DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Měsíc zpíval hvězdám. A hvězdy toužily po temných dálavách. Vito hleděl na totéž překrásné nebe jako jeho milovaná. Giulietta se zasněně usmívala na bledou lunu a šeptala jí nejniternější tajemství dívčího srdce. Oba je utěšovalo, že jsou alespoň v myšlenkách spojeni. Tento okamžik uchovaný v čase jim zůstane už napořád. Něha pokradmu uloupená věčnosti a všem navzdory, když je obloha tak modrá, že by v ní nejedno samotné srdce mohlo zabloudit. Stačilo by jen natáhnout ruku a ucítit teplo toho druhého a už by nebylo po čem víc prahnout. Jen spočinout v hebkém objetí a nechat se ukolébat do snů.

Útěk z dračí skrýše byl hektický a plný úzkostných ohlédnutí a čas začal fungovat v onom paradoxním režimu, kdy zároveň svištěl jako vítr a táhl se jako starý med. Kapitán by jindy proti šplhání po strmé skále vznesl námitky, zvlášť teď, zvlášť po posledním nepodařeném pokusu, ale neměli na výběr.
Kámen se drolil pod prsty a mech, který na skále rostl, vlhce klouzal. A každé zašumění listí jako by s sebou přineslo řev vracející se dračice.
Jen představy. A kvapící čas svíral plíce tak, že se málem nedalo dýchat.
Uplynuly vteřiny. Potom staletí.
Kapitánova chodidla se skoro nesměle dotkla země.

Arien se již po tísíkráte vydala na svou pouť. Začala prudce stoupat nad vrcholky hor Pelóri v Amanu a poté, co loďka dosáhla požadované výšky, se vydala směrem k západu.
Trasa byla jednotvárná a všude musela být ve stejný čas jako včerejšího dne. Vzpomínala na léta svého bezstarostného mládí, když ve Vánině zahradě zalévala zlaté kvítí a pletla si z něj zářivé věnce do vlasů. Přesto by neměnila. Dmula se hrdostí nad odpovědností, kterou dostala a těšilo ji kolik radosti každý den přináší svit květu Laurelinu.
A hlavně musela neustále dávat pozor, aby ji nedostihl Tilion, kterému pravidla moc neříkala.

Kolik času potřebuje geniální mozek, aby se vyčerpal?

Kolik času potřebuje mocichtivá mysl, aby se nasytila?

Kolik času potřebuje zvědavost, aby se ukojila?

Čas jako nejpřísnější dráb i nejnesmlouvavější ochránce.

Čas, který znemožňuje možné, zastavuje nezastavitelné, ukájí neukojitelné.

K čemu by dospěli Newton, Leibnitz, Einstein nebo Hawking, kdyby jim čas nezastřel mysl?

Čím by se nakonec ukojili Traján, Čingischán, Stalin nebo Mao, kdyby se jejich touze po neomezené moci čas nevysmál? Ale byla by ona touha taková i při vědomí, že okovy času nepoutají tak pevně?

Jak by se choval každý z nás, kdyby měl na své činy všechen čas?

Stařec vzal vázu s vyobrazením páru v objetí.

„To jsou Rhys a Meinir, kteří se rozhodli vzít. V den svatby bývalo zvykem, že se nevěsta skryje před ženichem a on ji má najít. Meinir utíkala ke starému dubu, pod kterým rádi sedávali, a schovala se uvnitř vykotlaného kmene. Rhys ji hledal široko daleko, ale svou nastávající nenašel.

Po mnoha měsících, kdy se blížila bouřka, se potřeboval ukrýt. Schoulil se tedy pod známý dub. Z nebe se snesl najednou blesk a rozťal strom vejpůl. Záblesky osvětlily kostru ženy ve svatebních šatech, která se zapletla do úponů. Rhys byl na místě mrtev.“

Plameny v krbu zazářily zeleně. Minerva si pomyslela, že se jí něco zdá. Bylo ostatně odporně brzy a její mysl se stále nacházela v mírně vegetativním stavu. Příchozí osoba ji dojmu snovosti nezbavila.
„Mami?“ Isobel McGonagallová necestovala krby.
„Jsi vzhůru, to je dobře. Otec je po smrti.“ U nich doma se věci říkaly bez obalu.

