DMD č. 29. pro 29. 4. 2017. Téma: Eso

„Dneska nás čekají estery. Setkali jsme se s nimi už na laboratorní práci, takže doufám, že všichni víte, co to je,“ zahájila úterní hodinu vyučující chemie.
„Zakázaná látka, kterou karbaníci mění libovolné karty na esa?“ zkoušel to Filip.
„A proč by to dělali? To rovnou můžou použít jed,“ přidala se Katka.
„Nebo si můžou vzít toluen, to je taková ta droga chudých. Pak by jim nějaké karty byly úplně ukradené.“
„Ne. Všichni si zapište: estery jsou deriváty karboxylových kyselin vznikající procesem esterifikace, reakcí alkoholu a kyseliny.“
„A když do testu napíšu, že to jsou chemické sloučeniny, dostanu alespoň půl bodu?“

Tobiáš si hraje s Gertrudou, oblíbenou plyšmyší. Barbucha ji Tobiášovi šlohne a zkušeným kopem pošle pod kuchyňskou linku.
"Eso!"
"Říká se gól," podotkne kolemjdoucí Čeněk.
"Ale domácí tuhle koukala na telku a sykala ááááá essssooooo! Potom vždycky zklamaně - zase do sítě..."
"To byl výlov rybníka?"
"Nevím. Dojatě posmrkávala, že když kdysi hrávala, byla síť vejš, míč tvrdší, soupeři lepší..."
"Už vím," rozzáří se Čeněk. "Jak jí pak domácí řekl, že když ona hrávala volejbal, tak se síť natahovala mezi přesličky a uhejbalo se mamutům?
"Jo."
"To byla doba," zasnil se Čeněk. "Tolik místa v posteli, když pak spával v obýváku!"

Od rána řvu. Maminka má špatnou náladu.
Maminka má špatnou náladu. Od rána řvu.
Ale řvala jsem i v noci, kdy máma bez nálady nespala, takže nejdřív bylo vajíčko, až pak slepička.
Teď dělám, že jsem zabrala, a poslouchám tu karetní partii: kdo dokáže rozveselit.
„V práci mě povýšili!“ říká táta.
„Ano,“ nevnímá maminka.
„Tak v té olympiádě postupuju do krajského kola,“ praví sestra.
„Fajn,“ polovnímá maminka.
„Z diktátu jsem dostal jedničku!“ vyhrkne brácha.
„Taky jsme se na to nadřeli,“ zhodnotí maminka.
Kníknu. Přichází můj výnos.
Nakloní se nade mne.
Zářivě se usměju.
„Ty jsi tak krásná!“ vydechne v úžasu.

Zrada! Zmar! Zajatie!
Našu družinu chytili a hodili do šatľavy. Každého zakovali do železa. Večer sa viedla debata.
„Čo teraz?”
„Meče nám vzali,” vraví bojovník.
„Okovy nasadili,” vraví lučištnica.
„Všetku silu vyčerpali,” vraví mág.
„Je to beznádejné,” vraví hraničiar.
„Kamaráti, nebojte sa!” vraví druid.
Čo ten môže vedieť? Doteraz ani nebol užitočný! Aj ten jeho debilný herbár mu vzali. A ovládal jediné kúzlo. Len jedno!
„Dnes sme mali celozrnný chlieb!” hovorí však víťazoslávne.
Posmešky.
Druid ich nedbá. Zablúdené semiačko vytiahne spod zuba a vloží do zámky okovov, zasype prachom a omočí slinou.
„Rasti!”
Jediné kúzlo.
Rastlina prerástla a zámok pukol.

"Můj pane, náš plán nevyšel," řekla tiše. Její hlas se netřásl, ale její ruce ano.
"Nečekal jsem, že zareagují tak rychle a podpoří Tinwiel. Podcenili jsme krále."
"Je vše ztraceno? Jsme odsouzeni k-"
Přerušil ji mávnutím ruky. "Jenom malý zádrhel. Mám eso v rukávu, se kterým Elessar rozhodně nepočítá. Ale..."
Probodl ji pohledem. "Drahá lady Ohtar, aby náš plán uspěl, budeme muset obětovat spodka. Jeho užitečnost se již vyčerpala."
Mohla něco takového čekat. Byl to test její loajality.
"Preferoval bych něco nezvratného," dodal, jako by to nebylo to nejtěžší, co od ní kdy chtěl.
"Ano, můj pane. Můj syn zemře."

