DMD č. 2. pro 2. 4. 2019. Téma: Příjemné dny

Vždy toužila poznat lásku.

Na louce vyhřáté sluncem ji našla. Nejasný pocit, že tu nemá být, zaplašil pohledný muž pohlazením po vlasech. Beránky na nebi a květy voněly ve vlasech.

Svítící stříbrný oblouk.

„Cesta zpátky bude jenom jedna,“ ozvalo se jí v mysli a vzpomněla si na svůj magický výcvik a na to, že za každou cenu musí tím obloukem projít.

Muž se na ni usmál. Rozhodla se.

Protokol ze zkoušky přijaté novicky Arien Tareovic
Po první zkoušce jsme čekaly šest hodin, poté se Ter’angrial, do kterého novicka vstoupila, uklidnil. Novicka z něho nikdy nevyšla. Hnědé adžah vyloučily možnost nehody.

„Do hrnce se hodil kus masa … ne vycmrndlá kostřička, pořádná flákota… s česnekem, cibulí, nechalo se to probublávat fůru hodin, ta vůně, chuť… ach!“
Hubení mladíci naslouchají starci fascinovaně i nedůvěřivě.
„S plným břichem sis zalezl do chatrče, to byly časy… sociální jistoty, ne jako dneska. A taky bejval pořádek, to byste koukali! Ale kdo makal a neflákal se, měl se jako pán.“
Slunce se vyhouplo nad široký obzor pouště.
„A melouny! Jak se mi stejská po tý rudý barvě!“
„Arje! Mana už padá! Zvedni zadek, hajdy sbírat!“
Stařík se s hekáním postavil.
„A ženský,“ dodal tiše, „tam tolik neječely!“

Procházím se po lese a vzpomínám.

Přišla jsem o vše a hroutil se mi život.
Objevila se tu však ona a naočkovala mě svou neskutečnou pozitivitou.

Neměla jsem nic jen prázdnou peněženku, rozbité srdce, neschopnost dát dvě kloudná slova dohromady a knihu, do které jsem se tolik zamilovala.
Tenkrát jsem netušila, že únik z reality a osvobození se od bolesti zrovna takovým způsobem bude nakonec s odstupem let znamenat něco mnohem víc.
Tenkrát to byly JEN příjemné dny.

Dvanácterák pozorující mě mezi stromy se otočil a pomalu odešel.
A mě teď jen zbývá zdvihnout hlavu a začít bojovat v realitě.

Na stole se krčí vzácná látka. Nechá si z ní brzy ušít nové šaty, až bude mít zase štíhlý pas.

Očekávání děťátka jí dodává půvab a něhu. Pryč jsou útrapy prvotních nevolností. Teď prožívá příjemné dny, plné těšení na miminko. Vše mu podřizuje. Hodně odpočívá, dobře jí. Přemýšlí, co ještě pořídit, aby malému nic nechybělo.

V ruce drží váhy jemně, téměř jako triangl. To malé jakoby chtělo na něj zvonit. Už ťuká alespoň do bříška. Doprovází rytmus jejího srdce, které zpívá a raduje se. Maminka soustředěně odvažuje kousky zlata. Ta úleva! Nebude muset prodat žádné šperky. Bez obav může nakupovat.

O příjemných dnech se toho nedá mnoho říci, napsal pan profesor. A tak nevíte že:
v Posledním domáckém domě pečou lepší koláčky než hobití babičky a že jsou dokonce ochotní se podělit o recept.
tklivý hlas, který se vetřel Bilbovi do snů a po probuzení v něm zanechal touhu po něčem nedosažitelném, patřil Elrondovi zpívajícímu píseň o Celebrían.
Gandalf jednoho večera úplně zmizel v dýmkovém kouři a Bilbo dumal nad výhodami neviditelnosti při loupení.
na cestu z Roklinky vyrazilo s Gandalfem patnáct malých postav. Estel se uvelebil na nákladním poníkovi, skryl se pod Dvalinovou náhradní kapucí a odmítal jet domů.

