DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Když ležely loňské sněhy, koupili Potterovi domek. Chtěl v něm vybudovat bezpečný domov pro svou rodinu.
Když ležely loňské sněhy, teprve začali něco tušit o problémech, které by mohlo přinést jejich nové povolání.
Když ležely loňské sněhy, věřili všem svým příátelům. Věřili jim i dlouho poté.
A než začal padat nový sníh, ukázalo se, že po Prewettových chtějí teroristé zlikvidovat právě je. Potřebovali, aby někdo vymazal jejich adresy z rejstříků i úřadů. Aby je někdo ukryl.
Původně byl jasná volba Sirius. Ale je-li Sirius jasná volba pro nás, bude i pro nepřítele hlodalo jim v hlavách.
A proto vybrali Petra.

She still remembered some snippets from her childhood. The memories were faded and she couldn't recognise the faces around her, anymore. Her mother, father and her sister Alice. Tabitha was already much older than Alice in her memories.
Now it all felt like a dream. A fantasy. Wishing to ever have a family like that. To celebrate Christmas and play in the snow behind their house. The whole world was bathing in the shades of white.
Just like now. And the last year. And all the years before.
White. Cold. Snow. Ash. Of everybody, who was brave enough to fight.

Šli spolu mrazivou zimní nocí, bok po boku, spolu a každý sám.
David se najednou zachvěl zimou, Roman na něj pohlédl, v tichosti si sundaval šálu, aby mu ji mohl podat.
"Tobě není zima?" Udiveně se zeptal David.
"Jsem zvyklý," skromně pokrčil Roman rameny. V těchto dnech se jen těžko bránil vzpomínkám na ruské mrazy a sníh.
"Kdy jsi vlastně utekl z Ruska?"
"Před rokem." Davidova otázka ho zaskočila, útěk z domova stále bolel.
Pak Roman ucítil teplo Davidovy dlaně ve své a konejšivý stisk.
Usmál se, byl vděčný za Davidovo mlčení. David ho chápal a on zase chápal jeho.

Lady Violet Crawleyová se v myšlenkách vždy ráda vracela do minulosti. Do dob, kdy lidé cestovali kočáry, svítili lampami, nezvonily jim doma telefony a labouristé ještě ani neexistovali, natož aby seděli v parlamentu.
Nikdy by si však stará hraběnka nepomyslela, že jednou bude s nostalgií vzpomínat na časy kdy její komorná byla ještě s majordomem na válečné stezce, místo aby s ním potají cukrovala.
Kam ten svět spěje, pomyslela si lady Violet. Za starých časů bych neměla tušení, že služebnictvo má také nějaký soukromý život, a teď si lámu hlavu tím, že možná už brzy budu Denkerové muset říkat Sprattová.

Něco scházelo. Bylo to jako škubání v chybějící končetině, pálení, na které nelze dosáhnout. Bolest, bolest, bolest. Zasykla, protože si nepřítomně zatrhla nehet až do krve. Neměla by tu tak sedět a dělat ze sebe chudinku. Ale všechno kolem ji dusilo.
Zprudka otevřela dveře své stísněnosti a za nimi - místo starých závějí - najednou nebylo nic, jen tichý šum vzduchu po dešti. A Aslanovo jméno znenadání, jako když se vytrhne trn z paty, přestalo bolet a přineslo zpět známou vůni a melodii. Ten večer s odleskem zlata v koutku očí poprvé vyprávěla svým dětem příběh o jednom starém domě a skříni.

Břichnáč si prohlížel složky minulých stážistů, když ho vyrušilo zaklepání. Na zvolání „dále“ vešel Weasley.
„Pane, chtěl jsem vám poděkovat, že jste mi dal dobré hodnocení.“
„Pokud bych ve vás nevěřil, nenapsal bych to. Tak mě nezklamte.“
„Budu se snažit, pane.“
„Snaha nestačí! Příště víc myslete a míň jednejte, aby i následující hodnocení bylo kladné.“
„Jistě, pane,“ pronesl mladík a otočil se k odchodu.
„Jo a Weasley?“ zastavil ho vedoucí. „Až budete bystrozorům předávat informace o dalším upírském hnízdě, ujistěte se, že matoucí kouzlo, které jste do zprávy vložil, je nezjistitelné. Moody nemá rád, když si z jeho svěřenců utahujeme.“

“Ve sněhu přece lítat nebudeme, že ne, Olivere?” ptal se zděšeně malý Harry. Oliver se otočil na zbytek týmu v šatně.
“Loni jsme ve sněhu netrénovali. Jak jsme skončili?”
Z kouta se ozvalo mručení. Na tvářích se objevil zasmušilý výraz.
“Dobrá, máte volno!”
***
“Dneska budem lítat!”
“Vždyť je venku mínus deset!”
“A to vadí? Loni jsme ve sněhu nelítali a jak to dopadlo.”
Hráči se i přesto odšourali do hradu.
***
“Dneska budeme trénovat. Hodlám letos vyhrát a nikdo mi ty tréninky nevymluví. Hybaj na košťata a lítat.”
“Lidi, víte, co říká školní heslo? Draco dormiens nunquam titillandus!”
Vzlétlo sedm košťat.

Pryč byly doby, kdy se procházeli zahradou plnou čerstvých bylinek a voňavých růží.
Daleko odvál vítr čas, kdy společnou hrou na klavír rozptylovali tíživé ticho středečních večerů.
V nenávratnu zmizely lenivé chvíle sobotního dopoledne, kdy na verandě listovali novinami.
Z jejich malého chlapce vyrostl muž, jenž se rozhodl přijmout veškerou moc, kterou mu osud daroval.
Z toho muže se stal čaroděj tak schopný, že vzbuzoval stejnou měrou obdiv jako strach.
Lily byla jediná, komu naslouchal.
Aries byl jediný, komu věřil.
Hermiona byla jediná, která ho bezpodmínečně milovala.
Severus byl jediný, kterého se bál.
„Jsme jediní, kdo tuhle válku může zastavit.“

"Jaký chcete sníh?" zeptal jsem se přicházejícího pána.
"Já bych chtěl ten značky Mount Everest," poprosil oslovený.
"Ooo, tak značky Mount Everest, hm, to bude drahé, prosil bych osm dolarů."
"Ach, a nemáte tu něco levnějšího?"
"Ale jistě, máme tu například značky Sněžka za dva dolary."
"Hele, já chci nějaký sníh koupit ženě, ale nevím jaký, mohl byste mi poradit?"
"Jistě, tady vám můžu nabídnout tenhle z roku 1939, stojí třináct dolarů, ale protože se mi líbíte, tak vám ho dám za sedm..."
Najednou jsem se probudil.
"Jde se do školy," řekla máma.
"Kde ty loňské sněhy jsou!" vykřikl jsem.

Řeka slov, dravá a nespoutaná, po mně stékala a omílala mě až na podstatu bytí. Nechat se unést proudem až do stojatých vod, kolébat se něhou slůvek, topit se v narážkách, polykat významy, brodit se v příbězích. Minout slepá ramena, kde slova zatuchají a probublávají jimi staré bolesti, stará štěstí, na která už nevěříš. Nezáleží na tom, co bylo. Loňské sněhy roztály. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, voda už je jiná. I kdybys mi říkal totéž, nikdy to nebude to samé, protože my jsme jiní. Skutečnou vážnost má jenom současnost, nic mimo ni neexistuje. Sto slov. Pro každého. Právě teď.