Princ byl prostě eso. Kdyby jen drak tušil, co všechno to znamená. Zprvu byl elegantní sexy objekt a eroticky stimulující optimista. Drak se vznášel na opiovém obláčku lásky. Záhy se začaly prázdnit sklepy. Dobrá tedy, egocentrický sportovní opilec. Nebo snad extrémně sobecký okupant? Ale kdeže. Když přicházely ze staré známosti princezny, měnil se v exaktně sexistického oportunistu. Pokud zrovna nebyl excitovaný sociopatický onanista. Drak přestal zvát návštěvy a začal se smiřovat s realitou. Jeho vyvolený je enormně sebestředný obejda. To už monarchové bývají. Exoticky stupidní originál. Exhibicionistický suverénní opičák. Excelentně snobský orgán. Ale láska bývá slepá, hluchá a úplně pitomá.

„V sobotu nás navštíví teta Draha,“ oznámí maminka.
„Drahá teta Draha, přiveze nám ji sem dráha…“ deklamuje tatínek. „Schovám karty, žolíky s ní už nehraju!“
„Radši ne,“ zastavuje ho maminka. „Jinak vytáhne vlastní. Podezřívám ji, že má cinknutá esa.“
„V sobotu mám narozeniny,“ protestuje Gusta. Marně. Teta prý přijde i proto, aby mu popřála.
„A tady mám pro tebe dárek, Gustíčku,“ oznámí tetička, když prasynovce náležitě ohubičkuje, a vyloví z tašky balíček. „Od pravého kuchařského esa!“
Gusta rozbalí. Strne. Na obálce stojí: Zavařujeme s Láďou – snadno, rychle, levně!
„To teda děkuju…“
Teta ho poplácá po tváři. „A teď dáme karty!“

Tohle se Ron nesmí nikdy dozvědět, prolétlo Hermioně hlavou těsně předtím, než se inkriminovanou povídku pokusila ukrýt v zásuvce pracovního stolu.
„Nepodváděj, Grangerová,“ zapředl jí do ucha Dracův hlas. „Všechno čteme společně. Tvoje vlastní slova, pamatuješ? Takže ukaž.
Ohoho! Erotické prádlo? Zakázaná rozkoš, smyslnost a bezuzdná vášeň… To jako my dva?“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Rudý satén, sametová pouta… lakovaná kůže… Grangerová, netušil jsem, že vedeš dvojí život. – Au! Počkej, neber mi to!
Jeden tady konečně objeví pořádné povídkové eso a ty nedokážeš nic lepšího, než jeho serióznímu vědeckému bádání házet klacky pod nohy.
Hele, nech mě aspoň dočíst ten odstavec…“
***

Dá se říci, že jak jsem chytrá, tak na některé věci jsem prostě poleno.
Třeba karty.
Naši nás již v brzkém mládí zapojovali do večerního hraní žolíka.
A zde nastal ten pověstný kámen úrazu.
Tatíček mi, malé pětileté cácorce, podával ne-ná-pa-dně pod stolem chybějící obrázky do postupky.
Takže dnes umím tak trochu prší a již zmíněného žolíka.
Jak mě potěšilo, když mě kamarádka naučila hrát kradeného.
Prostě si berete, dokud něco nemáte v ruce, a pak vykládáte a kombinujete a překládáte, až vám nezbude v ruce nic.
Ovšem, už se mnou hrát nechce.
Poslední Eso je vždy moje a za-ví-rám .

"Nepoznala Aleksandra. Málem nepoznala ani tebe. Myslí si, ze celou dobu chodila na místní základku. Dokonce si na to pamatuje."
Bývala jejich eso v rukávě. Teď nemá magii ani vzpomínky na ni. Z Aleksandra je poloviční blázen. Takhle to skončit nemělo.
"To nezpůsobila pečeť," řekne velmistr. "Potlačila traumaticke vzpomínky a nahradila je falešnými."
"Přece to takhle nemůžeme nechat."
"Musíme. Předtím se dvakrát pokusila zabít. Potřetí se jí to povede."
"Nemůžeme zůstat tady," řekne Iryna. "Nikdo se nesmí dozvědět, co se stalo. Vůbec nikdo."
"Jména?" zeptá se bez zájmu úředník.
"Ponechte původní."
"Příjmení?"
"Ševčuk."
Je to první příjmení, které ji napadlo.