DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Seděl u řeky, nad hlavou meruňková oblaka na sivém pozadí oblohy za rozbřesku, jako na impresionistických malbách, které tak milovala.

Jediný den po jejím skonu. Nikdy netušil, jak moc krátce byl vyměřen jejich společný čas.

Mohl by se vrátit o pár desítek hodin, kdyby se její smrt dala zvrátit. Kéž by ji srazilo auto, kéž by uklouzla na vrcholku skály. S nemocí nepohne, i kdyby se vrátil o pět let.

Nakonec se skutečně vrátil; to aby s ní mohl znovu prožít každou chvilku, kterou spolu měli, tentokrát s vědomím, že jim čas šlape na paty. Tentokrát toho spolu stihnou víc.

Tuším, že si pro mě dnes přijde.
Dívám se na starou fotografii, dvě smějící se děvčátka v letním slunci. Prchavá chvíle navždy zajatá v čase. Jen mé vzpomínky a ten snímek jsou svědky její existence.
Jsem to já a holčička, se kterou jsem si jako malá hrála. Kamarádka. Jednou jsme se pohádaly, já do ní strčila a ona upadla tak nešťastně, že si rozrazila lebku o kámen. Umřela. Rodiče mě pak odvezli domů. To já, pětileté dítě, jsem způsobila její smrt. Tehdy jsem si nic neuvědomovala, ale dnes…
Fotka mi padá z ruky. V posledním záblesku vědomí slyším dětský smích.

Šermířský mistr se v zašlých pruhovaných přikrývkách ztrácel. Ze dne na den seschl, jako by se mu veškerá horká lidská krev vylila do toho neviditelného zranění uvnitř lebky.
Jeho nesmrtelná schovanka seděla na pelesti. Pozorovala jeho tvář. Uvolněnou, bez výrazu, s milionem vrásek podobných dubové kůře.
"Už přišel čas," zašeptal hedvábný hlas šermířovy stejně staré ženy. "Věčná temnota si ho brzy vezme."
Spolkla odpověď.
Proč je pomíjivost darem? Jak někoho může nakonec zradit vlastní tělo?
Starý muž pootevřel zarudlé, zvlhlé oči. "Ještě tu jsi?" S povislým koutkem se mu těžko vyslovovalo.
Přikývla, s úctou. Kde jinde by teď měla být?

Chtěla bych vám nabídnout jednu otázku. Jen tak, pro radost:

Co byste dělali, kdybyste měli nekonečně mnoho času?

Já bych:

... přečetla všechny ty zajímavé knihy,
... trávila víc času s rodinou,
... se naučila plynně francouzsky,
... lezla po skalách s partou kamarádů,
... šla na dvouměsíční vandr po střední Evropě,
... vystudovala programování,
... vyučila se truhlářem,
... ještě jednou navštívila Island,
... se naučila vyrábět šampon z bylinek,
... přijala víc klientů na psychoterapii,
... častěji ležela na trávě a koukala do oblak,
... vedla další smysluplný pracovní projekt,
... si hlouběji užívala klid přírody,
... se častěji viděla s kamarády, přáteli a známými z dob minulých i současných.

A vy?

"Dočkej Času jako husa,
nazdar téčko!" *mlask, mlask - pusa.

"Čau Zrychlení, to to letí,
rozsviť Iv, kolik dětí?
Emko, ty jsi pěkný cvalík!"

"téčko, ty nás stojíš balík!"

"Drahoušku, ta cesta sem holt byla dosti drahá,
jestli elko tvrdí opak, tak tě za nos tahá.
Víš, že všechno jen na délku trasy přepočítá
a s výdaji vedlejšími vůbec nepočítá."

Ičko se zas v síti rýpá,
velké Téčko vedrem chcípá.

"Enko urob prezenčku."

"Já teď nemám čas."

"Moje jméno nadarmo brát? Dobrá, sper to ďas.
Prý mnou příliš spoutaní?! Tohle se mi nezdá."
Čas se zase jednou cítil jak filmová hvězda.

