DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Wonder Woman se pokládala za trpělivou osobu.

Ale i tak už toho měla dost.

Superman zrudl jako rajče pokaždé, když se k němu Batman přiblížil.

Batman vypadal, že dostane infarkt, kdykoliv se Superman ocitl v nebezpečí.

Bylo načase vytáhnout těžké zbraně.

***

"Diano, proč tvoje laso svítí růžově?"

Diana laso láskyplně pohladila. "To je Laso lásky, Clarku. Když jsou v místnosti dva lidé, kteří se tajně milují, začne zářit růžově." Neochvějně pokračovala. "Jste mí nejdražší přátelé, ale nemiluji ani jednoho z vás." Supermanovi spadla brada. "Uhádněte to sami." Odešla.

Být ženou ve světě mužů nebylo jednoduché, ale Diana by stejně neměnila.

Tak, jen co douklidím snídani, napíšu drablík. Téma se mi líbí … je takové ženské. Přemýšlím nad Johankou z Arku, matkou Terezou nebo Grétou ekoaktivistkou. Talířky, lžičky a nakonec drobky a bude to. Píp - ha, pračka! Tak ještě pověsím prádlo, aby uschnulo mezitím co bude prát další pračka. A pak hned ten drablík – už se mi to v hlavě rýsuje, tak spěchám věšet. Cestou na balkón zpozoruji obrovský flek po kakau na pohovce. No, ten musí ale okamžitě pryč. Odkládám prádlo a jdu čistit. Hlavně udržet myšlenku v hlavě. Flek vyčištěn, prádlo pověšeno. Konečně. Sedám k počítači. Zvoní pán - přivezl nákup.

Kousla mě!
Moje rtěnka mě kousnula!
Zahodila jsem ji přes celou koupelnu. Letěla obloukem až do vany, kde na bílém smaltu zanechala rudou šmouhu.
"Co se to děje?" honilo se mi vyděšenou myslí.
Podívala jsem se do zrcadla.
Mezi drobnými tečkami zaschlé zubní pasty na mě zíral můj vlastní obličej.
Kapička rudé krve mi stékala ze rtu a relativně dobře se doplňovala s barvou rtěnky.
Náhle se odraz zvlnil a zrcadlo prasklo.
Z prasklin ve skle se utvořila tvář.
Kontury očí a úst.
Tvář se zkroutila rozšklebeným úsměvem plným střepů ve tvaru zubů.
Vydala skřípavý smích.
To bude zase den...

"Rodiče se zase hádali... Máti řekla, že ta bolest jí za to nestojí a že není inkubátor na požádání. Co tím myslela, chůvo?"
Malý Warlock byl zachumlaný v posteli, ale spánek stále nepřicházel. Chůva mu věnovala přísný pohled.
"Povím ti to, ale pak už spát, ano? Tenkrát v ráji, úžasný a moudrý had svedl Evu k tomu, aby snědla jablko. Bůh ji potrestal."
"To vím, že porody budou bolet a že musí poslouchat manžela."
Chůva si odfrkla. "Ne, řekl, že odteď až na věky věků budou jí a všem ženám chlapy do jejich těl a reprodukce kecat. A teď spát."

Téma: https://www.instagram.com/p/B-jQ9BGJMsC/?utm_source=ig_web_copy_link

Sprogø 1961

Prudký déšť přímo bičoval okna mého pokoje. Věděla jsem, že to dnes musím udělat, pokud chci zachránit sebe i to nenarozené dítě.
Rita se na mě podívala a kývla. A tak jsme začaly prchat.
Nikdo si nevšiml našeho útěku, tma nás za chvíli úplně pohltila.

Bouda rybářů byla tím vzdáleným světlem.
"Znáš svůj úděl?" zašeptala Rita.
Já jen přikývla. Vím, že jako ženě mi nic jiného nezbyde.
V té boudě nikdo nebyl, jen to světlo.

Hrozně moc jsem snila o útěku. Ta polepšovna byla peklo.
Lehla jsem si na stůl a čekala.

V tom vstoupil...

Rybičky! Rybáři jedou.

Jen blázen dělí kořist dřív, než ji vyhraje.
Ale Tomu, kdo zaslíbil, patří země za kopcem, i nejistý mladý národ, kterému ji uděluje.
Do slavnostní nálady shromáždění mužů vstoupí pětice sester.
Otce (stejně jako zbytek generace) ztratily v poušti.
Zbylo po něm jméno, ale ne syn.
Dcery 'chránícího před strachem' přednáší troufalou prosbu.
"Dej nám díl, který by připadl našemu otci."
Unavený pokorný vůdce předkládá záležitost Nejvyššímu, protože odvaha se cení, ale precedenty jsou nebezpečné.
Hospodin přitaká smělosti víry.
Napříště budou v Izraeli dědit v absenci mužských potomků dcery, protože jméno a paměť věrného má v Božím lidu zůstat zachováno.

Západnímu větru navzdory se probily zálivem na otevřený oceán. Pak natočily své boky nemilosrdnému dechu blížící se zimy a zamířily k severu. Vytrvale ukrajovaly míle ocelové hladiny. Vystavovaly svá dubová, mědí pobitá těla nepřízni počasí. Černý nátěr zmatněl slanou patinou. Vlny se tříštily o příď a vodní tříšť zkrápěla palubu ledovým závojem. Pevné i zranitelné. Ořechové skořápky ztracené v nekonečné šedé dálavě. Denní chléb těch, co vyplouvají vstříc zimním bouřím.
Nedaly na sebe dlouho čekat. Den se změnil v noc. V divokém tanci živlů se jedna druhé ztratily z dohledu. Zůstaly samy s prchavým přáním, že se snad opět setkají.

Námořní kapitán Dlouhá punčocha si většiny své posádky vážil… ale plavčík Smith a navigátor O'Neill byli prostě blbci.
„Kapitáne, drhnutí paluby je přece ženská práce!“
„Jo, ať to udělá Pipi! Už je jí šest, měla by poznat ženský úděl. Haha!“
„Jo! A mytí nádobí taky! A vaření!“
Kapitán Dlouhá punčocha uznale pokýval hlavou. „To je dobrý nápad, chlapci. Tak jí to běžte říct.“
Nebyli pryč ani minutu, když se ozvala dvě mocná žblunknutí, jako by něco těžkého spadlo přes palubu.
„Já tu žádný ženský poděl podporovat nebudu!“ křičel dívčí hlas.
Kapitán spokojeně zabafal ze své dýmky. „To je moje holka…“

Zvýšil hlas a přitom udělal první chybu. Ha, slabé místo, vidím náhle. Tudyhle pod krunýř zdánlivě neprůstřelné argumentace vrazím první klín, pak druhý, třetí a je na kolenou. Zašlapu ho do země! Můj hněv se vzedme jako obrovská ohnivá šelma a pak... Nemůžu mluvit. Zase. Zase! Brečím jako malá holka. Velká holka. Holka. Poraženecky utíkám, těžko vítězit v slovní debatě beze slov. Vzteky křičím do polštáře. Proč jsem tak slabá?! Vzlyky se derou posměšně ven. Proč ty, vlastní tělo, mě zrazuješ?! A pak se smiřuji. Náhle, nečekaně. Slovo je meč a já tu nejsem od toho, abych zabíjela, ale milovala.