DMD č. 19. pro 19. 4. 2019. Téma: Hřích který se neodpouští

Světec kráčel s hlavou skloněnou. Příliš nevnímal svět kolem sebe, jak umytý letní bouřkou září jasnými barvami. Zamyšlené oči dávaly tušit neveselé myšlenky.
„Otče, mohu se zeptat?“ oslovil Kněze. Ten přisvědčil. „Jakub Jan Ryba se zabil sám. Pohřbili ho na morovém hřbitově… Je sebevražda opravdu neodpustitelný hřích?“
„Není. Sebevražda je často páchaná v nějakém změněném stavu vědomí, ve chvíli, kdy ten dotyčný nevidí jinou cestu. Věřím tedy, že milosrdný otec ji může odpustit,“ odpověděl Kněz.

Nedalas mi syna! sípe z krále touha,
Catherine ruce lomí, v hradě noc je dlouhá.

Nedalas mi syna! sípe z krále smutek,
Anne jen slibovala; ve dne skutek utek.

Jane mu dala syna, hned však smrtí v Pánu,
i šel král dobýti zbrusu novou bránu.

Snad by dala syna, kdyby byla hezká,
když by umem nyvým slula Anna Klévská.

Snad by dala syna, kdyby byla věrná,
když by Catherinu netla kápě černá.

Snad by dala syna, kdyby neumíral,
když by místo lýtka raděj' Catherine svíral.

Mohl mít víc synů, když by víc než ženských
hleděl si král Jindřich starostí pozemských.

Jmenuji se Mirek a že všech sil se snažím.
-Ahoj Mirku, řekni nám co tě trápí.
Jsem Mirek a hřešil jsem.
-Zdravíme tě, Mirku, všichni jsme hříšní.
Když mi bylo patnáct, nepustil jsem paní v tramvaji sednout
-Slyšíme tě, Mirku.
Když mi bylo sedmnáct, odhodil jsem v lese slupku od pomeranče.
-Slyšíme tě, Mirku. Ješte něco?
Ne, nic.
-Dáváme ti rozřešení.
Já, děkuji... (Dojatě)
-Dáváme ti rozhřešení.
Děkuji, jen ...
-Slyšíme tě, Mirku.
Když znáte mé tajemství, budu vás muset zabít.
-I to je to odpuštěno.
Vážně, já teď nevím co říci...
-Dáváme ti rozhřešení, neboť krolouaagh
Děkuji vám. Děkuji vám.

Právo v dobách minulých většinou trestalo přísně, zvláště přečiny proti společenskému řádu. Nicméně občas se připouštěla i shovívavost. Zejména když provinilec příslušel k urozenému stavu.
Snad by se tedy vězeň mohl ještě zachránit. Kdyby ovšem nebylo té jeho nešťastné záliby.
Na hradě jako by strašilo. Ve dne i v noci se tam vznášely hrůzné tóny a zařezávaly se do uší i do mysli.
Lidé z okolí raději přinášeli jídlo, aby se vykoupili. Jenže nebylo spásy, nebylo úniku.
Až konečně padl rozhodující verdikt:
„Dost už! Utněte to!“
A tak byl rytíř Dalibor z Kozojed po právu odsouzen ke smrti stětím mečem.

Příboj, vonící zimou, vířil pěnu mezi skalami.
"Vždyť Noldor už dávno změnili svůj osud. Bylo vám odpuštěno." Círdan pokynul k zelenošedému obzoru. "Jen vypluj, pokud chceš."
Věděla, že ani on netuší, co za tím obzorem čeká. Sprška vyvržená vlnou zmáčela zem a zanechala po sobě temnou louži. Tinwë ustoupila o krok.
Máte to v krvi. Ta pověst předchází váš slavný rod.
Nehty zaryté v dlani ten hlas utišily.
"Všechno se dá odčinit," řekl Círdan. "Jednou potkáš svého otce a vysvětlí ti to."
Tříšť nesená mořským vánkem chutnala jako slzy.
Otec by jí prominul všechno.
Nerozuměla tomu.
Ona si odpustit nehodlala.

