DMD č. 23. pro 23. 4. 2019. Téma: Spoutáni časem

„Tak nějak celé stvoření,“ váhá Thea, „spoutal Hospodin časem.“
„Vyjma andělů,“ opravuje Linkva.
„A asi i démonů,“ precizuje Sikar,
„Duben omotal přímo řetězem, uvrhl do temné kobky,“ blekotá Filcin, tik ve tváři.
„To si, tatínku, pleteš!“ pohladí po nejsoucích vlasech Apolo, „To nebyl Stvořitel!“
„Nýbrž ženský!“ nezapře svůj věk Sikar.
„Můžeš si za to sám,“ praví přísně Taura, „kdybys nebyl tak chorobně soutěživý, nerozdával komentáře jak zběsilý…“
„Pravdu díš, ženo, moudrá to myšlenka! Působivě pronesená!“ dostává se do prorockého vytržení patriarcha, „Sám sobě věznitelem, v zajetí vlastních ambicí, dirigent marného pachtění, váže se člověk do kozelce!“
„Méé, méé,“ uzavírá Viktorka.

„Nemáš tu být. Je to rouhání.“

Stála u památníku padlých. Šedovlasý mladík ji objal. Hlavou se mihly vzpomínky.

Šlechtic skláněl zbraň, dívka v chlapecké zbroji na něj mířila kuší. „Král ti nepoděkuje, když mě střelíš.“

Zkusila poodstoupit, ale chtěla, aby zůstal. Nenáviděla se za to.

„Zvrtla se Vám nožka," volal na ni. Utekla ze sálu.

Národ hrdých Čechů si vytrpěl mnohé, ale nedokázali ho zlomit.

Tělo měla samou modřinu. „Nechte ji, veliteli. O odboji neví." Nevydržela by už vzdorovat dlouho, byla mu vděčná.

Ustoupil. „Jednou mi odpustíš. Máme celé věky, čas nás spoutal dávno. Oba to víme, Šárko. Už nevzdoruj."

Seděli na klandru a dumali.
„Ten zabity byl pěkny hajzel,“ kopal Jožka do země a vířil prach.
„Vůbec neměl socialistický přístup k životu,“ souhlasil moralisticky Aleš. Nikdo se nenamáhal mu odporovat.
Libuška váhavě pronesla: „Mně je teď skoro líto i soudružky učitelky.“
„Mi ne,“ naštvala se Andula, ale hned dodala: „Ale byl to hnusný vyděrač a vlastně si to zasloužil.“
Podívali se po sobě.
„Necháme toho?“
Váhavě přikývli.
Vtom přilítl Ruda, celý uřícený.
„Sebrali Bulhara!“
„Ne!“ vyjekla Andula.
Tohle změnilo všechno. O Bulharově vině najednou nebyl přesvědčený nikdo.
„Budem pokračovat, ale musime honem, než ho pověsiju,“ rozhodl Jožka.
Souhlasili všichni.

Jsem iont. Vodíku. Noční můra detektorů.
To vám neřekli? EDX pozná prvky až od bóru nahoru. Dobrá, možná se jednou dopracuje k lithiu, ale na mne a helium si nepřijde - nevydáváme totiž rentgenové záření.
Jenže... vymysleli fokusovaný iontový svazek. Rýpe do vzorku a nás ionty z něj vytrhne. A začnou dostihy. Chytí nás elektrostatické pole a vleče na atletický ovál.
"Přidej!" řve trenér. Elektrody si mě podávají a já zrychluji. Obrátka. V dáli cílová páska. Přidávám.
"Dělej! Jseš vodík, dodrž dobu letu! Necourej se jako břichaté těžké prvky!"
Dokázal jsem to. Identifikaci v hmotnostním spektrometru beru už jen jako rutinu.