„Budu muset jít.“ oznámí, pohled upřený z okna. Ne, že by to potřeboval. Přesně ví, kolik měsíce ubylo. Cítí to v krvi.
„Občas je to k zlosti, víš. Vidíme se sotva pár dní v měsíci.“
„Vím. Nebude mi vadit, když si najdeš někoho jiného.“
„Bude.“
„Bude mi to líto. Ale pochopím to. Potřebuješ někoho kdo tu bude, kdykoliv budeš potřebovat. A děti taky potřebují tátu pořád ne jen občas na návštěvě.“
„Mluvíš nesmysly, my chceme tebe. Prostě se vrať co nejdřív a mezitím na sebe dávej pozor.“
„Vy taky.“ Polibek na rozloučenou a klapnutí dveří. Osamělou slzu spolknou každodenní starosti.

Bylo jaro a soumračný šeřík na Antaresu kvetl. Ryko a Irena si na sluníčku vychutnávali krásný den.
Třicet let, pomyslel si Ryko, od jiného jara, kdy se království začalo vzpamatovávat z války a my se pomalu odvažovali doufat, že spolu můžeme zůstat. Třicet let a pořád nás svazuje nedostatek času. Kdybychom ho měli víc, mohli jsme roztáhnout křídla a letět, kam by se nám zachtělo. Jenže tu byly děti, pak jsme se museli starat o Violu a pak už jsme se cítili staří. Ale já a Irena... Kdybychom nebyli vázáni časem, který nám draci vyměřili, kam až bychom mohli doletět?

Lidé si s ním neví rady a jsou časem spoutaní celým bytím:
Nemám čas.
Tlačí mě čas.
Dočkej času jako husa klasu.

Pan Einstein jej krásně zasadil do teorie relativity, kdy v časoprostoru nebo také prostoročasu (jak dnes věda uvádí) je počítán jako čtvrtý rozměr, ve kterém (jako jediném) se můžeme pohybovat jen jedním směrem.

Co však ani pan Einstein ani žádná teorie relativity nikdy neovlivní?

Kočka si s časem hraje.
Ať leží, kde leží, ať je jakokoliv daleko, v okamžiku, kdy zvednete ruku k madlu lednice, je TAM!
Padají teorie, hroutí se konstanty. Rychlost světla by jí mohla závidět.

Chtěli jsme se podívat za obzor. Příliš nebezpečné v tom čase.
Chtěli jsme putovat za obzor. Nesměli jsme. Naše touha byla spoutána časem.
Tak jsme se jen dívali k obzoru, možná trochu shrbeni, ale s hlavou nahoru.

Myšlenky nespoutané jako gejzír tryskaly z nás, ale slova ve vězení na neurčitou dobu spoutaná časem.

Hlavu v oblacích, spoutání časem, než jsme k nim mohli vzlétnout k nebi.

Bláhoví v narůžovělém oparu zamilovanosti, spoutáni časem, toužili jsme po věčnosti.

A když přijde poslední hodinka, byť se snažíme sebevíc, nezískáme ani několik okamžiků, pár nádechů a výdechů navíc.

Celý život jsme spoutáni časem.

Nadpřirozená měsíční záře se rozlévá po krajině.
Všechno se zvolna rozplývá v třpytivé mlze.
Xénie stane na prahu. Vidí, ale vlastním očím nevěří.
Rozezná Evžena, vidí, jak opodál čelí temné nepřátelské postavě, něco se tam děje, pozná z jeho postoje, že je v ohrožení, ale nebrání se, vláčná gesta připomínají pomalý tanec, kouzlo vázne, magie jako by usínala.
Xénie ví, že musí zasáhnout, ale tělo má těžké k neunesení, krev se líně převaluje v žilách, nohy se stěží odlepí od země, ústa se otvírají k němému výkřiku, oči zahlcené přízračným jasem přetékají slzami.
Slané stružky roztaveného stříbra studí na tvářích.