Celým domem se rozléhal rozhořčený baryton, že by víno zkyslo na dva roky dopředu.
„To mi říkáš jenom tak, dcero nevděčná?“
Giulietta zabodla pohled do ošoupaných parket. Raději mlčela.
„Co by tomu asi řekla tvoje nebohá matka, kdyby se toho dožila? Jak jednou přijdeš do řečí, už se nikdy nebudu moct ukázat mezi lidmi. Celá rodina pro smích.“
„Ale on mě teď potřebuje, papá,“ odhodlala se přece jenom vzepřít autoritě, „nikoho jiného tady nemá…“
„A co vdova…,“ nadechoval se brunátný živitel.
„Boticelliová? S tou nikdy nic neměl!“ kontrovala srdnatě dcera „Všechno jsou to jen hloupé klepy. Sám mi to odpřísáhl.“

"Jane, odpusťte, ale... nevíte, co se děje? Paní Fairfaxová se mnou dnes neztratila ani slovo."
"Nemám tušení, ničeho jsem si nevšimla. Nezdá se vám to?"
"Jistě ne. Grimasy, které mi věnovala, si obvykle nechává pro Adèle, když je obzvláště rozjívená."
"Zvláštní. Nemohla jste se jí omylem nějak dotknout?"
"Myslím že ne... Naopak, celé včerejší odpoledne jsem jí dělala společnost. A pochválila jsem jí ten báječný koláč."
"Paní Fairfaxová nechala napéct?"
"Ani nevím. Byl ostružinový, neodolatelný."
"Nabídla jste si sama?"
"Hm, vlastně ano. Ale říkala, ať si vyberu něco k svačině, než uvaří čaj."
"Alice! Vy jste jí snědla poslední kousek!"

Vivian se zamyká za dveřmi koupelny. Jedná rychle. Vysypat, rozdělit, šňupnout. Naučenými pohyby všechno sklidit do nenápadné kabelky, zběžný pohled do zrcadla. Všechno cajk, jsi kočka, Vivian, a sbalila jsi pracháče.
O dva dny později se v boční uličce opřená o zeď vybavuje s Juanem a Pedrem, předává drobné sáčky a fasuje prachy. Nesahat, za to se taky platí, pánové. Polovinu výnosu předat Kit a pak se rychle vrátit k Edwardovi. Kdyby ji načapal s koksem, vyhodil by ji z auta.
Vivian byla na dně. Producentka prohlásila, že takové lůze by divák nepřál happy end. A kokain vyměnila za jahody.

Na „své“ narozeninové oslavě na konci listopadu se ocitl vlastně náhodou a úplně omylem.

Se skřípěním zuby absolvoval povinné kolečko stupidních konverzací, vyslechl trapná narozeninová přání, se všemi si potřásl upocenýma rukama a na závěr přišla ta popůlnoční hrůza, kdy profesorka Ambrosiová slavně vyskočila z obřího dortu víc nahá než oblečená.

Co hůř, lísala se k němu a černý hábit třísnila zbytky šlehačkového krému.

Zachránilo ho, když namísto proslovu prohlásil: „Já mám ale narozeniny až v lednu.“

Celý sál ztichl.

Profesorka Ambrosiová vypadala, že půjde do mdlob a jeho hřích mu nikdy neodpustí.

Upřímně řečeno, bylo mu to úplně jedno.

Život vás někdy vmanévruje do situací, ze kterých prostě nejde vybruslit. Ani před nimi zavřít oči a počkat, až vás minou. Zkrátka se jim musíte postavit.
A ideálně z toho střetnutí vyváznout celí a zdraví.
Během boje přijdou okamžiky, kdy to budete chtít vzdát. Budete klečet na kolenou a prosit o ránu z milosti, zatímco vaše vyčerpané tělo a třeštící mysl se budou svíjet ve společné agónii.
A potom všechno zlé odejde. Přijdou nové dny.
A s nimi přijdou nové bolesti. Úplně jiné. Méně časté, o to však rafinovanější.
Za některé hříchy se nepřestane platit nikdy.
Obzvláště za ten nejpříjemnější.