Koupali se v tůních, voda chladila a hřála zároveň. Objímali se v lese. Smáli se, i když pršelo. Dny jako korálky jiskřily láskou.

Milovala jsem tě, proto jsem tě nechala jít za tou, která ti mohla dát dítě.
Choval jsem v náručí prvorozeného syna, srdce se mi samou láskou k němu málem rozskočilo. Myšlenky na tebe jsem zatracoval.
Já nikdy nezapomněla a doufala, že se jednou vrátíš.
Trvalo to dlouho, ale jsem tady, lásko.

Když je opět povolali do akce, šli rádi, protože mohli být spolu. Chris a Sheila, milenci, manželé. Nechtěli se už nikdy rozdělit.

Vrátila se jen Sheila.

Malá fregata se statečně prodírala chocholy vln. Frances rázovala po velitelské palubě zahalená do těžkého svrchníku. Šála hryzala do tváří. Vítr je barvil do červena. Ale nebylo to počasí, co jí dělalo starosti. To loď. Posádka.

Plachty se elegantně pnuly. Pískovec drhl palubu v neúprosném rytmu. A přece tu bylo něco... Kradmé pohledy. Nevyřčený šepot. Námořníci nemají rádi změny. Byli zvyklí na starého kapitána. Teď tu stál nový. Co mohou čekat?

Co čeká ji? Co byli zač? Mořští vlci ošlehaní solí. Nemotorní nováčci. Zloději. Rváči. Kdo byli doopravdy? Snad pasáty rozeženou ostraržitost. Slunce roztaví napětí. Až doplují k přívětivějším dnům.

Boží prst na znamení přízně osvítil celý Vlkov. Ondřej se pyšně díval na svoje dílo.
Když se vrátil, našel svůj rodný dvorec rozpadlý a zničený stejně jako družina loveckých psů.
Jak ji nenáviděl. Lenoru. Macechu, která ho připravila o světský život.
Jak ho vábila. Žena, která měla vdovským šatem zahalené tělo sladké panny. A pak se společně pustili do díla. Rukama pevnýma a jemnýma znovu vzkřísili Vlkov.
Na jaře ji požádal o ruku. Byla zalita sluncem a souhlasila. Zažili několik nádherných dní, v nichž dávali průchod své žádosti. Nic je nemohlo pokazit.
Dokud se na kusu dřeva neobjevil řádový kříž...

Nechtěl jet do Rokycan. Přesto měl pocit, jako by právě tam měl být. Ve chvíli, kdy stanul proti mladému muži s pohledem člověka, který si prožil staletí, pochopil. A zároveň dál tápal.

Věděl, že lidé napojení na magii žijí delší život než obyčejní smrtelníci, jenže i tito lidé stárli. Tento muž se však za šedesát devět let nezměnil. Moc dobře si pamatoval, kdy ho potkal poprvé.

21. ledna 1950 - v den, kdy se bourala Plzeňská brána. V den, který kazil jinak příjemné období jeho života.

„Řekněte mi vaše jméno a já vám povím svůj příběh,“ pronesl mladík.

„Čestislav,“ představil se.

„Absolutně příjemné dny,“ dumá nahlas Thea, „byly jen do utržení jablka… Od té doby to jde šejdrem!“
„Trochu heretický náhled na dějiny spásy,“ ohradí se Linkva.
„Klidně mluvte latinsky,“ zahučí Apolo, „stejně vám nerozumím.“
„Papů papů ďaby ďaby!“ křičí Viktorka z vany.
„Sestry se vhodně doplňují,“ odtuší Sikar, „ženský!“
„Do vody spadl pavouk,“ překládá Taura.
„Vezměte to osobněji,“ pronese Filcin, „velmi příjemně bylo, než jsem poznal vaši mámu. Pak bylo ještě příjemněji. A o kus se to zlepšilo, když se narodila Linkva. A zas o kousek, když přišla Thea, Sikar, Apolo…“
„Na šestý dítě zapomeň!“ přerušuje poněkud zvýšeným hlasem Taura.