DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Když konečně sevřel malý uzlíček v náruči, pomyslel si, že přistoupit na dítě s náhradní matkou byl nejlepší nápad na světě.
„Podívej na ty rozkošné prstíčky!“ Jeho partner si je poslušně prohlédl a na dítě se usmál.
„A ty tvářičky! A rtíky! A vlásky,“ rozplýval se Kurt. Jejich novorozená dcera na něj upírala čokoládové oči, jako by mu rozuměla.
„A vidíš ten nosánek?“
„Vidím. Vypadá velký,“ poznamenal Dave. Kurt se znovu zahleděl na dcerku a zbledl.
„Pane Bože! Davide, máme mikroskopickou verzi Rachel!“
„Z toho vyroste,“ uklidňoval ho David. Ale pomyslel si, že ruku by za to do ohně nedal.

Všechny ty večírky jsou docela únavné. Kdo je vlastně pořádá? Po kocovině, kdy člověk přísahá, že už nikdy, nikdy, nikdy, přijde stejně vždycky další. A další.
„Dolly? Co ti tak dlouho trvá? Už je tu automobil!“
Dramaticky zvýraznit už tak veliké oči, vykroužit obočí, obličej napudrovat a na rtech vymalovat srdíčko (protože koneckonců máme dvacátá léta). Zvlněné vlasy jen tak prohrábnout prsty. Na zápěstí trochu parfému (hlava skořice, srdce jasmín). Dát si načas.
Beze mě nezačnou, tak co.
Krátké štěknutí klaksonu.
Dolly se pro sebe usměje a do ticha hotelového pokoje pronese oblíbený citát svého strýce:
„Přesnost je zloděj času.“

„Prostě za ní musím, chápeš?“ čílil se Kryštof na svoji sestru. „Jenže jak to mám udělat, když ji zavřeli do ženského kláštera? Tam mě nikdo nepustí.“
Mladík byl zoufalý a nešťastně přemýšlel, jak se dostat za svou milou.
„Možná by to přeci šlo,“ zamyslela Františka. „Vezmeš si moje šaty – a já zase tvoje. Jsme si tak podobní, nikdo nic nepozná. Vždyť jsme dvojčata!“ usmála se.
„A co vlasy?“
„Ustřihnu si je, kvůli tobě. Však dorostou,“ usmála se.
Zanedlouho Kryštof převlečený do dívčích šatů v klášterní zahradě objímal svou milou. Ve stejné chvíli k domu, kde se sestrou žil, dorazili verbíři.

Fandom: Harry Potter
Artur měl plné ruce práce. Kolega ho poprosil, aby doručil několik divokých koberců, jež se usilovně snažily vypadat jako košťata s ozdobnými střapci, do šestého patra. Přivolal si výtah. Na okamžik se zarazil, když zdviž přijel s Luciem Malfoyem, malou holčičkou a zamračeným mužem, a nastoupil.
„Lucie.“
„Arture.“
Výtah se dal do pohybu. Artur si nemohl pomoci, po očku pozoroval muže a dívenku. Cítil k nim vřelé sympatie, oba byli sytě ryšaví a pihatí, a určitě si už hodně vyslechli. Zrovna od takových jako Malfoy, pomyslel si hořce.
„Už tam budeme, bratranče?“ zeptala se holčička přemoudřele.
„Ano,“ odvětil Lucius Malfoy.

Když se konečně rozhodli, že si pořídí psa, zjistili, že výběr nebude jednoduchý. Tatínek chtěl něco exotického a originálního, vlčáka mají přece na vesnici všichni. Maminka trvala na velkém hlídačovi a ochránci, když všichni odjedou pryč, sama se v domku bojí. Syn si představoval kamaráda, věrného a silného, aby mu kluci dali pokoj. Dcerka zase toužila po mazlíkovi, se kterým by se dalo pěkně ňuchmat a s pěkně huňatým kožichem, aby ji mohl hřát v postýlce. Nakonec si koupili slovenského čuvače. Dokonale splňoval všechny požadavky. Než je začali mlátit sousedé, když se po celé vesnici začala rodit velká bílá štěňata.

