DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

The Hogwarts library is full of knowledge. But it is also full of secrets. The tomes within its walls see everything... and tell nothing of the excitement and boredom, friendship and rivalry.
They see Hermione cry, and smile, and sneak off with Viktor. They see Draco desperately searching for spells to fix magical artefacts. They see Harry's childhood disappear.
When Potter's generation returns for Eight Year, they see words like 'Slytherin' and 'Gryffindor' lose meaning. They see hesitant truce, quiet conversations. They see kisses, stolen underneath an invisibility cloak.
They see, bearing mute witness to the blossoming of something... new.

„Takový je to s ní pořád,“ hudroval tmavovlasý muž. Říkejme mu Vran, jako všichni. „Nasbírej dřevo, postarej se o večeři...“
„Já tě slyším!“ ozval se jasný hlásek. „Náhodou,“ přešel do mazlivého tónu, „ty to všechno krásně zvládneš a já... zatím napíšu zprávu. A naplánuju zítřejší trasu. Nebo si to chceš prohodit?“ Mazlivost byla nahrazena škodolibostí.
„Pořád stejný,“ zavrčel Vran.
Nesnášel papírování.
Jeho hraniční negramotnost s tím samozřejmě neměla co dělat.
Zalovil v potoce.
„Mapa je pro zelenáče, jsme přece tady,“ brblal, když se vracel s hojnou kořistí.
„Pořád bručíš?“
„...“
Večeře, kterou právě přinesl, ho neprozradila.
Mlčela jako ryba.
No však.

Dračí kněz právě dokončil svůj obřad. Obvykle bylo na svatbě takových mladých lidí spousta hostů, ale tady byli jen ženich s nevěstou a za svědka jim šla jen starší dvojice.
Když ho Tran poprosil, jestli by mohl někoho tajně oddat, zeptal se ho, zda je to legální. Dostal odpověď, že důvodem tajné a uspěchané svatby je nesouhlas rodiny.
Kaple v Talronu byla svědkem mnohých historických událostí a teď byla nevědomky svědkem další historické události. Když totiž kněz zjistil, že ženichem není nikdo jiný než korunní princ Michael, doufal, že draci jako němí svědci souhlasí a tento krok nevyvolá bouři hněvu.

Němí svědkové bezpráví a genocidy. Ano, až tak daleko to zašlo.
Začalo to zlehka. Tři z nás postupně vyrvala z rodných kořenů a jen tak nás darovala nějakému týpkovi, který si tu nakráčel. Nu dobrá, jednou se to dá pochopit.
Pak ovšem zjistila, že to docela vynáší a udělala si z nás výhodný byznys.
Neřeknu cizí osoba... ale vlastní matka!
A ten moula si stále ničeho nevšiml, si myslí, že je to věkem, a stále strká tu svoji makovici té ženské na klín a-
Ach ne! Už zase!
--- --- ---
Děd Vševěd unaveně zavřel oči. Stařena si zamnula ruce a vytáhla pinzetu.

,,Dneska je úplně jasno," prohodil. Zvedla oči k temnému nebi. ,,To jo. Hele, tamhle je Velký vůz!" ,,Kde?" ,,No tam...!" Ukázala. ,,Tam nic není," zavtipkoval, přistoupil k ní zezadu a vzal ji kolem pasu. ,,Počkej," zasmála se. ,,Vážně tam je!" ,,No jasně," souhlasil a vtiskl jí letmý polibek do vlasů. Na malou chvíli zaváhala...
Leželi v trávě a zatímco ji líbal po nahém těle, dívala se do tváře noční obloze. Hvězdy je mlčky sledovaly.
------------
,,Vím, že mě podvádí. Někoho má," trvala na svém její kamarádka.
Povzdechla si, stočila pohled k noční obloze a zadívala se do té spousty zářících očí...

