DMD č. 25. pro 25. 4. 2017. Téma: Sedm osmin

Čtyři hodiny na odpočinek, jako každý den. Sedmačtyřicátá přesto nespí. Sedíme na dlažbě náměstí a podáváme si příděl kořalky.
Grith, Lûkhara, Vagri, Úthar, Gríl. Ještě na Dagorladu.
Îkh, Jûrin, Rígul, Gradlich, Thajâr, Škrî, Ungáš, Dužgara a Chindûr, naše thrakka. Na svazích Dwatha.
Chúlar, Athgara, Krûgh. Při obraně Lugangaru.
Kungdî, Lajkara, Zirga, Drûkh. V Rûnaldské oáze.
Během obležení Lugbúrzu Thûr, Igrah, Čaghara, Thugh, Churgûn, Rašígh, Githra, Thrúchara, Gáriš, Užingra, Uthîr, Strîgugûn, Čagra a teď Ajchúš, který nás vedl od Chindûřiny smrti.
Je čas.
,,Igrûn-dagîr!“
..Jugháš-dagîr!“
,,Tughûr-snaga!“
,,Triglagh-snaga!“
,,Urich-snaga!“
Lîgur-thrakka jen kývne. Zařadíme se k šestnácté.

Táhlo k půlnoci, když ho popadla mlsná. Vyplížil se z ložnice, tak aby nevzbudil manželku, a zamířil do kuchyně. Chodil sem a tam a hledal něco k snědku. Tu otevřel lednici, tam nahlédnul do skříněk. Všimnul si hrnce na sporáku. Manželka říkala, že udělá guláš na druhý den, čekala hosty. Nikomu neuškodí, když trochu ochutná. Zvednul poklici a ovanula ho omamná vůně. Vylovil kousek masa, pikantní šťáva ho šimrala na jazyku. Ještě jednu lžíci by mohl…
Ráno ho probudil křik.
„Kde je guláš?!“
„Měl jsem trochu hlad, tak jsem si zobnul…“
„To bylo osm porcí! Teď je tam stěží jedna!“

Poznal to už jako malý kluk. Právě jako malý kluk. Prostě mladý superhrdina.
Mám nadpřirozené schopnosti, radoval se. Teda schopnost. Jednu.
Ani si nemusel dělat starosti s kostýmem. Upnuté nohavice a výrazné barvy byly zrovna v módě.
Stále však cítil, že mu něco chybí.
Našel si dva kamarády a začal posilovat. Tu superschopnost, že by nabral svaly, bylo při jeho tělesné konstituci dost nepravděpodobné.
Trénoval a trénoval, až mu jeho vlastní atomy začaly hrozit jaderným útokem.
Tak se zaměřil přesně opačným směrem.
Vůbec to nešlo.
Až při cestě dálkovým autobusem se Dlouhý v zájmu vlastního přežití smrsknul na sedmiosminovou délku.

Byl jednou jeden povidlovo-makovo-tvarohový koláč.
Maminka ho vyndala upečený z trouby.
Tatínek koláč rozkrájel.
Dcerunka odnesla koláč na stůl.
Bratříček donesl talířky na koláč.
Všichni se sešli u stolu. Vyjímal se na něm koláč, na osm kousků rozkrájený.
Maminka si vzala dílek. A otrávila se. Sedm osmin koláče zbylo.
Haha ne.
Maminka si vzala dílek.
Tatínek si snědl jeden a půl.
Dcerunka si dala půl dílku.
Sousedce darovali dva dílky.
Bratříček si vzal jeden, ale ten mu upadl pod stůl a ihned po něm vystartoval Žorž, pes.
Bratříček si vzal další dílek.
A tak zbyla jen jedna osminka mňamózního koláče.

Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo
Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slovo Slonic Nic    Nic
Nic     Nic     Nic     Nic     Nic     Nic     Nic     Nic    Nic    Nic

Kromě svých nesporných úspěchů v oborech dramatu, techniky, sportu, sochařství a mnoha dalších vynikal Cimrman i na poli hudebním a zemědělském. Tyto dva zdánlivě nesourodé okruhy dokázal mistrně propojit ve svém koncertu pro bramborový kotel a kopáč.
Cimrman se ve svém revolučním díle ovšem nespokojil pouze s využitím nástrojů v soudobé hudbě nevídaných, ale rovněž experimentoval i novými rytmy a melodiemi. Velký rozruch například vyvolala sedmá z osmi vět Allegro solanato napsaná v sedmiosminovém taktu.
Jako většina děl Járy Cimrmana i jeho koncert známý jako "S ódou na brambory" předběhl dobu a mezi mistrovými současníky se setkal s politováníhodným nepochopením.

Otráveně kreslila ukazováčkem po lakovaném dřevu. Hrál Beethovena. (Vždy.)
Nevnímal ji. (Vždy. Klasika nad klasiky.)
„Beethoven nosil své ženě každý den růže, víš?“
Nečekala odpověď.
„Neměl manželku,“* zahučelo do akordu. Překvapivě se chytil.
„Měl,“ nepolevovala, „Linus říkal. Zbožňoval ji a na důkaz lásky každý den přinášel osm rudých růží.“
Schroeder podrážděně nadzvedl oči od klaviatury. Svatý Beethoven!
„Hloupost!“ vyštěkl, „navíc je denně čerstvých květin škoda a sudý počet patří na pohřeb, ne živému.“**
Lucy strnula.
Skvěle, umlčel ji a může opět -
„Říkal, že měl! Ale když ti vadí každodenních osm, spokojím se jen se sedmi jednou týdně,“ usmála se sladce.

Je sedm. Budík zvoní: Vstávat!
„Cože? Co se děje? Kde to jsem? Co ...?“
Probouzení mi až na výjimky extra nejde.
Zamáčknout. Nazdar. Tady se spí!
Zase!? Vstáááávat! Aktivoval své neméně nepříjemné brášky.
Tak tedy vstávám ...
Nebo ne... Zamáčknout. Spíme.
....
Hm. To už je tolik? Zase jsem vypnula všechny tři budíky. A to jsem vstát fakt chtěla! Ach jo.
....
A tak to mám skoro každý den. A přitom to vždy vypadá nadějně. Takový ten pocit, kdy mých sedm osmin už vstává a cvičí ..., ale ta jedna, ta osmá ... spí ... a já s ní, protože pokaždé spolehlivě uspí svých sedm čipernějších sester.

Sotva Ódin zmizel ve chřtánu obrovského čokla, udělal si Edvin rychlou inventuru přeživších bohů a seznal, že jsou tak trochu v hajzlu. Tór už byl nějakou dobu zakopaný na pobřeží tam dole, Freye zabil Surt krátce po vylodění, Týrovi už chybělo mnohem víc než jedna ruka, Bragi navždy dozpíval, Forseti dosoudil a Ullovi už ty nové lyže taky k ničemu nebudou.
Zbýval jenom Heimdall a očividně to věděl nejen Edvin, ale i Surt.
„Což nevidíte marnost svého počínání?“ zahřímal, „většina vašich bohů je zničena, již nemá cenu bojovat, vzdejte se...“
Einherjové mu pro jistotu odpověděli sborově.
„Ani za kokot, vole!“

Sedm osmin x mínus padesát šest rovná se y. Mumlala si Kobra a kreslila tužkou do vzduchu. Matika nebyla její silnou stránkou.
Nula celá nula pět krát x na druhou, sakra, kde to jsem?
A od začátku. Sedm osmin x....
Kobra se snažila pomocí funkcí vykouzlit obrázek pavouka, zatím měla dvě čáry a zvýšenou glykémii, ujídala dnes už druhou čokoládu.
Kdyby to byly alespoň včely.
Když už si vzpomněla na včely, napadlo ji zkontrolovat, jaké budou mít počasí. A vlastně, díl Žlutého Módu by jí taky nezabil.
O hodinu později klimbala u obrazovky.
Z obrázku dostala přesně čtyřicet osmin - pětku.