DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Když jsem přemýšlela nad tímto tématem, vzpomněla jsem si na povídku, kterou jsem začala psát (asi na 15 stran) a nedopsala před pár lety... Tohle je její velmi zkrácená variace.

Název drabble je čínskou verzí rčení "like father like son" aneb "jablko nepadá daleko od stromu".
I never wanted to be like Father. I moved halfway across the world, made a living delivering pizza. I was poor - not swathed in luxury. Gay - not married to a daughter from another yakuza clan. I was ME. Only the katana on my wall reminded me of my family.
I met Josh on a delivery. He was rich, spoilt… and I was madly in love. He promised to come out, be mine.
At his wedding, I wasn't the boy delivering pizza and sex, two for one. I was my father's son as the katana dripped blood on the church floor.

"Otousan!"
Kyoko nadšeně vyndala peněženku. Ve Staru vyšla velká reportáž o Kuu Hizurim. Jsou věci, na kterých se nešetří.
Kyoko hltala informace o kariéře svého "adoptovaného taťky", jeho ženě (ach, tak krásná), synovi (záhadně zmizel? on neumřel? Škoda, že je tu jen jako batole - jak asi vypadal?), jeho fotky. Stýskalo se jí. Musí si podle něj udělat taky panenku. Renových už má tucet, Otousan nesmí přijít zkrátka.
A co zkusit jeho syna? Bude vyšší než Otousan. Svalnatější - sportoval přece. Oči a vlasy po matce. Brada jemnější.
Šlo to snadno. Jako by jej už někdy modelovala.
Ta stavba kostí.
Nanejvýš podezřelé.
Pozn. 1: Pro ty, kdo nečtou mangu: Otousan je japonsky otec, táta.
Pozn.2: Ebženka konečně píše SB!

Byl jedním z mála těch, kteří si uvědomovali, že jsou součástí příběhu. Cítil, že právě tady a teď se děje něco důležitého. Cítil to, když s tlukoucím srdcem pozoroval pána domu, když se podivoval nad rozesazením svých bratrů podle věku, když se rozhlížel po nádheře všude kolem… Jako by se vracel do dětství.
„Ve snu pro mě přiletěli andělé a vzali mě na nebesa…“
„A tys mě tu nechal samotného?“
„Kdepak. Svého malého bratříčka jsem si nechal přivést k sobě.“
Znovu si prohlédl jejich hostitele.
Od poznání ke skutečnému pochopení zbýval už jen kousek. Jen pohár podstrčený do Benjaminova vaku.
upřesnění fandomu: vycházela jsem z rozsáhlejšího zpracování tohoto biblického příběhu a sice z tetralogie Thomase Manna Josef a bratří jeho
pozn. k tématu: nejde ani tak o to, že Benjamin vidí, jak jsou si podobní, ale hlavně o tu podobnost "Vím, že jde o příběh." vlastní těm důležitějším členům rodiny (čili z bratrů ještě Judovi...)

Eli Taylorová byla hrdá, že dokázala získat tohle místo – přeměňování v Bradavické škole čar a kouzel. Šťastně se zahleděla na svoji první třídu. Zamrkala.
Do očí jí udeřila nepravděpodobná rudá záplava. Určitě tahle třída nebelvírských a havraspárských druháků neměla vypadat jako armáda klonů?
Sklonila se k seznamu studentů. Na začátku se ustrašeně krčilo pár jmen a pak to přišlo. Weasleyová, Dominique. Weasleyová, Molly. Weasley, Fred.
Následovala drobná holčička s rozčepýřenými hnědými vlásky.
„A ty jsi...?“ usmála se Eli snaživě.
„Rose Weasleyová,“ odpověděla a Eli se roztřásla kolena.
Hnízdo, pomyslela si posledním kouskem příčetné mysli. Někde cestou jsem musela minout hnízdo.

A/N: Táta hrášek, synek hrášek...ach, ta podoba :-)
Pronásledovalo ho to celým životem.
V mládí se mu děti posmívali, říkávali posměšné říkanky… ještě dnes mu v uších zní to klasické: „Zrzi zrzi, co tě mrzí…“
Zrzci prý nemají duši.
A vymírají.
A ten gen, který způsobuje zrzavou barvu je údajně nějaký defektní.
Lidé se ho vždycky ptávali, po kom má svou barvu vlasů. Byla to otázka, která ho nikdy nenapadla, a tak se nikdy ani on sám nezeptal rodičů… Jednoho dne se odhodlal a zeptal se, akorát odpověď mu moc nepomohla. Nikdo z rodiny nebyl ani vzdáleně nazrzlý.
Pošťák prý vždycky zvoní dvakrát… ale někdy, smluveně, i třikrát.