Knížky. Kožené boty. Vodička na krk.
Páníček! Oba páníčci! Viklef se zatočí do kolečka.
Nadšeně zakňučí. Jdou pozdě.
Viklef znepokojeně hrábne packou na páníčkovu nohu. Dneska byl hodnej pes, zakousnul polštář a umyl talíře. JáProč si ho nevšímají a vítají se spolu? Notak, Viklefa nikdy nenechali pořádně olízat obličej.
Viklef rozmrzele štěkne. Nic.
Proč je to pořád baví? Kdyby mu aspoň dali míček.
Míček!!! Až uvidí jeho míček, budou závidět, rozhodne a odběhne pryč.
"Co to bylo?" Odtáhne se Štěpán. Za dveřmi ložnice se ozve zapískání gumové hračky.
"Viklef," povzdechne si Jan. S tichým souhlasem se zvednou. Viklefa nedokážou zanedbávat.

Jako by na něj stěny kanceláře padaly. Neuškodí mu zase po dlouhé době vyrazit do terénu.
Před vysokou věží už na něj čekal Malcolm, který okamžitě spustil:
„Augustus Pírko, 62 let, stejný způsob jako ostatní. Byl to...“
Harry se bez okolků protáhl úzkým vchodem do věže, ve které ho uvítaly ohlušující skřeky.
SOVY! Jako by mu v hlavě zazněl dávný výkřik strýce Vernona.
„...chovatel poštovních sov,“ dořekl Malcolm.
„Máme nějaké svědky?“ zeptal se Harry.
Malcolm se jen ušklíbl a pozvedl ruce ke stovkám bidýlek.
Harry zavrtěl hlavou. Tihle svědkové byli sice velmi hlasití, přesto se od nich ale nic nedozví.

Těžko říct, co za to mohlo. Snad myši konečně přehryzaly spoje v navigačním počítači, snad kormidelník podcenil protivítr mezi válkami o rakouské dědictví, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikla se proti ubohému Finovi…
Edvinův stroj času prostě najednou škytl, opustil temporální vír a v podobě pračky s horním plněním to napálil do pustého ostrůvku, až písek létal na všechny strany. Jeden náraz, druhý, otevření dveří, vypadnutí pilota, třetí, propad do nového časového víru…
Najednou bylo ticho, Edvin si rovnal helmu na hlavě, mžoural do slunce a připadal si poněkud trapně.
Ještě že to vidělo jenom hejno tresek, ty nikomu žalovat nebudou.

Neokázalý, mírně shrbený, působil trošku těžkopádně. Skromně se uklonil.
Potom překvapil ladností a energií. Dirigoval celým tělem. Levá ruka chvílemi téměř modelovala hudbu. Přidupl nohou. Šel do podřepu. Pak, když housle hrály tak vysoko, že by to nevyzpíval žádný soprán, balancoval na špičkách. Souzněl s tóny ve výponu. Člověk měl dojem, že za nimi vyletí.
Náhle v rychlém sledu jeho prsty jako by hrály na klavír. Zase podřep, rozevřená dlaň vynášela melodii z hlubin. Taktovka podebrala tóny a jako pletací jehlice kmitala vzduchem.
Fascinoval publikum. Razantně dirigoval a zároveň elegantně tančil. Jeho hůlka i frak - němí svědci, baletily s ním.

Byla zima a dost hustě pršelo, ale jen nerad vešel dovnitř, do sucha a relativného tepla.
"Vás napadlo tohle místo?"
"Mě? Copak já se tu vyznám? To byl nápad vašich kolegů."
Zamračil se a potřásl vlasy jako vždy, když něčemu nerozumněl.
"Je to tu dokonale opuštěné a prázdné," ujistil je oba místní stařešina, "náš rozhovor uslyší jen tyhle sochy. A ty, jak vidíte, mluvit nemůžou."
...
Sochy, kterým tvůrce záměrně nevytesal žádná ústa, vskutku mluvit nemohly. Ale uši a prsty jim byly vymodelovány dokonale.
V tichu, které nastalo po odchodu lidí, vyplnilo tiché skřípání. To kamenný prst škrábal do hliněné destičky.