O hodinu později rozprávěly nad šálkem čaje. Proběhl pláč, objetí, otázky.
„Zemřel ve spánku. Asi srdce.“
„Co budeš teď dělat?“
Mohla by žít ještě dalších sedmdesát let... Smíšené sňatky byly spoutané časem. Až do smrti znamenalo pro každého zcela jiné číslo...
„Koupím si nové koště.“

Drahá Dezinvektilo,

mladým ďáblům často nedochází důsledek dvojí podstaty člověka (člověk je duch i zvíře) totiž omezenost lidí časoprostorem projevující se v potížích pochopit, že Nepřítel takto spoután není.
Můžeš toho využít, pokud Tvá pacientka dostane chuť na metafyzické úvahy. Doporučuji klasické teze „pokud je Nepřítel všemohoucí, nemohu já mít svobodnou vůli“ a „pokud je Nepřítel vševědoucí, zná budoucnost, tedy budoucnost je pevně daná“. Nesmíš jí však dovolit uvažovat příliš, jinak by si mohla uvědomit, že všemohoucí ≠ všekonající, a že budoucí pro lidi, nemusí být budoucí pro Něj.
Ale nejlepší bude, když nebude přemýšlet vůbec.

Tvůj milující strýc Zmarchrob

Když se jí podívá do tváře, zlolajné jazýčky v jeho mysli utichnou a vesmír se přestane otáčet. Čas uvízne na místě a brání v dechu. Pak Diana odvrátí pohled, vteřiny se znovu seřadí za sebou a bolestně odtikávají.
Režisér volá: „Karle, co tam stojíš jak svázaný! Prober se, čas běží! Přijdeš k Dianě, usměješ se, podáš jí ruku, odříkáš text, oba se podíváte do kamery a hotovo. Ještě jednou celé znovu!“
Po šestnáctém pokusu režisér ztrácí trpělivost.
Diana to nechápe. Takový sympatický mladý muž. A má říci jen: „Naše pojištění, vaše výhra! S pojištěním v nesnázích už vám úsměv neschází!“

Přijde mi zvláštní, jak nás občas dostihuje naše vlastní minulost a jak nám dojdou věci, které nám dřív nedávaly smysl až tehdy, když se s nimi později potkáme z jiného úhlu pohledu.

Víckrát jsem slyšela, že si má muž prohlídnout před svatbou matku své snoubenky, protože jaká matka, taká Katka a přišlo mi to přinejmenším podivné. Jenže když se čas překulí přes čtyřicítku a sami máme děti, tak najednou kolem sebe vidím tolik podobností dcer s matkami a mužů s otci, že to nebude jen náhoda.

Jsme všichni spoutáni časem a věřím, že ani naše děti se tomuto přirovnání nevyhnou.

Záhada smaragdu Nejzářivější Hvězda nedala Rokarovi spát. Jak se octl ve světě lidí, kdo za tím stojí?
Samozřejmě mohl prozkoumat stopy kolem jeskyně, kde Hvězdu našli, ale to by ohrozil její utajení. Anebo mohl prohledat svou knihovnu. Matně si vzpomínal na knihu, která pojednávala o kouzle, co by umožnilo čaroději vymanit se z pout prostoru a času. Jen ji najít.
Během půl dne prošel všechny spisy o časové magii. Neúspěšně.

„Potřebuju čaj,“ usoudil.
Ani nedopil šálek, když si vzpomněl na knihu o magické archeologii. Pomocí kouzla tillannanàm nalezne odpovědi. Jen musí nalézt pevné ukotvení, aby se vrátil do správné přítomnosti.