Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Táta s mámou to nějak popletli.
Já seděla s pusou dokořán vedle rýsovacího prkna a poslouchala tátovo vysvětlování o normách pro zavěšení izolátorů na sloupech vysokonapěťového vedení a nebo s ním diskutovala o logice posloupností pracovních operací při zhotovení krmítka pro sýkorky.
Brácha šťastně v kuchyni hnětl těsto na koláče a nebo pekl křehké čajové banánky a linecké na vánoce. S mámou probrali uliční politiku i nákupy na příští týden.
Já se to vaření a pečení nakonec doučila.
Ale bráškovi ta ženská role nějak zůstala.
Když jej, pro jinou love, opustila žena, dokázal se sám postarat a vychovat svoje děti.
Na všeobecnou žádost vyvažuji své drsné historické drabble. A kdo jiný by to mohl napravit, než Rozárka...
Nemám to jednoduchý. Když jsem konečně srovnala kocoury, klidně si odešli za Duhu. Asi už je nebavilo uhýbat mi z cesty, nebo co, nicméně Velká kočka mi sem teď (nevím proč) poslala trio nezvedenců, kteří se snaží obsadit mi MOJE okno, MŮJ pelech (že jsem v něm už půl roku neležela? No a?) a – co nejhoršího – obsadit mi JEHO.
Cha. Padla kosa na kámen.
Z okna vypadli jak cukráři, pár dobře mířených je naučilo. K pelechu stačilo přiblížit se a zasyčet. Na NĚJ stačilo pár měsíců nemňouknout, a jak kolem mě teď skáče.
Mým údělem je výchova.
Koček i lidí.
Pokud někdo nezná Hotel U devíti koček, slovy ON či ONA (a jejich ekvivalenty) označuje Rozárka své domácí.
Tak nějak se mi nechtělo psát o uštvaných vědkyních, které jednou rukou opečovávají muže, druhou děti, třetí domácnost a čtvrtou datlují průlomový článek v oboru. Ani nevím proč...
Takže jinak:
"Mami, proč se převlíkáš? A voníš? A líčíš? Na home office nemusíš!"
"Chlapci, to souvisí se základním údělem ženy."
"Myslíš vařit a uklízet?"
"Myslím být krásná a žádoucí. K čemuž dopomáhá fyzička a fyzika."
"Fyzika?"
"Ano, optické iluze. Například volba barvy. Pokud to bude na déle, vymalujeme mou pracovnu světlounce růžově. Pak bude mít má pleť svěží nádech. Jen musíme odnést vše bílé."
"A proč se maluješ?"
"Abych byla k poznání od chlapa. Podívejte. Ztmavením rtů zdůrazním své ženské rysy. A ještě zvětšit oči... a jdu učit."
"Co máš pro nás? Líčit se nebudeme!"
"Tak co třeba... barvičky pro každého?"
Ten trik s vymalováním souvisí s našim vnímáním. Oko si nastavuje bílou podle toho, co si myslí, že je bílé. Takže stačí vymalovat místnost lehce nazelenale a vypadáte hned jako blednička.
Obrázky "chlapce a dívky" jsou identické, jen je upraven kontrast kolem úst a očí.
Ciri ležela v posteli. Nebylo to nic moc, ale možnost si lehnout, poslouchat v polospánku praskající polena v krbu a jemné škrábání brku po pergamenu byla diametrálně odlišná od zázemí, které měla dřív. Bylinky a magické potřeby skoro odstranily bolesti a křeče a urychlily dobu hm... indispozice. Ciri sice pořád nechápala, proč je tohle nutné absolvovat každý měsíc, ale pokaždé si vzpomněla na běsnící Triss Ranuncul, vysvětlující "těm zabedněným zaklínačům z té potkany a hmyzem prolezlé ruiny, které oni hrdě říkají sídlo!" ženský úděl a proč Ciri nepůjde cvičit!
Ciri se usmála. I po letech to byla vzpomínka k popukání.
