Peanuts

„Pojeď a neskuč. To nesnáším.“
„Ale -“
„Zrzka jezdí?“
„Jo...“
„Tak dělej,“ strčila ho. Charlie se nejistě rozjel a zabrzdil až o sloup.
„Alespoň jsou pěkný,“ ocenila Lucy jeho první jízdu na kolečkových bruslích.
„Stačilo sto sáčků od bonbónů!“ přiběhla Sally slyšící jen konec a zamávala plyšovou lví hlavou. Šouravě ji následoval Linus s psí. Sally očíhla situaci a vrazila ji bratrovi na hlavu. „Budeš náš maskot Bobby.“
Charliemu se zatmělo před očima. Při slově zrzka měl pocit, že i v uších.
Hlouček se rozrostl.
„Bobby,“ představila ho sestra hrdě jeho životní lásce.
Charlie cítil, jak mu ujíždí zem pod nohama.

Charlie opatrně mrkne doprava. Sally stojí u linky, v jedné ruce toust, v druhé nůž bodnutý do sklenice s burákovým máslem a chystá svačinu. Mlčky. Neměl by se ptát, jestli si nechce kazit náladu... "Stalo se něco?"
Jeho sestra se nechystá pronést projev ani po pobídnutí. Stalo.
"Co nová krabička na jídlo?" vzpomene na otevírací berušku.
Sally zuřivě zakvedlá nožem. "Frank ji vzal. S ostatníma se mi smáli!"
Oh...
„Tak jsem mu řekla, ať ji navalí, jinak bude zle, a kopla ho do nohy, aby to pochopil.“
Oh. „Ale máš ji zpátky...“
„Čert vem krabičku, voni mi sežrali celou svačinu!“

Otráveně kreslila ukazováčkem po lakovaném dřevu. Hrál Beethovena. (Vždy.)
Nevnímal ji. (Vždy. Klasika nad klasiky.)
„Beethoven nosil své ženě každý den růže, víš?“
Nečekala odpověď.
„Neměl manželku,“* zahučelo do akordu. Překvapivě se chytil.
„Měl,“ nepolevovala, „Linus říkal. Zbožňoval ji a na důkaz lásky každý den přinášel osm rudých růží.“
Schroeder podrážděně nadzvedl oči od klaviatury. Svatý Beethoven!
„Hloupost!“ vyštěkl, „navíc je denně čerstvých květin škoda a sudý počet patří na pohřeb, ne živému.“**
Lucy strnula.
Skvěle, umlčel ji a může opět -
„Říkal, že měl! Ale když ti vadí každodenních osm, spokojím se jen se sedmi jednou týdně,“ usmála se sladce.

Snoopy se podezřívavě zadíval na své klenuté bříško.
"woodstocku?" obrátil se na svého ptačího kamaráda.
"?"
"Charlie Brown drží dietu."
"?"
"Chce se zalíbit tajemné zrzečce a hubne."
"!"
"Tvrdí, že hubený kluk nemůže mít tlustého psa. Já nejsem tlustý!"
"..."
"Chjo."
O hodinu později přišel Charlie nakrmit svého pejska.
"Snoopy, dnes si smíš sníst pouze jednu sušenku. Tak která to bude - s čokoládou nebo s oříšky?"
Snoopy se zhroutil na střechu boudy. Takové dilema!
Charlie netrpělivě mával sušenkami, zatímco se Snoopy zmítal.
Pak Snoopy utekl a vrátil se s burákovou pomazánkou. Když jednu sušenku, tak jedině čokoládovo-oříškovou s náplní!

Snoopy se vyškrábal na střechu svojí boudičky. Bylo mu maličko smutno. Charlie Brown byl někde pryč, Snoopy byl sám.
Proč se asi takovéhle věci dějí vždycky mě, napadlo Snoopyho, když pozoroval hvězdy. Musel na chvíli schrupnout, protože najednou měl na bříšku malé ptačí hnízdo.
Typické, takovéhle věci se vždycky dějí jenom mně, pomyslel si, ale hnízdečko si na břiše nechal.
Ráno se vyklubal žlutý ptáček. Snoopy ho chtěl odehnat, kroutil se, vrčel na něj, štěkal, ale ptáček ne a ne odletět. Celý den ho ignoroval, ale když večer ptáček pořád seděl na střeše boudy, přisedl. A už to tak zůstalo.

Jmenuju se Linus van Pelt, je mi osm let, jsem nejlepším kamarádem Charlieho Browna a na světě mám nejradši slovník spisovného jazyka, Velkou dýni a svou modrou deku. Modrá deka je nejdůležitější. Je od babičky. Hodí se na všechno. Hřeje, je to vynikající úkryt, když jde kolem moje příšerná sestra Lucy, skvěle v ní vypadám, když chci ohromit Sally, uklidňuje mě, když je bouřka, nebo je to taky vynikající štít proti moskytům. Prostě když mám svoji deku, nemůže se mi nic stát. Nosím ji u sebe prakticky pořád. Jenom když je nablízku Snoopy, musím si ji nosit rychleji než obvykle.