Lovci mamutů

Poslední slova mohou být různá. Hrdinná, pronesená vojevůdci (těsně před prohranou bitvou), z dávných dob...

A vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se tohle všechno u nás událo.

...nebo o obyčejné budoucnosti...

"Hvězdy blednou," řekl Šedivý bratr a vtáhl jižní vítr. "Kde si vyhledáme doupě? Vždyť ode dneška půjdeme po nových stezkách."

...s ponaučením...

"Jste ještě mlád," pravil mu Athos, "a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké."

...ale já mám nejraději ta s nadějí...

"Neupozornil nás právě hrabě," namítla Valentina, "že veškera moudrost lidská obsažena ve dvou jen slovech?"
"Nu?"
"...čekat a doufat!"

Huňáč přemýšlel. Z toho pazourkového valounu, co Kopčem s Žabkou našli, bude tolik věcí. Ale musí to promyslet. Zbrklostí zkazit takovou vzácnost by byla škoda.

Po hladkém povrchu se táhlo několik prasklin. Vzpomněl si, co mu kdysi říkal starý Šedý vlk.

Pazourek do ohně - pazourek do vody.

Huňáč se ostrým parohem opřel do prasklin. Valoun se rozlomil na větší a menší kus a několik úlomků. Pečlivě je rozdělil.

"To nůž," ukázal na menší kus.

"To škrabadla a šípy," ukázal na úlomky.

"To Mamutíka," vzal do ruky největší kus. Velikost byla přímo pro náčelníka. Jako klín mu padne přímo do ruky.

Večery bez ohně nebyly tak příjemné jako dřív, ale vyprávění ostatních se poslouchala dobře i tak. Kopčem vzpomínal na pazourek, co dnes s Žabkou našli.

Když už mluvíme o Žabce... Co to schovává v ruce? Nebylo těžké jí lesklý kamínek vykroutit, ale pak se Kopčem zastyděl. Nebude sobec.

Dohodli se, že kamínek rozdělí. Kopčem vzal větší kámen, ale to, co následovalo, by neuhodl ani v nejdivočejších snech.

Nejdřív jiskry, zářivé jako sluneční paprsky, které vzbudily pozornost celé tlupy. Pak Huňáč, který ho sevřel v objetí vpravdě medvědím, a nakonec zář a hřejivé plameny ohně, který se díky němu znovu rozhořel.

Zdálo se to snadné. Je dobrý lovec. Ostatní ho zvolí náčelníkem a nikdo se neodváží mu postavit. Mýlil se.

No co, alespoň si s ním konečně vyřídím účty.

Vrhli se na sebe, ale boj byl krátký. Soupeř byl zkušený a začal ho škrtit. Netrvalo dlouho, a omdlel.

Když se probral, věděl, že se musí podvolit. Poražený se musí podvolit, jinak ho čeká vyhnání a smrt.

Táborový oheň na skále v údolí Bečvy zářil a hřál. Všichni se radovali, jen Rváč v sobě cítil zlost, a taky něco, co sám neuměl pojmenovat.

To něco se mu usídlilo v srdci a sílilo.

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.
Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.
"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se přece nenechá dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.
"A co vyprávět?" zeptal se.
"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"
Kopčem se pousmál a začal.

Kopčem důkladně prohlédl malou šlépěji. Po chvíli přemýšlení řekl sám pro sebe: "Liška." Zavolal na svého kamaráda Veverčáka a spolu s ním se vydal po stopě. Na tento typ lovu nebyl moc zvyklý. Doteď většinou buď zvíře přepadl nebo se za ním hnal, ale ještě nikdy ho nestopoval. Dřív si stop nevšímal. Ale teď se rozhodl pro změnu. Chtěl zažít něco nového. A tak se vydal se stopařskými vědomostmi naprosto nedotčen po liščí stopě. Už spíše cítili, než viděli, že liška je stále blíž. A přitom netušili, že daleko vzadu za nimi po jejich vlastních šlépějích postupuje smečka hladových vlků.

Na vrchovině zuřila zima. Větve stromů praskaly pod nánosy sněhu, potoky byly promrzlé skoro až na dno a zvířata musela dlouho hrabat, než se prohrabala ke zbytkům trávy. Ale v jeskyni bylo teplo a útulno a její stěny se leskly v mihotavé záři ohně.
Oheň, nejmocnější síla, největší dar, nejsilnější spojenec.
"Náčelníku! Ty vyprávět!" žadonily děti, jako vždy za takových dlouhých zimních večerů. Vždycky se chvíli nechal prosit, byl přece náčelník a ten se nemůže nechat dětmi tak snadno umluvit. Ale nakonec pokaždé podlehl.
"A co vyprávět?" zeptal se.
"Vyprávět, jak ty oheň ze dřeva!"
Kopčem se pousmál a začal.

Strávil hrabáním a maskováním jámy dva dny. Měla perfektní tvar.
Kopčem se připravil v blízkém houští. Lov! Maso. Žádné kořínky.
Kamarádi z tlupy rozdělili běžící stádo mamutů a nahnali jedno mládě přímo před nastraženou past...
Malý mamut se zastavil na okraji pečlivě zakryté jámy a začal očuchávat nakladené větve a listí. Pak ucukl chobotem, elegantně jámu obešel a běžel dopředu za mamutí maminkou. Kopčem se podrbal na hlavě. Nechápal to.
Vždyť jáma byla dokonalým kruhem.
Jenže cesta mezi skalami nebyla dokonalá. Na jedné straně jáma přiléhala ke skalní stěně, na straně druhé by pohodlně prošlo malé mamutě. Příště zvolí ovál...

Byli absolutně odkázáni na počasí. Mohli si určovat kam půjdou, kde se usadí, kde budou lovit, ale svrchovaným pánem nad jejich životem a smrtí bylo vždy počasí. Ono mělo poslední slovo. Koneckonců darovalo jim oheň a ten se stal jejich největší zbraní. Proto mezi nimi nebyl jediný, kdo by před ním neměl respekt. A tak žili.
Malý chlapec si vesele hrál a vyhraboval do hlíny žlábky. Pak spatřil, že děvče, které sedělo vedle něj, drží jakýsi lesklý kamínek. Vzal jí ho. Chtěl ho pazourkem rozbít, když tu vyletěla jiskra. A z jiskry byl oheň.
Od té doby byli svými pány.