„Bětuško, nechoď nikam, pomůžeš mi škrábat brambory!“
„Ale proč, babí? Kucí dou ven a já chci jít s nima! Voni nikdy neškrábou brambory, furt jen já! Pročpa?“
„To už je ženský úděl, děvečko.“
„Co že to je?“
„Ženský úděl. Vařit, prát, uklízet, starat se o rodinu.“
„Běto, skliď ten čurbes v pokoji!“
„To neni muj čurbes, to je bráchovo!“
„Neodmlouvej a ukliď to!“
„A proč?“
„Protože jsi holka.“
Protože jsi holka!
Ženský úděl.
Co je vlastně ženský úděl? Co ukládá ženě? Kam žena patří?
Žena patří do kuchyně.
Tam má se sklenkou vína v ruce sledovat, jak muž vaří.
Howgh!
Máří se šourá k ohništi. Každodenní povinnosti už splnila, zahrozila chlapům v čeledníku, aby neponocovali, zkontrolovala, že Ctibor zajistil závoru a sedí ve fortně. Usedá u ohně, aby si prohřála ztuhlé klouby, než se uloží ke spánku.
Modlí se. Za Jana, jenž odjel na sněm, a Vítka, který jej doprovází. Za rodinu Janova bratra Jakuba. Za novomanželky Svatavu a Dorotku, které se brzy stanou matkami. Za bratra Metoděje, jenž nedal jinak a vydal se vyhledat betlémského kazatele, o němž přinesl zprávu bratr Bartoš. V pokoře předkládá Pánu dávno ztracenou Kateřinu a malého Jindřicha. Odevzdává své odchovance do Boží ochrany.
Pláče.
Málokdy dávám varování. Tentokrát ano a myslím to vážně.
15+
Rok 1953. Výslech zločince.
Žalobce: „Na váš pokyn Sarkisov a Nadaria pořizovali seznamy milenek. Mám devět seznamů, dvaašedesát žen. Jsou to seznamy vašich souložnic?“
Zločinec: „Ano.“
Žalobce: Zde je seznam dalších dvaatřiceti žen.
Zločinec: „Ano, i to jsou moje souložnice.“
Žalobce: „Prodělal jste syfilis?“
Zločinec: „V roce 1943, léčil jsem se.“
Žalobce: „Znásilnil jste žačku sedmé třídy. Měla dítě.“
Zločinec: „Šla dobrovolně, jako všechny!“
Za hromadné vraždy je souzen člen politbyra ÚV KSSS Lavrentij Berija. Při procesu pak mimochodem vyplyne podružné téma – stovky znásilněných žen a dívek, mnohdy čekisty odchytnutých na ulici, posléze často transportovaných do sibiřských lágrů.
Podružné téma…
Thaddeus Wittlin v knize Komisař popsal, jak akce probíhala:
„Berijovo auto obvykle zastavilo u Divadla Rudé armády. Nedaleko odtud byla dívčí škola. Berija jako panter sledoval odcházející žačky. Když zahlédl dívenku 14 – 15 let starou, která se mu zalíbila, pokynem hlavy na ni ukázal. Plukovník Sarkisov, vysoký štíhlý muž, k dívence přistoupil, zasalutoval a požádal ji, aby ho následovala. Berija z auta dalekohledem pozoroval, jak v oběti vzrůstá hrůza a to mu působilo ohromné potěšení. Děvčátko vědělo, že nemá na vybranou, tak se oddělilo od skupinky vyděšených spolužaček a šlo za plukovníkem jako otrokyně. Následoval pláč, líbání rukou i bot, prosby, aby ji pustil…
K tomu však došlo málokdy.
Lavrentij Pavlovič Berija (1889 – 1953) vstoupil do služeb tajné bezpečnosti v roce 1921. V roce 1938 vystřídal ve funkci hlavního komisaře vnitra Ježova, jenž se sám stal obětí čistek, které pomáhal vyvolat. Za II. světové války (1941 – 1945) byl členem Státního výboru obrany, tehdy nejvyššího mocenského orgánu v SSSR. V roce 1945 byl povýšen na maršála, stal se hrdinou socialistické práce, ministrem vnitra SSSR, náměstkem předsedy rady ministrů SSSR, maršál Sovětského svazu. V roce 1953, brzy po Stalinově smrti byl zatčen a v prosinci 1953 popraven.
