DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Nejen počasář Phil byl odsouzen opakovat ten samý den pořád dokola.
Tatáž časová hříčka čekala i na Thomase, drobného prodejce nářadí.
Ovšem Thomas se nijak nesnažil se v jednotlivých časových smyčkách změnit.
Každý den si dal stejnou snídani - křupínky s mlékem (kromě sedmých dnů, kdy měl sázené vejce). Každý den sešel do práce do krámu o patro níž.
Každý den prodal panu Jacobsovi lopatu na sníh, slečně Braggsové dvanáct pastiček na myši a panu Crumplhornovi litinový kříž na náhrobek.
Nikdy se nepodivil, že mu zákazníci chodí znovu a znovu.
Zůstával v časové smyčce, a znovu se probouzel do stejného dne.

Byly chvíle - na přednáškách mezi listy poznámek, v obchodě za krabicemi s cereáliemi, v kině někde během střihu - kdy bylo skoro snadné představit si život, ve kterém se nepotkali. Život, ve kterém jejich časy utíkaly jako linky, které se nikdy nemohly protnout, místo aby se stočily ve smyčce k sobě navzdory všem logickým argumentům.
Ale ona si to představovat nechtěla. Čas, který je rozdělil, je předtím stihl spojit tak pevně, že to stejně nešlo. I když se nikdy neuvidí a zbyla jen anachronická vlákna vzpomínek vpletená do každého dne.

*
Když zjistila, že přežil, pochopila, že celé ty roky jen čekala.

Každý den jsou spolu. Každou hodinu. Vždy to samé. Pouto, které je drží pospolu, je váže už léta. Už si ani nemohou představit život jeden bez druhého. Měli vůbec nějaký život předtím? Čas už léta odbíjí za jejich zády monotónní rytmus a oni na něj reagují stejně jako vždy. Pohled před jejich očima se mění. Lidé plynou skoro souvislou řekou a i domy jsou o patro menší. Pouto je svírá pospolu. Jen je a čas. Jen tři dny v roce se jeden z nich odtrhne. Vždy o Velikonocích. Možná to dělá z tradice, ale jednou ročně si snad dovolenou zaslouží.

„Včera jsi nepřišel,“ vyčetl mu.
Chlapec si provinile povzdechl.
„Ariana měla špatný den,“ odpověděl. Unaveně si promnul oči.
„Bylo to špatné?“ zeptal se soucitně Grindelwald.
„Dost na to, abych váhal, jestli je ten správný čas,“ přiznal.
„Samozřejmě!“ vykřikl Gellert netrpělivě.
„Neváháš kvůli času, jsi spoután pochybnostmi,“ obvinil Albuse.
Brumbál sebou trhnul.
Černokněžník okamžitě zjemnil tón hlasu.
„Každičká minuta, kterou otálíš, je další minutou jejího utrpení, její nesvobody, Albusi. Copak mi nevěříš? Nevěříš... v nás?“
V Brumbálově nitru se ozval drobný, tichoučký záchvěv nečeho. Nevěnoval tomu dostatek pozornosti, aby to pojmenoval.
„Zítra si promluvím s Aberforthem,“ řekl rozhodně.
Gellert se usmál.

Musí si pospíšit.
I když se k cíli dostane jako první, zbývá ještě cesta zpět na povrch. Přes odpor těch druhých. Ani na chviličku nevěřil, že „vítěz“ tohohle nevysloveného „závodu“ odejde bez potíží.
Možná to bylo působením krystalu, nebo snad magií místa samého a zkušenostmi skálaře, ale najednou vnímal složitý propletenec chodeb a jeskyní, dóm, kde se skrývá krystal, zatopená spodní patra i alternativní trasy. Instinkt v propasti mu napověděl správně: šel jednou z nejkratších. Ta úplně nejkratší byla dostupná jen rybám.
Vnímal také rostoucí neklid ve stěnách.
Zanadával.
Jestli neodejdou brzy, zůstanou tady napořád. Všichni tři i s krystalem.