Kamila se skácela mezi dveřmi.
Jaroslav i Eva ztuhli. Eva se vzpamatovala první, běžela ke Kamile a poslala Jaroslava pro pomoc. Do nemocnice to naštěstí nebylo daleko a sanitka tu byla hned.
Továrníkovic rodina využila všech svých konexí, aby se Kamile dostalo co nejrychleji té nejlepší možné péče.
Všechno nakonec dobře dopadlo. Že skutečně šlo o každou minutu, to jim ochotně vysvětlil doktor Čermák - Kamile krvácel žaludeční vřed.
Eva večer donesla Kamile do nemocnice nějaké toaletní potřeby. Ulevilo se jí, když viděla, že Kamila vypadá sice unaveně, ale stále velmi upraveně, a zvládla jí nadiktovat dlouhý seznam dalších kosmetických nezbytností.

Děkan kouzelnické fakulty Aagrenské university si odpoledne rád vychutná šálek Dyrnské čokokávy.
Jednou za ním takhle přišel jistý mistr Carpien Delanquait.
Děkan nerad odložil zpola plný šálek.
"Rád bych od vás dostal souhlas s pokusem v oboru temporální magie."
Děkan zvedl obočí a zatvářil se kysele.
"Nebojte, jedná se o docela bezpečnou záležitost!"
Děkan se podrbal na skráni.
"Vzpomínáte na tu vraždu před osmi lety? Ne?"
Děkan se zadíval z rozměrného okna.
"To je jedno, každopádně, napadlo mě udělat takový distribuovaný náhled za pomoci esenciálního pouta..."
Děkan gestem umlčel mladého profesora: "Víte co, proberte to se šéfem katedry experimentální magie."

"Vidím, že z Quirmu poslali dalšího absolventa," konstatoval Vetinari. "Možná se vám doneslo, co vás čeká, ale nevěřte všemu, co se povídá," dodal, a pokynul ke dveřím.

Šli mlčky, a jediný zvuk, který se ozýval, byly Vetinariho kroky. Marcel, jak bylo jeho zvykem, se pohyboval naprosto tiše. Po nějaké době došli až pod střechu Paláce.

Marcel se ocitl v široké kruhové aréně. Dveře se za ním zabouchly, a Vetinari se vzápětí objevil na ochozu nahoře.

"Tady můžete předvádět své umění, mladý muži. Vaše představení skončí ve chvíli, kdy promluvíte, ale já doufám, že bude co nejdelší. Času máme oba dost."

Clara je v čase doma.
Henryho čas nepoutá.
Není to jeho vůle; nedobrovolný poutník, vynořující se v bezčasí, nahý, vyděšený, prchající. Není šťastný, dokud se neshledá s Clarou (poprvé je jí šest, naposledy dvaaosmdesát – Henry je tou dobou pár desítek let mrtvý, ale smrt překazit shledání nemůže).
S kým by se miloval, nebýt Clary? Sám se sebou, když jej čas přivál, patnáctiletého, k jeho patnáctiletému já?
Ztratil obě nohy; oba ztratili šest dětí, které zemřely v Clařině těle; získali Albu, cestovatelku; řádku setkání; stejně tolik rozdělení.
Čas je jednou poutal a jindy rval od sebe.
Jejich láska byla nad časem.

Přivedli dívku na přelomu dětství a dospělosti.
Neměla nic, jen nadání, zářící do daleka.
Naučil jsem ji toho hodně, ale některé zkušenosti jsou nepřenosné.

A tak jsem jí stíral slzy, když se rozhodla, že než vidět umírat své děti, nechce je raději vidět se ani narodit.
A tak jsem jí stíral slzy, když zemřel Chris, muž, kterého milovala.
A tak jsem jí stíral slzy, potrestané, že nedokázala nechat lidi napospas surovému vrahovi.

Kráčíme bok po boku už několik století. Lidé kolem se mění, ale Sheila pro mne zůstává tím nejdůležitějším člověkem.
Má žačka, má kolegyně, má navenek nikdy nepřiznaná láska.