Postavu Kristiny Kochanské jsem zrovna ráda neměla. Přišla mi děsně snobská a zhýčkaná. A některé scény v seriálu krásně vykreslovaly, jak úděsné je být jedinou žijící lidskou ženou v celém hlubokém vesmíru ;-)
„Popraskaná zrcadla! Všude! Copak na téhle proklaté lodi nemohli udělat nic pořádně?“
Rvala by si vlasy. Tolik si zvykla na svůj životní standard, že jí kocábka plná ignorantů a vagabundů prostě nestačila. Jaký to příšerný úděl jediné ženy v celém hlubokém vesmíru!
Rimmer! Ještě o ždibec chladnější a obestavila by ho zásobami a používala jako mrazák.
Kocour? Honí, co se pohne, doslova. Navíc má nohy udržovanější než ona.
Nesmí zapomenout na protivného androida, na ten přízrak křížený s inkvizitorem.
A Dave? Nemytý, nechutný, nevzdělaný, nebude nic, stokrát ne! Přestane se na něj dívat jako na kozí sýr s kousky ananasu.
Curse of Strahd. Ak niekto nehral, a chce, tak upozornenie: spoiler!
Vysvetlenie: Hlavnou postavou Curse of Strahd je Strahd von Zarovich, lord Barovie. Po tom, čo na jeho dvor zavítala snúbenica jeho brata Sergeia, Tatyana, po ktorej túžil, uzavrel dohodu s Temnou Mocou. V svadobný deň zabil svojho brata, pil jeho krv, a (ne)priamo spôsobil, že Tatyana sa z zrútila z hradieb a zahynula.
Strahd je odvtedy prekliaty - uväznený v Barovii, kde sa znovu zjavujú tie isté duše, medzi inými aj tá Tatyanina, a on ju nikdy nezíska.
Ireena sa prudko postaví, s rukou už na rukoväti. Akoby zmienka o ňom stačila, aby bojovnosť vytesnila z jej mysle strach. Ale príliš pevne zviera svoju čepeľ.
Pamätá si oči, nemŕtve a neživé. Okúzlil ju, očaril čarami. Pri spomienke na tú lesť sa jej zdvihne žalúdok.
Neprinútil ju. Sama ho pozvala dnu.
Spomína si.
Pamätá si zas a znova.
Pamätá si ako Tatyana. Ako Maria. Kristina. Anna... Spomienky z jej života splývajú s ostatnými.
Odjakživa bola bábkou v tejto zvrhnutej hre. Trestom a pokáním niekoho bez svedomia. Nesmie ju dostať. Okrem osudu horšieho než smrť jej ostáva len jedna možnosť.
Dneska to taková groteska nebude. Je potřeba představit všechny čtyři dámy. V prvním z medailonků se dozvíme, jak se na statku, který patří Darje, ocitla Maruška.
Maruška, oči jako angorák, bezradně bloumala ulicí. Co teď? Nestarala se o Karla dost? Vždyť si vždycky pochvaloval, že skvěle vaří a doma je jak v klícce.
Najednou je moc tlustá, moc stará (je pětatřicet stáří?). Našel si mladší, hezčí, takovou, co mu porodí dítě. Ona ano!
Bolestně jí záviděla.
Slzy v očích, do kohosi vrazila.
„Copak se děje, Maruško?“ zeptala se její sousedka Darja.
„Vyhodil mě!“
Rozhovor dospěl k překvapivému závěru.
"Vyprdni se na něj, na debila. Mám firmu, statek a ten můj mě taky štve. Pozice hospodyně je volná, dostaneš plat za to, cos z blbosti dělala zadarmo!"