Nejdřív si myslela, že je to jen divný sen. Že se jí ten válečný zajatec líbí, a proto si namlouvá, že ho poznává. Byla dcera náčelníka, proboha! Nemohl se jí líbit zajatec.
Proti všem očekáváním se jejich životy spojily.
Byla chudá muzikantka. Při jednom z jejích představení se to stalo zase. To zvláštní, neustávající svrbění. Poznávala chlapce, který ji hodil růži. Byla šílená?
Oba je zabila morová epidemie.
Byla farmářskou, vzala si potulného rytíře. Pak ji a šlechtického synka oběsili za zakázaný vztah. A pořád dokola, až to konečně pochopila.
Ona si ho pamatovala napříč staletími.
Ale on jí ne.

Niekoľko zavalitých bylinožravcov sa popásalo pri napájadle. Vegetácia tu bola bohatšia, šťavnatejšia, chutnejšia.

A skrývala štyri páry vyhladovaných očí.

Keď zaznelo varovné trúbenie, mäsožravce si už vyhliadli svoju obeť - mladého samca na chvoste skupiny oddelili a ten sa otočil, aby si bránil život. Stádo zmizlo v oblaku prachu.

Dinosaury dychčali, inak sa súboj odohrával v tichu. Driapali hrubú kožu na cáry. Posledný mu skočil na chrbát. Smrtiaci pazúr sa ale pošmykol na krvi. Padol a protoceratos neváhal. Zobákovitou čeľusťou ho zovrel a už nepustil.

Ani keď mu pazúr velociraptora vnikol príliš hlboko do mäsitého krku.

Ani keď ich pochovávala duna.

Den. To je limit, který jim podle všeho byl určený. Je v tom jistá pravidelnost.

Ráno se Mitsuha z horského městečka probere v těle tokijského studenta Takiho. Ne, ještě pořád si nezvykla na to, co ji čeká, když potřebuje na záchod. Snaží se moc nepít, ale prostě se tomu nevyhne.

V to samé ráno si Taki v domě u svatyně fascinovaně zírá pod vršek pyžama.
„Mitsuho, co to vyvádíš? Jsi čím dál divnější,“ ozve se ze dveří holčičí hlas. Očividně teď k prsům ještě získal mladší sestru.

Další den se probudí každý ve svém těle.
Trochu změnění a pořádně zmatení.

Letos si děti přijely pro děti už v půlce července.
Vyprovodili jsme je za protipřemisťovací bariéru, pěšinou vyšlapanou v levandulovém lánu.
Cestou zpět jsme hovořili o rybízovém moštu a třešňovém koláči, když si Hermiona lehla mezi trsy fialových květů a stáhla mě k sobě.
„Miluju tuhle vůni,“ řekla a mhouřila oči do slunce. „Léto, země, levandule.“
Vzal jsem ji za ruku.
„Pamatuješ, jak jsem ti jednou vyprávěl o magických zrcadlech na odboru záhad?“
Přikývla.
„Každé ukazovalo jinou realitu. A ve všech jsme si byli souzeni. Kromě jedné.“
„A v té jsem byla s kým?“
„S Ronaldem Weasleym.“
Zvonivě se rozesmála.

Zaťukání na dveře.
„Ano?“
„Máme problém,“ oznámil nový příchozí.
„Jakýpak?“ obrátila se k němu mladá žena.
„Bude potřeba doručit zásilku...“
„Od toho tu přece jsem.“
„... do Gerasdanu...“
„Je po cestě, žádný problém.“
„... nejpozději zítra ráno.“
„To jste nevěděli dřív?“
„Holub přiletěl před chvílí, že jejich generátor se začal sypat. Záleží na každé minutě. Nějak ho látají dohromady a my máme...“
„Generátor je priorita,“ přerušila ho. Pak potřásla hlavou a podívala se na pacienta. I on byl priorita. Nemůže ho spustit z očí – co kdyby – ona je tu ochránce... a on Přeměněný. Jenže si nemusela vybírat. Šlo priority sloučit.
„Zvládneš běh?“