DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Vozový jízdní řád je součástí výpravenských náležitostí, které si řidič přebírá na začátku každé služby. Velice příhodně se mu říká noty. Neboť je pro řidiče stejně závazný jako notový zápis pro filharmonika.
Obsahuje výjezdový kód, kterým se vlak napojuje na svou pravidelnou trasu, kód zatahovací, kterým se vlak dostává domů, a pak také seznam kontrolních bodů, z nichž vlak nesmí odjet ani o vteřinu dříve. Jinak je zle.
Občas se to samozřejmě stát může. Ale pokud to uděláte šestkrát do měsíce, už bývá hodně zle.
A když to uděláte z nástupní zastávky v obratišti, to je potom úplně nejvíc zle.

Letuška domávala a letadlo se začalo rozjíždět. Pak zpomalilo, na křídla se nafoukala nemrznoucí směs a pak už jenom tryskem do oblak. Náhle bylo všude světlo, oblaka pod námi a já se mohl těšit na dovolenou v Keni.

Po pár minutách spánku jsem se podíval z okénka a uviděl muže, který zoufale mával bílými křídly. Po chvilce mi zmizel z dohledu, byl výš než náš stroj. "To není možné," pomyslel jsem si. Muž najednou vedle mne prosvištěl dolů, vosk na křídlech se rozpustil.

Bylo slyšet smutné volání jeho otce. To se už divili i další cestující.

Náš Boeing začal klesat.

Lev jde hřbitovem. Obvykle jeho návštěvy stíhá jen o svátcích a rodinných výročích, ale říká si, že na zintenzívnění této aktivity je ještě mlád. Vzápětí mu dochází relativita myšlenky. Okolo vidí nejeden hrob lidí, kterým byl na světě vyměřen kratší čas než jemu.
Zazní gong a rozhlas vyzývá k opuštění hřbitova. A to si Lev uvědomuje, že civilizovaný svět ten čas neustále organizuje. I o dovolené ho Lev musí nějak měřit. Jinak by nevěděl, kdy se má vrátit do práce.
Míří k později zavírajícímu Méďovi. Neboť si vzpomněl na heslo carpe diem, vlastně teď, za soumraku, carpe diem et noctem.

Cesta je stejná, den za dnem, hodinu za hodinou, krok za krokem. Jdu po ní, protože nemám jinou možnost. Nemám cíl.
Jdeš se mnou a přece nejdeš. Možná příliš spěchám. Možná jdeš ty příliš pomalu. A tak se míjíme. Spokojíme se s letmým dotekem. Pohladit a zapomenout, až do dalšího setkání.
Jdeme stejnou cestou. Jedna jako druhá. Tak rychle jak nám to okolnosti dovolí. Možná by to bylo jiné, kdybychom nebyly svázané zvyklostmi a očekáváním okolí. Chybí nám volnost.
Každý den, každou hodinu, každý krok. Bloudíme v kruhu. Zaklety ve vězení ciferníku. Svázány časem. Velká a malá ručička na hodinách.

We were so new to this world when we met and yet. We forged our friendship in a slow-burn fire, it was that much stronger. We dedicated to each other, and there was no other.
Except when there was.
Time and time again, you spent more time with her. And less with me. We spoke less often, and not at such lengths. As our time shortened, I saw less of you - your time became a mystery.
I guess we were bound by time. And trapped by time. And divided by it.
If we don't reunite soon, our time will die.

"Nuda," prohlásil Sirius a nezapomněl to "u" pořádně protáhnout. Čekaly je zkoušky a Remus se vážně rozhodl studovat.
"Vymlouvat ti to nebudu," odvětil Remus klidně.
"Protože se mnou souhlasíš," uculil se Sirius. "Můžeme si dát přestávku," dodal a naklonil se k Remusovi blíž, aby mu něco pošeptal. Remusovy tváře se okamžitě zbarvily do červena. Už neprotestoval, když ho Sirius chytil za předloktí a vedl ho pryč z knihovny.

Měli velké plány. Na to, jak dokončí školu a sestěhují se spolu. Jak bude jejich život mnohem lepší. Jak dobyjí svět. V tu chvíli ještě netušili, že jejich štěstí má expirační lhůtu.

Kohout poprvé zakokrhal.
Dvě postavy v pláštích s erbem českého krále se vykradly z Bezdězu. V ranním šeru nikdo nepozná, že jsou to prokurátorův panoš a místní velitel stráží. Odbočí z cesty do lesa. Na travnaté mýtině rty najdou rty, prsty se zapletou do vlasů. Jehličí přes rudý plášť nepíchá do nahých zad.

Milenecké objetí povolí až s druhým zakokrháním.
Je léto, vykoupou se v tůni. Vymění poslední políbení.

Než kohout zakokrhá napotřetí, vrací se zpátky na hrad.
Každému, kdo se zeptá, tvrdí, že se spolu chodí rvát. Mezitím úpěnlivě čekají na další úsvit, až si ukradnou další tři zakokrhání.

Plán na dnešní den mám jasný:

- pořádná ranní hygena. Nejlepší po ránu je osvěžující sprcha.

- naplánovat výlet do Peterburgu, už dlouho se tam chci podívat. Tentokrát to vyjde.

- navštívit Muzeum. Co ho zrekonstruovali jsem tam ještě nebyl.

- zahrát si fotbal s kamarády. Je důležité tužit partu.

- celý den pravidelně pít vodu. Rum mi moc nechutná.

- v noci by měla být vidět kometa. Tahle se vrací jen jednou za sto let, tak se na ní těším.

A pak zase zítra ráno v pět vstanu. Za jeden den se dát stihnout jen pár věcí.

Ale zítra je taky den. Už se těším. :)

Krouží Vesmírem, není tady a teď, není jindy ani jinde. Je nikdy.

Století mihnutí člověka; spirálou probleskl kámen, kladivo, šíp, meč, puška. Nic z toho není skutečné. Lidstvo může, a nemusí být.

V tanci se setkají, když je ten druhý otočen zády. Planety v zářivých hadrech.

Na vteřinu v onom světě, na vteřinu pohádka...

Piráti. Žralok si pochutnal.

Indiánská princezna. Utopená.

Víla v zavařovací sklenici. Udušená.

Věčné děti, omámené, okouzlené.

Nevidí, neslyší, dospělý svět je jen jeden z mnoha tisíců.

Cestovatelé časem, bludní Angličané, loď pluje v mracích, na palubě duch svobody kymácí vlajkou.

Takhle...
by to vypadalo...
kdybych nevyrostla?

"Musíme okamžitě vyrazit a zneškodnit tu bombu!" vykřikl Alain nevěřícně, protože jeho spolubojovníci situaci zjevně neuvěřitelně podceňovali.
"Ještě ne," odpověděla mu nevzrušeně kapitánka a dál si pečlivě čistila svou zbraň.
"Ale...," nechtěl věřit svým uším, "vždyť to za půl hodiny vybuchne a všechny nás to zabije."
"Jasně, jasně, ale ještě máme čas."
"Cože? Proč, do hajzlu?" Alanovi už slušně tekly nervy, tohle bylo jasné porušení subordinace.
"Hele," otočil se na něj chlácholivě profesor, "jsi tady nový. Zmákneme to, ale prostě na poslední chvíli. Už jsme to zažili mockrát, párkrát jsme se to pokoušeli vyřešit dřív, ale vždycky to tak dopadne."