DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

Děda, nebo aspoň muž, kterému jsem tak říkala, už tady není, aby poznal moje děti. Zbyla tu babička, která zpovzdálí zajišťovala všechen servis, a zdráhavě se usmívá, protože si s dětmi nerozumí, přestože by chtěla. Děda děti miloval o to víc, že mu žádné nebyly dopřány a jeho halasná, hřmotná láska dodnes sytí a schází zároveň. Přála bych jim aspoň trochu spřízněnosti časem, protože s dědou vymřely ty geny bohémského snílkovství, prchlivého zaujetí vším a lásky k životu, které naší rodině dávaly lehkost žití, která jí v její těžkopádné zodpovědnosti a melancholické vážnosti schází dodnes. Čas je tak beznadějně lineární...

V sedm měl hrát U růží.
V osm U harfeníka.
Původně naopak, ale U harfeníka měli pěknou děvečku, hodina navíc se hodila, protože v deset měl být v předehřáté posteli.

Jenže jak to stihne?

Zaklínač Marigoldovi poradil: „přijít včas je nastavení mysli.“

Tak dobrá.

Všude přišel jak měl. Problém nebyl v nedostatku času, jak se obával, ale v tom, že když zpíval, hleděl na písek v hodinách a namísto toho, aby držel holku za stehna, hodiny otáčel a v posteli přepočítával, kdy a kde má zítra být.

„Já si tu mysl zase nastavím po svém,“ řekl rozmrzelý do ticha noci.

Někdy je to zřícenina, kdysi výstavný hrad, nyní jen několik zdí.
Nebo ruiny slavného opatství, štíhlé zdi a elegantní žebroví pod širým nebem, bělostné zdi na zeleném trávníku.
Ulice, kudy kráčely dějiny, a ulice s domy, které již neexistují.
Hrad či zámek slavného rodu, nyní jen udržovaná vzpomínka.
Žili a chodívali tady, ti lidé z minulých staletí. Nacházím se na témže místě, a přitom jinde. Nemůžu je zahlédnout.
Protože vězím ve svých časech a oni zase v těch svých.
Jsme tu spolu a přitom nekonečně daleko od sebe.
A někdy mám dojem, že stačí málo a potkáme se.
Snad. Jednou

Na vyprahnuté skalnaté kopce pražilo slnko. Medzi niekoľkými kríkmi sa jasne vynímal mohutný rozvetvený kaktus, vyšší než trojposchodový dom. Po cestičke k nemu práve prichádzal správca národného parku a biológ s fasciklom plným rozborov.
„Tak ako to s ním vyzerá?“ spýtal sa správca.
Biológ otvoril fascikel, no potom ho zase zavrel. „Tie hnedé miesta na kmeni sú zasiahnuté nekrózou,“ povedal jednoducho. „Dlho to nevydrží.“
„A antibiotiká? Musí byť nejaká možnosť...“
Biológ len pokrútil hlavou. „Najviac zo všetkého ho ťaží tristo rokov veku.“
Správca neodpovedal hneď.
„Všetci sme spútaní časom,“ vzdychol si. „Bez Old Granddaddyho to už nebude také ako doteraz.“

Tik. Tak. Tik. Tak...

Čas plyne. Čas nepočká. Čas uzdravuje.
Doufám...

Sedím na dně. Je tu tma. Propast hluboká jest.
Světlo lehounce dopadá a strácí se v mých očích.
Je tu ticho a prázdno. Jsem tu pouze já.
Není odsud cesta ven. Nebo se pletu?

Tik. Tak. Tik... Tak...

Vím, že času není nazvyš.
Vím, že jsem ním spoutaný.
My všichni sme.
Spoutáni časem.
Plynoucím, nehmatatelným, ukončujícím.

Čas prý všechno zahojí.
Veřil jsem tomu.
Pak jsem uzřel dno.
Dno Černé díry. Místo, kde ani čas nemá léčivou moc.

Nevidím únik. Neznám cestu. Nevím, co dál.
Počkám.

Tik... Tak... Tik... Tak...

