Modrý kód

Zabil člověka. Nechtěl, přesto se to stalo a mohl za to jen on. Ne jeho nemoc. Přes depresi se rozhodl operovat, byla jeho chyba, nebyl dost rychlý.
Možná byl čas přestat bojovat, mohl by přijmout maniodepresi, začít dělat výzkum.
Možná nemusí být nejlepší, může být dobrý. Bohužel přišel o možnost být dobrý v Praze, ale mohl pracovat v Rubavě.
Jeho strýc byl primář na urgentu, místo rozhodně dostane.
Přišel čas začít dělat medicínu pro medicínu, ne aby byl nejlepší.
Třeba je jeho osud zachraňovat životy v malé nemocnici. Třeba je to tak správně. Všechno zlé je k něčemu dobré. Třeba.

"Pacient, čtyřicet let, silné bolesti břicha, horečka, komunikuje, diagnóza žlučníková kolika." Shrnul saniťák.
"Box jedna, doktor--" Mery se rozhlédla po lékařích.
"Kde je Lucka a Vali?" Zeptala se Jany.
"V bufetu, zajídají to zkažený rande."
"Aha. A Hof? Vilkin?"
"Spolu. V kumbále. Řekla bych, že žádný výzkum." Odkašlala si Jana.
"Pošli tam Váňu. A primář?"
"Má jednání."
"Tak sem zavolej Růžičkovou a Prokopa." Protočila Mery očima.
"Právě s nima primář jedná. Stěžujou si na Hofa a Vilkina."
"Sakra, zavolej Žáka, ten tu aspoň je, i když opilej." Rozhodla Mery.
"Nechte mě radši umřít," zavolal nešťastně pacient z nosítek a omdlel.

"Vyhrál jsi." Pousmál se Roman a položil karty na stůl.
"Jsem prostě dobrej, kámo." Sebevědomě se ušklíbl Kid.
David u stolu se narovnal, nezdálo se mu to. Roman byl neskutečně chytrý, rozhodně nenechával Kida vyhrávat, ale dnes jen prohrával.
"Kide, teď budu hrát já." Rozhodl.
"Dobře doktore, moc si neslibuj." Kid si narovnal kšiltovku a začal míchat karty.
Postupem hry mu mizel úsměv z tváře.
"Prší." David odhodil poslední kartu.
"To není možný! Mám dvě esa navíc!" V rozčilení prozradil Kid podvod.
"V tom případě jsi opravdové eso, Davide." Pochválil Roman.
Kdyby nebylo Kida, možná by se David začal červenat.

Dooperovali pacienta, David pohlédl na Romana vedle sebe.
"Dobrá práce," řekl a povzbudivě se usmál.
Růžičková se napřímila a založila si ruce v bok.
"Slyším dobře, že jste nás pochválil, pane doktore?" Samolibě se usmála.
"Vás ne, zvládnete to jistě sama." Ironicky odsekl David.
"Už se z toho nevykroutíte," pokračovala. "Když teď máme tak dobré vztahy, co takhle v osm v nonstopu?"
"Pro mě za mně, buďte tam, já beru doktora Vilkina na večeři."
Růžičková nasupeně odkráčela, Roman nevěřícně kroutil hlavou.
"Jseš na mě nějakej milej," poznamenal. "Aby ti to náhodou nezůstalo."
"Na tebe vždycky," líbl ho David na tvář.

Šli spolu mrazivou zimní nocí, bok po boku, spolu a každý sám.
David se najednou zachvěl zimou, Roman na něj pohlédl, v tichosti si sundaval šálu, aby mu ji mohl podat.
"Tobě není zima?" Udiveně se zeptal David.
"Jsem zvyklý," skromně pokrčil Roman rameny. V těchto dnech se jen těžko bránil vzpomínkám na ruské mrazy a sníh.
"Kdy jsi vlastně utekl z Ruska?"
"Před rokem." Davidova otázka ho zaskočila, útěk z domova stále bolel.
Pak Roman ucítil teplo Davidovy dlaně ve své a konejšivý stisk.
Usmál se, byl vděčný za Davidovo mlčení. David ho chápal a on zase chápal jeho.

Leží v posteli, apaticky sleduje strop, je příliš unavený, aby zavřel oči.
Nesnáší sebe, nesnáší nemoc, která ho ovládá. Jeho osobnost je vedví, na jedné straně super výkonný lékař, na druhé zlomená troska - skoro jako jeho dvojče.
Za pár dní bude v pořádku, ale hodiny deprese, které musí překonat se zdají nekonečné.
Nechce pomoc, lítost. Vybral si to.
Vyhodil dokonce kluka od sousedů, který u něj téměř bydlí.
Dveře jeho bytu se otevřou a jemu to je fuk. Tedy do té doby, než uslyší Vilkinův konejšivý hlas.
Vysoká postava se hrbí u jeho postele a on upadá do bezesného spánku.