DMD č. 29. pro 29. 4. 2017. Téma: Eso

"Vyhrál jsi." Pousmál se Roman a položil karty na stůl.
"Jsem prostě dobrej, kámo." Sebevědomě se ušklíbl Kid.
David u stolu se narovnal, nezdálo se mu to. Roman byl neskutečně chytrý, rozhodně nenechával Kida vyhrávat, ale dnes jen prohrával.
"Kide, teď budu hrát já." Rozhodl.
"Dobře doktore, moc si neslibuj." Kid si narovnal kšiltovku a začal míchat karty.
Postupem hry mu mizel úsměv z tváře.
"Prší." David odhodil poslední kartu.
"To není možný! Mám dvě esa navíc!" V rozčilení prozradil Kid podvod.
"V tom případě jsi opravdové eso, Davide." Pochválil Roman.
Kdyby nebylo Kida, možná by se David začal červenat.

"Tenhle nápad, to bylo opravdu eso," pomyslel si páter, když viděl kostel Nejsvětějšího Srdce Páně plný. "Ani jediná LOPATa! A přitom všude plno. Jen aby to naše volavka zvládla. Je mi trochu líto, že jsme museli posunout začátek mše na půl hodinu poté, co začíná Ludmila, ale hlavně, že dnes je to bez cenzury. Všichni patrioti hlídají na Míráku, věřící, co se k Blonďákovi nedostali, přišli sem a námi vyslaná skupina tam PARPATy svým dožadováním se přístupu do kostela zdrží přinejmenším do proměňování. Snad už po dnešním kázání lidi pochopí, proč přijít na biblickou hodinu... Je na čase začít jednat!"

Pět sestřelů. Magická hranice, kterou jen málo pilotů překonalo. Zdá se to málo, ale to číslo je ve skutečnosti velmi vysoké, když si uvědomíte, kolik práce a jaké riziko se za tím skrývá.
Bylo to v létě 1943. V té době jsem měl na kontě pouhé čtyři sestřely. Jeden zbýval. Příležitost ale ne a ne přijít. Ta samozřejmě přišla až v nejméně vhodnou chvíli. Měl jsem poslední zbytky paliva a najednou jsem pod sebou uviděl nic netušící stodevadesátku. Byl jsem chvíli na vážkách, ale jak se říká, bez odvahy není vítěztví. S posledními zbývajícími náboji se mi ji podařilo sestřelit.

„Jednadvacet a šup další kousek, Lucipere, co ještě máš? Kotle? Káčo, berem kotle?“
„Berem! Ale napřed ať je vycíděj, ať se blejskaj!“
„Eso za jedenáct a desítka, co máš ty, plivazjníku? Krále a osmu? Málo!“
„Další hru? Klidně! Jedem a držte si rohy, čertiska, jedeme z kopce! Osmnáct, jednadvacet, tos přehnal, krasavče, Káčo, co máme?“
„Dvě esa! Voko bere! Cha! Řetězy jsou naše! Vypíglovat! Kartáčkama na zuby, aby pořádně řinčely, když už jsou pekelný!“
„Ohně sázíš?“
„Prohráls!“
„Ale… princezno… kdo by řekl, že Její Jasnost bude takhle mastit karty… vemte si Martina, vemte si anděla, kotle i řetězy… hlavně zmizte!“

Všechno má svůj důvod. Každý čin, každá myšlenka je nitkou osudu, který nás vede napříč životem. Bereme na svá bedra tíhu našich rozhodnutí, ale jen těžko s nimi už něco uděláme, tak se to mělo stát.
Aaron meditoval.
Byl předvečer toho hrozného činu. Musí to udělat, musí to udělat, musí to udělat, opakoval svou mantru, ale odvaha mu stále chyběla.
Měl strach. Neměl rád hazard, vykládat karty, trumfovat esem.
Martin ho přesvědčil, Aaron mu důvěřoval.
„Co když to dopadne zle?“
„Nic horšího se nám stát nemůže.“
Svítání.
Záblesk čepele, teplá krev mezi prsty.
Bylo to tak jednoduché. Tak směšně jednoduché.

