DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Lozi… lozi… Houuup! Vžůůůůůůůůůům!!! Chňap! Kous! Křup!!!
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ! Žatračeně!“
Cink! Cink! Cink!
Buch!
„GRRRRRRRRRRRCH!!!!“
Prásk!
„Auuu!“
Měla pocit, že má rozdrcené snad všechny kosti v těle. Což byl samozřejmě nesmysl.
Může mít někdo takovou smůlu? Blesklo jí hlavou. Ten chlap má dvanáct dcer a já si samozřejmě vyberu tu jedinou nejedlou.
„Proč šakra vypadaj ty ženšký všechny štejně?“ vypravila ze sebe skrz poničené zuby. „Kdybych šakra ašpoň nebyla barvošlepá. Šakra!“
Pro milovníky šťastných konců na závěr dodám, že se této vši dětské nakonec podařilo dobelhat se domů. Zařekla se ale, že ke Zlatovlásce a její rodině už nikdy ani nepáchne.

„Takže vy jste na první pohled rozpoznal příslušnost Jacka Stapletona k Baskervillům,“ zkonstatoval Watson, když s přítelem probíral podrobnosti jeho posledního úspěchu. „Obdivuhodná ukázka pozorovacího talentu.“
„No, víte,“ zapýřil se Holmes. „Ono to vlastně má kořeny v dětství.“
Watson se zatetelil blahem. Sherlock většinou o své minulosti nemluvil.
„Byli jsme si s bratrem Mycroftem k nerozeznání podobní. Rodiče nás rozlišovali jen podle účesu. Když jsem si to uvědomil, přemluvil jsem Mycrofta, abychom se začali česat stejně. Zmatek v rodině byl dokonalý. Ovšem jen do té chvíle, než jsem bratrovi rozplácl nos kriketovým míčkem. Pak už si nás nespletl nikdy nikdo.“

Obi-wan Kenobi stál nad postýlkou.
Bezradně hleděl na dvě čerstvě narozené děti.
Na potomky muže, ze kterého pomohl učinit monstrum.
Měl Anakina zabít, tak proč ho jen zmrzačil?
Nedal mu poslední ránu?
Vstoupil Yoda: „Mistře Obi-wane, pohledem na nemluvňata ty nyní nedojímej se.“
Obi-wan polkl slzy.
„My jednat střízlivě musíme. Děti před otcem ukrýt,“ pokračoval Yoda. „Vychovat tak, aby rodinné prokletí zlomeno bylo.“
„Vždycky v nich uvidím Anakina,“ vzlykl nešťastný Obi-wan.
„Nespravedlivé jest otce v nich spatřovat,“ ostře prohlásil Yoda.
„Jsou mu tak podobné …“
„Podobné?“ zhrozil se Yoda.
Vrásčité čílko více nakrabatil: „Pochybuji. Leda by namísto krve brzdovou kapalinu měly!“

Velká síň jen zářila. Stejně jako posledních třicet let. Potlačil povzdych a založil si ruce na prsou.
Už abychom to měli za sebou. Zástupkyně ředitelky Ginny Potterová přivedla prvňáky, rozbalila pergamen se jmény a jala se je vyvolávat.
Adams. Baker. Bennetová. Carter. Dixonová. Ford. Granger.
Zpozorněl. Granger? Snad nemá...
Jedenáctiletý chlapec si vylezl na stoličku a těsně před tím, než mu profesorka Potterová posadila na hlavu Moudrý klobouk, usmála se na něj.
Opravdu, byl to Hermionin syn.
„ZMIJOZEL!“
Pozorně si prohlédl nový přírůstek do své koleje. A byl rád, že seděl.
Měl hnědé oči, ale ten nos mu geny neodpustily.
___
Poznámka: Jelikož docházelo k mylné interpretaci kdo s kým a jak, trochu jsem drabble přepsala. Vzala jsem úvahu, že Ginny Weasleyová je vdaná za Harryho a má jeho příjmení. Nakonec jsem Hermionu jmenovala, aby to bylo úplně jasné :-)

Měla věk na vdávání, ale spíš než na vdavky myslela na to, jak si najít nějakou příjemnou práci a nastartovat tak svojí kariéru. Za deset let se viděla ve vedení nějaké prosperující firmy, bude finančně zaopatřená, v zimě jezdit do Alp a v létě do Karibiku. Jenže zatím jediný, kdo jí přijal, byl kouzelník Magikus, který měl o kolečko nebo pět navíc a nechal ji tvrdnout vzadu ve skladu. Nikdo jiný ji nechtěl.
Možná to bylo tím, že její mamka milovala tatranský čaj a devět měsíců před jejím narozením potkala na Moravě Jožina z Bažin. Jo… holka je po tátovi.

