Liška a Zajic

Žmoulal v packách kus papíru a nervózně přešlapoval před norou. Bylo to spíš takové kolébání, než přešlapování.
„Copak se Vám stalo, Zajíčku?“, zeptala se opatrně Liška. „A co to, u všech všudy, máte v packách?“.
„To se mi zapletlo mezi uši. Víte. Jak jsem si sliboval, že už nebudu chodit na to místo, kde mají ty sladké mrkvičky. Nevyšlo to. A teď mě bolí bříško a svědomí. A tuhle ten papír po mě navíc někdo hodil.“

Trh sem, trh tam, pomyslela si.
Vzala mu papír z pacek a roztrhala jej. Pak postavila na pařez dvě sklenky červeného vína.
Jako kdysi.

"Děkuji Vám, drahý Zajíci. Je to od Vas tak milé, ale to jste nemusel." Usmála se na něj a pohled ji zklouzl zpět na mrkve, které byly vyskladany do tvaru kuřete. "To já rád, vážená Lisko". Oblizla se. Snad si toho nevšiml, pomyslela si. Asi to tak budu mít vždycky. Inu, mám na něj chuť. Zajíce to jen tak jemne znervoznilo. Asi to tak bude mít vždycky, prohopkalo mu hlavou. Uši mu mírně zastrihaly. "Známe se tak dlouho, přece bych Vas nezakousla."

Některé duše, když už se najdou, nerozdeli ani těla.
Usmál by se les pod fousy, kdyby nějaké mel.