Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Uprchla. Za pomoci lstivé Veřejného nepřítele a zcestovalé Cestovní kanceláře se Vzoře podařilo téměř nemožné, v nestřežené chvíli proklouzla pasovou kontrolou a dřive než diktátořina armáda stihla zareagovat, odlepila se na křídlech ocelového ptáka od země a přeletěla moře.
Přistály v Londýně. Vzoře se po tvářích koulely slzy radosti. Je svobodná. Je v Anglii. Jho neustálé tvorby bylo sejmuto.
Štěstí však mělo jen krátké trvání. Nepřítel se tentokrát skrýval uvnitř. V její mysli zotročené osvětovou činností Diktátořinou.
Blížila se půlnoc a jí chyběla dvě drabble.
Neodolala.
Vzala mobil, chytila wi-fi z Gatwick Expresu a přepnula se do nouzového tvůrčího režimu.
To já jen abyste věděli, jak vznikla včerejší dvě drabble.
Ach jo... znáte to, když se vás chytí nějaká myšlenka a vy celý den čekáte, až vám dá pokoj... a ono nic? Navíc ta agresivní obluda vytlačila všechny ostatní normální nápady.
Ta hra byla utrpení! Nejhorší, co za svůj dlouhý život zažil. I člověče nezlob se s Masterem, který se zlobil téměř pořád, se mohlo zahrabat proti svlékacímu pokeru s Harknessem.
„Končím,“ oznámil Doktor. Zmobilizoval zbytky své důstojnosti a pokusil se zakrýt fezem nezakrytelné.
„Ale no tak,“ protestoval Jack. No sobě měl pořád dlouhý kabát, ale (Doktor si v duchu přikázal na to nemyslet) podle hromady svršků na zemi musel mít pod kabátem pěkně vzdušno.
„Ještě dvě kola a ukážu ti něco lepšího než eso.“
„Eso peso?“
Jack se zatvářil zklamaně. „Možná by neškodila změna prostředí. Někam, kde mě ještě neznají...“
možná 15+ (narážky na "dospělácké záležitosti")
And we all say: OH!
Well I never
Was there ever
A cat so clever
As magical Mr. Mistoffelees!
Mistoffelees pozoroval zlatou rybičku proplouvající leknínovými stonky. Když zmizela z akvária, byl první podezřelý. Ale kde je to kouzlo, když se znovu neobjeví?
Na lavičce se povaloval Tugger a vyprávěl o nočních pré.
"Gaučová kočka, když vyklouzne z domu, je okouzlující... Směs opovržení a obdivu v jejím výrazu..." zavrněl.
Všichni Tuggera rádi poslouchali. Mistoffela víc zajímala rybka.
"Kdybys nebyl skoro kotě..." pokračoval. "Víš, některé kočky divokost fascinuje. Rády, ehm, krotí kocoury... A někteří kocouři..."
"Jako Jennyanydots a Munkustrap?"
"Cože?!"
"Po nocích ho drezůruje."
"Oh, well..."
Tugger byl mezi Jellicles jednoznačně kocouří eso, ale vedle Mistoffela si občas připadal takhle malinký.
The Rum Tum Tugger is a terrible bore:)
A na zítra zbývá Hra o trůny. Uvidíme...:)
Pepe nikdy neodpovídal na otázku: Kolik je hodin? pravdu. Popravdě většinou
hledal nejméně vhodné slovo, které by se dalo použít. Třeba třešeň. Vlastně
stromy využíval poměrně často, ale to jen na okraj.
A teď si představí, že potřebujou vědět, kolik je hodin. Příkladmo proto, že
spěchájí na setkání s rodiči Vaší snoubenky. Peněz nemají zrovínka na rozhazování
(drožka přeci něco stojí, obzvláště tady v Budapešti), tak se zeptají seriózně
vyhlížejícího pána. A odpověď? Třešeň.
…
„Pojď Eriku! Tvá matka a šest sourozenců na nás čekat dlouho nebudou“ Rozčílil
se Rabbi Weisz a odplivl si. Malému Erikovi zněla v hlavě odpověď: Eso.
