Panství Downton

„…hlavně žádný spěch při nalévaní vína, nesmí se zvířit sedlina,“ poučoval pan Carson.
Vzápětí se majordomus upoutaný na lůžko chřipkou opět rozkašlal a Thomas mu z konvice přilil bylinkový čaj. „Nemějte strach, to zvládnu.“
Pan Carson však ještě s výčtem instrukcí neskončil: „A vždycky ráno natáhnout hodiny. A přinést ubrusy. A vyžehlit noviny. A…“ Další záchvat kašle.
„Vím, co je třeba. Než se uzdravíte, o všechno bude postaráno.“ S tím se Thomas rozloučil.
‚Přinést ubrusy a vyžehlit noviny?‘ zarazil se po cestě do kuchyně. ‚Nemělo by to být naopak?‘
Příští ráno skončil hrabě Grantham s prsty začerněnými od tiskařské barvy.
 

„Koukej mi vrátit ten hřeben!“ zlobila se Mary, zatímco naháněla Edith mezi židlemi.
„Až se mi omluvíš za ten štípanec u oběda!“ oponovala Edith a dál své starší setře unikala.
Protože i malá Sybil sledovala šarvátku, nevšimla si příchodu babičky a své sestry nevarovala.
„Mary! Edith!“ prořízl vzduch přísný hlas staré hraběnky a obě znesvářené dívky rázem zamrzly v pohybu a zůstaly tiše stát.
„Co je tohle za chování?“ kárala lady Violet. „Správná mladá dáma je vždy zdvořilá a upravená. A také sečtělá.“ Přejela pohledem jejich během zčervenalé tváře a pocuchané účesy. „Za čtvrt hodiny vás čekám upravené v knihovně.“
 

„Velmi pěkné,“ vrhla hraběnka-vdova štítivý pohled na umolousané cosi, co jí Marigold strkala pod nos. „Mimochodem, drahá, neletí ten čas nějak?“ upřela oči významně na hodiny.
„Ale babičko!“ pousmála se Edith. „Jsem ráda, že je tu Marigold s námi. Nechtěla bych ji vidět denně jen hodinu,“ vzala holčičku do náručí. „Dnes už to tak stejně skoro nikdo nedělá!“
„Věru báječný pokrok,“ ucedila Violet tónem, jako kdyby právě spolkla švába. „Chůvy už jsou také z módy?“
„Chůva má volno. A my praktikujeme respektující výchovu.“
„Tu jsme praktikovali také,“ odtušila Violet.
„Vážně?“
„Zajisté. My jsme respektovali nejvybranější aristokratické mravy… a vy rákosku.“

Lady Mary, probuzená hlukem prolétajícího letadla, mlčky zírala do tmy ložnice. Minuty ubíhaly, Downton se ponořil zpět do ticha, ale spánek nepřicházel.

Downton. Její domov. Domov celých generací jejího rodu. Jak dlouho jej budou schopni ještě udržet? Potichu vzdychla.

Letos panství přejde do Georgeových rukou. Zachová jej pro své děti i on? Pokud… pokud se ovšem z války vrátí. Bolestně zavřela oči.

Hloupá, nesmyslná válka. Už zase. Zuřila a požírala muže, syny a bratry. Copak to nikdy neskončí? Kolik utrpení ještě?

Ztratila toho už tolik, svět kolem ní se proměnil k nepoznání… A jejich způsob života dával stále menší smysl.

Potkávali se v garáži, po obědě, před vycházkou. Někdy ji vezl na demonstraci, kde se k sobě mohli chovat jako sobě rovní.
Kradmé pohledy ve zpětném zrcátku. Zamilovala se.
„Nemůžu se za tebe vdát, Tome!“ rozhodila zoufale rukama. „Já… mám závazky.“
„Netušil jsem, že jsi tak povrchní, Sybil.“
„A co mám dělat? Nedokážu rodinu opustit… a věř tomu, že ji budu muset opustit.“
„A mě? Dokážeš všechno mezi námi nechat za sebou bez lítosti?“ zeptal se jí vážně Branson.
Byla bezradná. „Čiň tak, abys nemusela litovat toho, co jsi neudělala,“ řekla jí jednou babička.
Tehdy netušila, co svou radou způsobí.

