Jedním uchem tam...

„Ahoj lidi, měli jsme na dnešek nějaký domácí úkol?“
„Ne, jen říkala, že bude zkoušet z celého ročníku.“
„No páni, doufám, že mi dá pokoj. Po té včerejší párty mi v hlavě hučí, že skoro neslyším vlastního slova, natož to její skřehotání. Řekl bych, že můj mozek její hlas už automaticky filtruje.“ Zvonek zazvonil a do třídy vešla učitelka ve středních letech s přísným pohledem a hranatými brýlemi. Jen co se její pozadí dotklo židle, otevřela třídnici.
„Tak kohopak si dneska vyzkoušíme. Tak… třeba pan Kouřít.“
Sakra, to si ta stará čarodějnice musela vybrat zrovna mě?
„Hezky se postavte před tabuli a povězte mi, kdy byla ledová doba a co to je.“
„No viděl bych to tak od začátku listopadu zhruba do začátku června. Jednou jsem se zkoušel koupat už v květnu, ale málem mi umrzly… Ehm no a co to je… no normální H2O, že jo, jen prostě studená.“ Profesorka na něj zírala a v hlavě jí to šrotovalo minimálně tak, jako jeho spolužákům. Až pak…
„Doba! Ne voda! Ledová doba! Děláte si ze mě legraci?“
„K čemu bych potřeboval matraci?“ Zatvářil se nechápavě.
„Počkejte, to si vypijete.“
„Že nás všechny přežijete?“
„Kouříte!“
„Ano, ale teď si nedám, děkuji.“