Varování: Násilí
Poznámka: Tohle drabble je k mé vlastní povídce, která ještě není dopsaná a zatím ani není zveřejněná, dokonce má jen pracovní název. Chtěla bych nejdřív napsat dostatek kapitol, aby bylo co uveřejňovat. Tak to berte jako takovou upoutávku :))
______________________________________
„Jessico, ty jsi ale vyrostla. Ty vlasy máš určitě po mamince, viď?“
„A ty oči! Celý tatínek.“
„Jsi tak krásné děvče.“
Jessica jen sykla, když ucítila bolest. Na krční tepně stále cítila ostří nože.
„Copak máš asi po dědečkovi? Tyhle nožičky? Bříško? Nebo snad zadeček?“
Jessica se málem pozvracela. Cítila jeho pot, ruce… chlupy.
Vyčkávala.
Teprve, když se udělal, čepel zmizela. Jessica neváhala a zakousla se mu do krku.
Popadla nůž a plnou silou několikrát bodla. Nevěděla kam. Teprve když ucítila horkou krev na stehnech, usmála se.
Prudce odhodila nůž na podlahu a tiše zašeptala: „Tohle mám po tobě, dědečku.“

Z počátku jsem si říkal, že nemůžou existovat dva nepodobnější sourozenci, ale přece jen je krom jmen z Wagnerových oper něco spojovalo.
Jednou pro mě Tristan přijel k sídlu paní Pumphreyové, kde jsem byl pozván na ples. Jeli jsme k naléhavému případu, jenž by sám nezvládl. Necítil jsem se zdaleka nejlíp po několika skleničkách vína a trochu brandy. Obzvlášť nevolno mi bylo při představě zimy a komplikovaného porodu jalovice. Jak jsem poznal v zápětí, bylo to to nejmenší, co mě čekalo. Auto řvalo do noci a poskakovalo na kamenité silnici. Při prudkých zabrzděních jsem střídavě zděšeně ječel Tristane a Bože.

Mauglí kráčel od Poradní skály a do srdce mu padala tma.
Vtom se mu o ruku otřel vlhký čumák.
Ohlédl se. Byl to táta Vlk.
„Jsem na tebe hrdý, Žabáku,“ řekl. „Vlk, jak se patří.“
Mauglí zavrtěl hlavou a vyhrkl mu ještě jeden vzlyk. „Nejsem vlk.“
„Cha!“ odfrkl si táta Vlk. „To může říct jen hlupák. Skoro jsem před sebou viděl Rákšasí. Slitoval ses nad Akélou zrovna tak, jako se ona kdysi slitovala nad tebou. Bojoval jsi stejně statečně a neústupně, jako vždycky bojuje ona. A vysmál ses Šér Chánovi. Říkej si, Žabáku, co chceš – jsi pravým synem své matky.“

„Ahoj fešáku,“ řekl blonďatý muž s maniakálním výrazem na tváři svému sousedovi.
„Zdravíčko můj hustodémonsky krutopřísný příteli,“ odpověděl na pozdrav úplně stejně blonďatý soused s úplně stejně vyšinutým pohledem. „To máme ale krásný den. Na ovládnutí celého vesmíru akorát, co říkáš?“
„Na to je každý den jako stvořený, krasavče.“
„Pravda. Ještě že už na tom naše VELKÁ rodina pracuje,“ odvětil blonďák.
„V tom případě by nás mohli na chvíli postrádat, nemyslíš?“ podíval se na něj vilně jeho společník.
„To každopádně. Ale nebude to tak trochu incest?“
„Ale ne. Bude to spíš jako... onanie,“ odpověděla jedna ze sedmi miliard kopií Mastera.

MUSEL to být on. Prostě musel.
Stál jsem zrovna u výlohy knihkupectví, koukal na nějakou šílenou reedici Doriana Graye a v duchu se líně zabýval myšlenkou, že z téhle obálky Oscara zaručeně trefí, když jsem ho zahlédl. Odrážel se ve skle výkladu, vypadal tak nenápadně, jak jen takový tichý, v současném Londýně uvíznuvší Viktorián může vypadat. Dokonalé maskování. Manšestráky. Tričko s logem Ramones. Kecky.
Nejsem Vidoucí, ale tohle bych nepřehlédl.
Jeho oči.
Stejné jako moje.
A hlavně ten nos. Signifikantní douglasovský nos. Moje okurka byla vždycky výraznější, což tedy nebylo fér, ale...
Byl zpátky. Zíral přímo na mně.
„Francisi...“
„BOSIE?“