršelo. Kamarádka byla zoufalá a v nadsázce vykřikovala “Herodes, to byl král!“
Potom nechala synka na hlídání manželovi v dětském pokoji a my jsme si spolu u kafe a chlebíčků povídaly v obýváku.
Najednou se přihrnul Martínek a ukazoval si na kolínko. Kamarádka se lekla. „Bolí tě kolínko?“
Vtom už ale přišel manžel s vysvětlením: „Ale ne, začal po mně házet plyšáky a já jsem řekl „To budu mít život na starý kolena."

Hřeje. Voní, ta vůně uklidňuje a zároveň zamotává hlavu, probouzí motýlky a taky motýly, kteří by to chtěli hned teď a tady. Dívá se, něžně, pohledem plným důvěry, otevřeně, zranitelně, jenom pro ni, a taky spiklenecky, vyzývavě, nikdy svrchu nebo nezúčastněně. Rám dlouhých řas ho halí od sladké bezbrannosti do svůdné elegance.
Objímá ji, něžně a pevně zároveň, přitulí se blíž, hruď se opře o hruď, třísla na třísla (jemu se to líbí, a to se jí líbí), nohy se propletou. A vedle čeká krabička s půlroční zásobou kondomů, protože je před pár dny vybírali na internetu celé dvě hodiny.

Sasanka překontroloval plány muzea. Pohled na hodinky.
V žaludku mu bublala nedočkavost.
Sehnul se a převázal si tkaničky růžových conversek.
V odrazu v okně upravil růžový rozcuch.
Ujistil se, že plášť není zmačkaný.
Zkusil se padoušsky uchechtnout. Dobrý, není nastydlý.
Ohmatal svůj opasek, ke své úlevě tam našel všechny svoje vychytávky.
Zhluboka se nadechl. Do ulic vyrazil přesně na čas.
S přicházející tmou se vloupe do muzea.
Se vzácnou vázou pak čeká za rohem, než se ozve poplach. Nervozita narůstá.
Pak se ale mezi policisty objeví zelený oblek a Sasanka si oddechne.
Stálo to za to. To pako je tady.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si dole do dediny nešiel.
- Starý môj, to nie je len tak, do dediny ísť. To sa naplánovať musí.
- Hej? A čo už len tam plánovať chceš?
- No, či zájsť za Ančou, alebo za Marienou, alebo radšej do krčmy.
- Pištík môj, také starosti ťa trápia?
- A čože by netrápili? Musím sa všetkému dôkladne venovať. Nie ako minule, to som bol aj s Ančou aj Marienou aj v krčme a poviem ti, viac ako dve z toho už kombinovať nikdy nebudem.

Kapitán kudlančích basketbalistů zajistil svému týmu skvělým výkonem ve finále olympijského turnaje drtivé vítězství nad družstvem sarančat. Šestkrát obral soupeře o míč a vzápětí poté skóroval.
„Uloupit míč, to by nám kudlankám šlo. K tomu jsou naše končetiny přeci stvořené.“
„Je to náš nejlepší a nejskromnější hráč,“ uvádí na pravou míru trenér. „Mám o něj však tak trochu obavy, za týden se bude ženit. Neustále ho přemlouvám, aby si to rozmyslel. Bojím se, aby tahle zlatá medaile nebyla rozlučková.“
„Vím, že trenérovi přidělávám starosti. Ale uznejte, že jsou to vlastně krásné starosti. Za pár měsíců bude mít do týmu posily!“