„Hele, Becky, co znamená kulový eso?“
Seděli jsme na hromadě pneumatik. Becky se snažila rozmotat sluchátka.
„Kulový eso je materiální úspěch. Třeba výhra v loterii,“ odpověděla zamyšleně.
„A zelený?“
„Zelený je dobrá karta. Urovnává problémy.“
Zamručel jsem na souhlas.
„Červený je láska, ale to by poznal i ignorant jako ty,“ dodala.
„Nechceš mi vyložit, jak dopadne další běh?“ zeptal jsem se.
„Klidně,“ souhlasila. „Vyber si jednu.“
Zašátral jsem v balíčku a vytáhl kartu. Skepticky jsem na ni pohlédl.
„Žaludový eso je co?“
Zbledla.
„Tak co?“
„Smrt,“ hlesla.
Pokrčil jsem rameny.
„Já bych spíš řek, že s těma ostatníma mam poker.“
Prší, kapky deště bubnují na střechu.
"Bereš dvě."
"Měním na listy."
Hrajeme prší, karty z ruky rychle dopadají na stůl.
"Stojíš!" ozvalo se. A znova a znova, esa lítala jako pominutá.
"Stojíš!"
"Stojíš!"
Když dal protihráč po páté eso, začalo mi to připadat velmi podezřelé.
"Určitě švindluje!" pomyslel jsem si.
"Eso!" vykřikl jsem náhle.
"Stojíš!" odpověděl vlastním esem.
"Stojíš!" řekl jsem.
Protihráč byl velmi rozrušen, chytil se do pasti, žádná falešná esa už neměl, věděl, že jeho podvod je odhalen, a cítil se asi hodně trapně.
"Já musím na záchod," omluvil jsem se. A nechal jsem ho stát hodně dlouho.
Trudná chvíle v královské pokladnici. ReiNatus smutně hledí na truhlu. Otočí klíčem, odklopí víko. Uctivě uhne před rozezleným pavoukem. Truhla je prázdná.
"Jsme my to ale chudé království."
Přihlížející velitel královské armády nakrčí nos.
"O něčem bych věděl. V Království písku a kamení mají nadbytek..."
"Myslíte, že by nám půjčili?"
"Když se šikovně zeptáme, nemusíme ani vracet."
"Ne! Žádné války, veliteli."
Velitel, známé střelecké eso a veterán několika bitev, pokrčí rameny.
"Jak si přejete."
Druhý den však pokladnice přetéká zlatem.
"Nechci vědět kolik lidí zaplatilo životem!" prohlásí ReiNatus.
Velitel se zašklebí.
"Ani jeden, králi. Stačilo si zahrát poker s pokladníkem."
O dalším osudu pokladníka z Království písku a kamení se už kronika nezmiňuje.
-
Uf, tak se pomalu blížíme ke konci, a krom banánů, na kterých jsme uklouzli, snad máme všechno. Děkuju všem MOC za čtení a komentování, jste úžasní :) Jo, a zítra bude překvapení!
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD!
Předkolumbovská Amerika, Aztécká říše
"Neuhýbej, pro horoucího boha, hrej!"
Tlanextlican těžko dýchá, tělo obolené.
"Přihrávej pořádně! Na kolena!"
Nemůžu, nemůžu!
"Běž, Tlane, kupředu!"
Mladík se z posledních sil probojuje ke kruhu. Dav v aréně řve, hra se chýlí ke konci.
"Loket! Pozor, vypal!"
Tlanextlican se navzdory bolesti odrazí, přeměří dráhu míče a nastaví mu rameno. Ollin proletí kamenným kruhem bez doteku. Střelec to nevidí, leží na zemi, ruka v jednom ohni. Spoluhráči přibíhají, staví ho na nohy. Jásají, tancují, křičí. Bolest rázem přechází.
Vítězství!
Večer na kamenná lože ulehnou soupeři.