Zklamán odcházel Moody od Břichnáče. Ale já to tak nenechám, rozhodl se. Vždyť v tom prokletém Burkeho domě mohli oba zahynout! Otřásl se při vzpomínce na trolly a akromantule.
Naštěstí měl v rukávu ještě jedno eso, nitrozpyt. Proto si zavolal Weasleyho, a než se mladík nadál, pronikl do jeho mysli. Nepotěšilo ho, co uviděl.
Ti dva, Dawlish s Robbardsem, si Arthura vybrali za cíl svých žertů už od zrzkových prvních dnů v Bradavicích. S nechutí pozoroval, jak se mučitelé smáli chlapcovu úprku před obřím pavoukem.
„Omlouvám se vám, Weasley, a slibuji, že je zkrotím. Ale pamatujte si, pomstou nic nevyřešíte.“

Spock vnímal pohled své matky, když byl ještě malý. V očích láska, ale ve tváři bolest. Byl z toho zmatený.
Později, když už byl dospělý, na ten pohled často myslel. Bál se té bolesti, kterou by mu mohl způsobit.
Nejsou kompatibilní, jejich druhy k sobě nepatří. Což se ostatně projevilo už v něm samotném. Jen těžko v sobě vyrovnával vulkánksou logiku a lidskou emotivnost.
Nakonec vsadil vše. Kirk už neměl nic, s čím by ho přesvědčil, že to je správné, to rozhodnutí muselo přijít od něj.
Jeho lidská polovina mu nedovolovala bolest zahnat.
Vyložil poslední kartu a bylo to eso.

„Každý správný bradavický prvák musí mít sovu,“ hádá se Megan.
„Studenti je potřebují, aby mohli posílat zprávy svým rodičům. Ty máš rodiče zde! Sovu nepotřebuješ,“ trvá na svém Severus.
„Budu psát dědovi!“
„Tomu píšeme už léta mudlovskou poštou. Dobře víš, že sovy vnikající do jejich ordinace by způsobily zbytečný rozruch.“
„Tetě Minervě!“
„Vidíš ji dvakrát týdně.“
Megan konečně změní taktiku a přilísne se k otci.
„Ale tati, jak ti budu psát, až zase v létě pojedem se Susan a její mámou na návštěvu do Francie?“
Na Vánoce Megan objeví mezi dárky šedavého puštíka s obrovskýma chytrýma očima.
Pojmenuje ho Eso.

Ianto chodil každý týden do expres čisírny s kabátem Jacka Harknesse. Paní, která oděvy přebírala, už jej dobře znala a neptala se na díry v kabátě ani na podezřelé fleky kolem nich. Jen prohledala kapsy a tentokrát mu vrátila červené eso a Ianto Jones si jej nepřítomně strčil do kapsy saka.
TO UŽ JSI ZASE TY?
Smť podal Jackovi jeho karty a na stůl položil hromádku z ostatních, nahoře bylo pikové eso.
STOJÍM, JSI NA ŘADĚ.
Jack si prohlédl karty a nenápadně zašátral v kapse kabátu. Ztuhl, byla prázdná. ,To je konec,' pomyslel si.
„Co kdybychom si zahráli poker?“ navrhl.

Voda se vypařila, stala se mrakem a pak v malých nádherně čistých kapkách padala z nebe, aby se zašpinila na zemi a nakonec vtekla do té příšerné řeky. Tak to trvalo věky.
Bitva trvala dva měsíce, půda se zbarvila krví. Nikam to nevedlo, stejně jako věčný koloběh páry a deště.
Chtělo by to nějakou tajnou zbraň, eso v rukávu, které by tu bitvu ukončilo. Vedení jim pošle jen nějaké nádrže na vodu.
Nestěžoval si, pitné vody je i v tomhle mokru nedostatek.
Když se tyhle vodní nádrže, pomalé a nezastavitelné, vyhrnuly zpoza jejich linií, vyschlo mu v krku ještě víc.