Musím tam být za pět minut. Kdy že to jede? V osm, pak deset minut pěšky, patnáct minut rezerva, kdyby měl zpoždění.

Kolik minut do konce? Deset? Možná když se přestanu dívat na hodiny... Je to jako věčnost, kolik uběhlo času? Ještě osm minut.

Máslo je měsíc prošlé. Mléku má ještě dva dny... Péct to dvacet minut, pak na hodinu do ledničky.

Kolik je hodin? Zbývá ještě hodina spánku. Půl hodiny. Deset minut. Času dost. Zvoní budík, musí se jít.

Konečně dovolená. Čas přestává existovat. Dny splývají v jeden, dokud hodiny nezaklepají na dveře. Je čas dávat pozor na čas.

Stojím u okna a dívám se ven. Pozoruji, jak se mění roční období, jak čas prochází okolo mne. Stárnu, ale připadám si neměnný. Vše okolo rotuje závratnou rychlostí, stromy sotva opadají a už kvetou, aby se utopily v zeleni léta. Dnes je mi sto let, a přesto si nepřipadám jiný, než když mi bylo osmnáct. Stále jsem to já. Říkají, že mám moc, ale já se cítím bezmocný. Přestože jsme dlouhověcí, smrt nás nakonec dostihne; před smrtí neujde nikdo. Jsme vězni ve svých celách. Já jsem polapen ve své zodpovědnosti, ty odpykáváš trest v Nurmengardu. Oba platíme za své chyby.

Pět třicet! Crrrr! Robůtku, vstávej!
Pět čtyřicet. Robůtku, vyčistit zuby a opláchnout obličej!
Pět padesát. Robůtku, vypij si ranní kávu.
Šest deset. Robůtku, odchod do práce, no tak dělej, mazej, máš málo času!
Za deset sedm. Odpíchnout si příchod. V kanceláři uvařit a vypít další kafe. Mezitím zapnout počítač.
Jedenáct. Robůtku, poklusem do kantýny na čvoch!
Jedenáct třicet. Makat, makat, makat.
Patnáct třicet. Robůtku, vypni počítač a padej domů, čeká tě ještě plno práce.
Šest večer. Večeře.
Půl sedmé. Robůtku, zapni televizi, dávají ti seriál.
Jedenáct v noci. Robůtku, je čas jít spát, fofrem!
Matka Příroda jen nevěřícně kroutí hlavou.

“Někdy mívám pochyby. Trvá to tak strašně dlouho, než najdu alespoň malou jiskřičku lásky! Není… není ta cena příliš vysoká?”
Nechat se spoutat časem, přírodními zákony, nechat se ponížit, pocítit bolest a pak-
“Není,” přerušil ho prudce Věčný společník, “je přesně taková, jaká být musí. To já jsem ten, kdo bude trpět a strádat. A jsem na to připravený.”
Naposledy ho objal, usmál se a odešel. Zůstalo po něm nepříjemné ticho, prázdno a slabá vůně dřeva.
Mýlíš se. To milující rodič nejvíc trpí, když ubližují dítěti.
Někdy.... mívám pochyby.
Ale pro ty malé jiskřičky lásky - budu s Tebou, Synu.
Vždycky.

„Přivedl jsem vás sem, abyste se stal mým svědomím,“ prohlásil Vypravěč a na chvíli se zarazil. Jeho společník jej pobídl k dalším slovům svým mlčením.

„Minulost byla změněna. Motýlí efekt začíná působit. Za pár chvil nebude nikdo, kdo by si pamatoval. Jen ti, kteří stihli vstoupit do tajemného města. Vy a já. Spoutáni časem, který nenastal. Odsouzeni nezapomenout na životy těch, kteří neexistovali.“

„Jak jste mohl!“ pronesl zděšeně Čestislav.

„Hodlala zničit město. Neměl jsem jinou možnost.“
Nehájil se. Jen konstatoval holý fakt.

„Víte vůbec, proč to provedla?“ zeptal se Čestislav.

„Netuším. Ale vy mi to jistě řeknete,“ odpověděl popravdě Vypravěč.