Rodina seděla u večeře a diskutovala o posledních událostech. Lady Sybil se vrátila z demonstrace plná ideálů, které se po rozhovoru s rodinou pomalu vytrácely.
„Moc si na své výlety nezvykej,“ prohlásila Mary, „pokud se chceš někdy vdát.“
„V manželství není prostor pro takové vzletné ideje,“ přitakala lady Violet.
„Takže mým údělem bude poslouchat a manželův názor bude i mým názorem?“ rozhořčila se Sybil.
„Tak to chodí, drahoušku,“ podotkla lady Violet. „Ale s trochou šikovnosti prosadíš názor a ještě si bude myslet, že to byl jeho nápad.“ Stará dáma na ni poťouchle mrkla.
„V tom případě se nechci nikdy vdát!“

Lady Violet Crawleyová se v myšlenkách vždy ráda vracela do minulosti. Do dob, kdy lidé cestovali kočáry, svítili lampami, nezvonily jim doma telefony a labouristé ještě ani neexistovali, natož aby seděli v parlamentu.
Nikdy by si však stará hraběnka nepomyslela, že jednou bude s nostalgií vzpomínat na časy kdy její komorná byla ještě s majordomem na válečné stezce, místo aby s ním potají cukrovala.
Kam ten svět spěje, pomyslela si lady Violet. Za starých časů bych neměla tušení, že služebnictvo má také nějaký soukromý život, a teď si lámu hlavu tím, že možná už brzy budu Denkerové muset říkat Sprattová.

Když Hermiona naposledy tolik plakala na nějakém hradě, přepadl ji troll. Teď si k ní přisedl Matthew Crawley. Nevypadal o moc líp.
„Co se děje?“
„Uvědomila jsem si, že odteď budu pro děti v první řadě Kráska a teprve potom Hermiona.“
Profesorka Trelawneyová jí přinesla čaj a řekla: „Zvykneš si. Herecká recyklace člověku zamotá hlavu, ale je to zábava.“
„Co vy víte o budoucnosti! Třeba si nezvyknu,“ rozdurdila se Hermiona.
Obi-Wan Kenobi zašeptal Gandalfovi: „Cítím tu nerovnováhu. Jestli se to mezi nimi brzy nezlepší, bude naše budoucnost zahrnovat skutečnou recyklaci.“
„Pro starožitnost není nikdy pozdě,“ odpověděl Gandalf a začal odbíjet.

Krajem se rozléhal psí štěkot a zanedlouho se z hladiny jezera vzneslo hejno kachen. Tom Branson je chvíli zamyšleně pozoroval. Pořád nemohl plně pochopit, jak se on, šofér a navrch přesvědčený socialista, dostal mezi společenskou smetánku. A navzdory tomu, co si většina lidí myslela, nebyl ze svého nečekaného vzestupu ani trochu nadšený. Zajídala se mu všechna ta nesmyslná pravidla řídící životy šlechticů včetně myšlení.
"Pro zatím na shledanou, dámy, teď se musím jít převléknout do fraku," zapitvořil se směrem ke kejhajícímu hejnu, ale jen potichu, aby ho nikdo z panstva neslyšel. "Uvidíme se u večeře," rozloučil se a pozdvihl brokovnici.

„Hrozné,“ pan Carson přecházel po kuchyni „taková katastrofa.“
„Třeba si toho nevšimnou.“ Snažila se ho uklidnit paní Hugesová.
„To nebude večeře, ale kabaret.“ Brblal dál majordomus. „A to se musí stát zrovna, když je tu vévoda.“
„Vždyť je to absurdní. Na světě jsou důležitější věci, než…“ Ozval se šofér Branson, ale než stihl dokončit větu, hospodyně ho umlčela zlostným pohledem. Teď nebyl čas zpochybňovat životní priority pana Carsona.
„Taková hanba pro tento dům. Co si jen vévoda pomyslí.“ Chytal se za hlavu Carson. Poprvé v životě udělal chybu a hned takhle závažnou. Prohodil vidličku na dezert s vidličkou na předkrm.