Obětní nože bude třímat Tlanextlicanovo družstvo - poražené obětují bohům.
Jaká to čest, prohrát tlachtli!
Tlachtli byla rituální míčová hra - součást aztéckého (ale i mayského) náboženství. Cílem hry bylo prohodit míč skrz kruh upevněný na zdi hřiště. Proti sobě hrála dvě družstva, každé mělo svého vlastního kapitána. Jeden z hráčů začínal hru vhozením míče do pole. Míč se nesměl brát do ruky nebo odkopávat chodidly, odrážet se mohl pouze pomocí loktů, ramen, boků a kolen. V jiné variantě hry se hráči terč pokoušeli zasáhnout holemi. V Ténochtitlánu měli Aztékové posvátné hřiště, kterému říkali Teotlachco. Přesná pravidla hry nejsou známa, lišily se kmen od kmene. Předpokládá se, že hra měla znázorňovat vesmírný pohyb - buď Slunce, nebo Měsíce, a dva kruhové kotouče, jimiž měl míč proletět, měly symbolizovat východ a západ Slunce.
Hra samotná také nebyla určena pro každého, poněvadž každou hrou se znovu přehrávaly příběhy bohů z mýtů. Hráli ji především svobodní muži urozeného původu, z bohatých šlechtických rodin, při různých oslavách a svátcích. Hráči samotní také museli být velice silní a zdatní, aby vůbec mohli hru zvládnout hrát. Míč, nazývaný ollin, byl kulatý a těžký, vyrobený buď z velmi tvrdé gumy nebo kaučuku. Jeho průměr mohl být okolo 8-20 cm a mohl vážit od 170 g po 4 kg. I přes veškeré ochranné vybavení hráčů však bylo časté, že se hráč při hře zranil nebo i zabil.
Vítězové byli velice oslavováni. Po skončení hry byl kapitán nebo i někteří hráči jednoho družstva - ať už vítězného nebo poraženého (záleží na variantě hry) obětováni bohům. O to se postaralo vždy druhé družstvo. Jejich těla pak byla vlečena po dvoře, aby zem nasákla jejich krví. Tento konec provozovali především Aztékové. Ti považovali takovou smrt za velkou čest, poněvadž toto byl jeden z mála způsobů, jak se dostat do jejich „nebe“.
Přišli odnikud – podivín v dlouhém kabátu a šále a divoška v podivně krátkých šatech. On blábolil o cizincích, kteří ovládnou město.Vysmáli se mu.
V nestřeženém okamžiku vytrhl šerifovi revolver. „A teď už mě budete poslouchat?“ vykřikl, vyhodil do vzduchu kartu a vystřelil.
Karta se neškodně snesla šerifovi na klobouk. Kulka se odrazila od okapu a trefila slepici.
„Ve filmech to vypadalo jednodušeji,“ zamumlal.
Než po něm stihli skočit, sebrala divoška kartu a hodila.
Karta skončila přibodnutá na dveřích salonu, čepel skrz symbol srdce.
Sebrala šokovanému šerifovi hvězdu a připíchla si ji k šatům.
„A teď už mě budete poslouchat?“
„Co tady vlastně děláme?“ povzdechl si trpaslík. Chvíli zíral na šachovnici, načež přemístil krále.
„To říkáš vždycky, když prohráváš,“ usmál se faun. Po krátkém zaváhání táhl koněm.
„Chm,“ zabručel trpaslík, „ale teď se ptám vážně. Co a pro koho tu vlastně hlídáme?“
„Není to jedno? Služba jako služba.“
„Není. Na normální hlídce jeden vídá lidi,“ zamračil se.
„Táhni,“ vyzval ho faun.
„Měsíc hlídat opuštěný hrad, pche!“
Trpaslík mrzutě pohnul jezdcem.
„Eso,“ prohlásil vesele faun, když přemístil zlatého střelce.
„Kolikrát ti mám opakovat, že se říká šach!“ zaúpěl jeho společník.
Faun se smál. A kolem nich se nehlučně rozpadal Cair Paravel.