Doktor a Jack doběhli na konec ulice.
"Myslím, že utíkal vlevo," rozhlížel se Doktor.
"Já ho viděl zahýbat vpravo. Rozdělíme se."
O minutu později a jeden blok řadových domků dále se opět potkali.
"Viděl jsem ho! Běžel támhle do toho domku," hlásil neprodleně Jack.
Doktor si narovnal kravatu: "Tak pojďme na návštěvu."
Prošli krásnou, udržovanou předzahrádkou a zaťukali.
"Ahoj! Já jsem Doktor a tohle je kapitán Jack. Hledáme takového vysokého..."
"mladého," (dodal Jack)
"rychle utíkajícího," (upřesnil Doktor)
"pohledného," (dodal Jack)
"muže." (definitivně určil Doktor)
"Johne a Jakeu, pojďte okamžitě dolů!" zaburácela britská matka.
Jackovi se rozzářily oči: "To byla dvojčata!"

Varování: Sex, lži, násilí a het.
18+
--------------------------------------
S předstíranou rozkoší dovolila, aby do ní vyvrcholil. Křičela nahlas, věděla, že se mu to líbí. Co na tom, že ho dnes viděla poprvé. Hned po představení jí přinesl briliantový náhrdelník. Jeho uspokojení byla jen malá cena za výhody, které z toho měla.
Zaryl jí nehty do bílých stehen. Zůstaly po nich krvavé šrámy. V duchu si povzdychla u výpočtu, kolik pudru bude muset použít, aby je zakryla před milencem čekajícím ve vedlejším pokoji.
„Sbohem, miláčku,“ zavrkala, když ho vyprovázela.
Když otevřela dveře do odpočívárny, zbledla. Ale krásné šaty jí přesvědčily, že dát tělo milenci své matky je v pořádku.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Neřešila to.
Nikdy neměla potřebu předávat dál své geny. Děti jí připadaly jako divná, nepochopitelná stvořeníčka. Vlastně se jí ulevilo, že od ní nikdo nemůže chtít, aby se podílela na místní populační explozi. Život je už tak dost těžký, k čemu si ho komplikovat drobotinou?
Samozřejmě znala ženy, které nesly to, že nikdy nebudou mít děti, hodně těžce.
Vždycky na ně hleděla s údivem, nechápala proč.
Takový je osud. Trápit se nemá smysl.
Osud... vás někdy dohoní, když to nejmíň čekáte.
Pohlédla na spícího chlapce s něžným úsměvem, který by si nedovolila, kdyby byl vzhůru.
Má stejné oči jako ona.

“Já nevím. Nemusí být příbuzný. Jak to mám vědět?”
“No ale ta podoba - nezdá se ti, že sou si fakt podobný?”
“To jako, že mají čtyři končetiny a hlavu?”
“Ale né, podívej se na ty rysy a tak...”
“Na to sou teď moc daleko - oni tak rychle utíkaj.”
“Ale objevili se skoro současně, pamatuješ?”
“Jasně že jo. Od tý doby od nich nemá člověk pokoj.”
"Kálej na koberec."
"A demolujou akvárka.”
“A flušou kafe."
"A vůbec..."
“Takže to byl od Nepřítele opravdu skvělej nápad.”
“Jasně, elektrický tyranosaurus pro Zářnou Vzoru - přímo skvostný nápad. Jenom kdybysme ho nemuseli každou chvíli natahovat...”

Jak se dostal tam, kde byl?
Kdysi miloval řád. Pak moc. Potom začal pohrdat lidmi, kteří na ni kašlali.
Nebylo snadné si připustit, že v okamžiku před rozhodující bitvou stojí na té špatné straně.
Ale co mohl dělat? Vrátit se? Čelit zklamaným pohledům rodičů, úšklebkům a podezíravosti sourozenců a jejich přátel?
Jeho oči se náhodou setkaly s vlastní tváří v zrcadle. Nelíbila se mu. Ale podobala se tvářím, které miloval, ačkoliv to sám před sebou tajil.
Zbytek noci proseděl s hlavou v dlaních v koutě pokoje.
Nad ránem vstal a odešel. Neohlédl se zpátky. Nikdy.
Percy Weasley se vracel domů.