A/N: Kašlu na umění, píšu Sandokana!
Uprostřed noci ho vzbudily rány a dupot. Vzápětí se ozval krátký a ostrý výkřik. Bolest beze slov. V mžiku byl na nohou.
Paluba byla kluzká krví. Yanez si zachoval chladnokrevnost do poslední chvíle. I když uklouzl a věděl, že další ráně neunikne. I když se jeho oči setkaly s pohledem kapitána malajských pirátů. I když se před ním zalesklo ostří. I když se mu zabodlo do hrudi.
Překvapeně zamrkal, až když se špička protivníkova meče se zabodla do matčiny podobenky, kterou nosil v medalionku na krku.
„Toho nechat na živu,“ vyštěkl kapitán. „Chci vědět, který z ďáblů mu nosí štěstí.“

Ta podoba. To říkali všichni, kdo měli možnost spatřit portrét tmavovlasé ženy, kterou nikdy nepoznala. Ty vlasy, ty oči. Dokonce i jméno. Strýc jeho prvorozeného se v tom faktu obzvlášť vyžíval.
Poprvé ji to ranilo. Podruhé naštvalo. Po čase jí to začalo být trochu trapné. Nakonec se tomu naučila smát. Nic jiného jí nezbývalo.
Možná by si to tolik nebrala, kdyby šlo o podobu nesoucí se v rodině. Tetu, babičku, sestřenici... I toho strýčka nebo dědečka by snesla – určitě byli fešáci, snad ne moc chlupatí.
Kdyby ji tak přirovnávali ke komukoliv jinému... jen ne k jeho dávno mrtvé první ženě.

Donna seděla v křesle, konečně si vychutnávajíc chvilku klidu u beletrie, když do knihovny přibloumal znuděný Doctor. Chvilku jen tak vířil prach na knihách a potom s povzdechem dopadl na gauč.
„Donno, já se nudím,“ postěžoval si na očividné. Nepřítomně přikývla. „Pořídíme si dítě.“
Upustila knihu a spolu s ní jí spadla i čelist.
„Přemýšlej o tom, bude inteligentní po mně, zrzavý po tobě, oči bude mít…jaký bude chtít. Mohli bychom přidělat na konzolu dětskou sedačku a…“
„Tak tohle ne!“ vyjekla Donna, vyskočila, popadla ho za ruku a táhla do ovládací místnosti. „Rychle, Doctore, nějaká planeta určitě potřebuje zachránit!“

Mimo soutěž pro Danae, která si přála něco víc na podobné téma.
Inspirováno písní Habaneras de Cádiz od Carlose Cana.
http://www.youtube.com/watch?v=1LeCHAYk1NQ
Nelze být v jednom městě a nemyslet na to druhé.
Večerní větřík rozčísne vějíře palmových listů a rozvíří růžovou vůni oleandrů. Rozložité věže jako vyšňořené panny zachytí bronzový záblesk západu jako pozdrav sestry, jež se na opačném břehu vyhřívá v poledním žáru. Chvíli poté, co se slunce ponořilo do vln oceánu, se ve stříbrně modravém oparu rozehraje vláčný a smyslný tanec barokní katedrály. Bílé stavební kvádry už dávno zaoblila sůl moře, něžné barvy slíbalo slunce. Nad sladce vinutou křivkou pobřeží mohutná pevnost v nostalgickém zadumání stále bedlivě střeží přístav.
Omšelé líbezné město vhání slzy do očí steskem po tom druhém.

Legolas se nervózně rozhlíží kolem. Být s kupou trpaslíků? Dobrá. Ale být dohromady s kupou trpaslíků, které vám Gimli představuje, už není sranda. A podle nich si elfové vše zapamatují... „... támhle je můj otec Gloin a jeho bratr Oin.“ „Počkej,“ Zarazí legolas Gimliho. „Já myslel, že tvůj strýc Oin sedí támhle.“ Ukáže Legolas na trpaslíka, který sedí v rohu a pomalu brousí sekyru. Gimli zrudne.
„MumlemumleOin.“
„Cože?“
„To není Oin.“
„ Kdo to tedy je?“
Celá jeskyně ztichne a upřen pozoruje zrudlého Gimliho. „Kdo to je?“ Gimli rychle vychrlí. „To je jeho matka.“ Legolas se nervózně usměje. „Ta věrná rodinná podoba...“