DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Mlč a buď krásná.
Usmívej se.
Oblékej se tak, aby ses líbila.
Chovej se jako dáma.
Poslouchej svého otce, svého manžela, svého ministra kouzel.

Narcissa Malfoyová vždy dělala, co se jí řeklo. Nebylo to pro ni těžké, většinou. Nebyla jako Bellatrix, která se vzpírala všem nařízením, která hltala Raddleovu ideologii ještě ve škole. Narcisse nikdo neřekl, že se o politiku může zajímat, tak se nezajímala. Ne veřejně, ne před manželem. Jejím životním úkolem bylo být dobrou matkou a manželkou.

Když Lucius po „odchodu“ Zlatoslava Lockharta švagrovi navrhl Narcissu na pozici mluvčí Ministerstva kouzel, myslel si, že je to jeho nápad.

Rodina a práce. Věčný souboj o její pozornost.
S Gracií to zvládala skloubit. Gracie byla rozumná a samostatná. Nevyžadovala, aby se jí celé dny věnovala.
Zato Bernard ji u sebe potřeboval neustále. Kdyby nebylo Bernarda, výzkum netopýřích virů by dokončila už dávno. A začala nějaký nový.
Nesnášela, jak ji rozptyloval. Jak si hledal záminky, aby za ní mohl přijet a rozptylovat ji. Jeho přesvědčení, že žena má být především manželkou a matkou.
V jeho světě to znamenalo být pečovatelkou.
A to Clara neuměla.
„Budeš tu kaši dojídat?“
Bernard něco zachroptěl a z lůžka k ní natáhl ruku.
„Tak ji nedojídej.“

"Šebestová, Šebestová, pomoc, kde pořád vězíš, o co se zase staráš, když máš mne, á, tady jsi."

„Co blázníš, Machu, proč sem letíš jako blázen, ztratil se ti Jonatán nebo co?"

„Ále Machová, víš já totiž potřebuji nutně pomoct, musím napsat slohovou práci na téma Ženský úděl a opravdu, ale opravdu mne nic nenapadá.“

„Na, tady máš sluchátko,“ mrazivě pronesla Šebestová.

„Sluchátko, sluchátko, tady Mach, já bych strašně moc potřeboval vědět, jaký je to ženský úděl, mám o něm napsat slohovou práci.“

„Machu, to si snad děláš legraci,“ odpovědělo sluchátko. „Na takovou jasnou věc ti odpovídat nebudu.“

A zavěsilo se.

Vestibul metra. Fronta jak na banány.
„Jéééé ahoj…,“ přidruží se pihovaté třeštidlo, „…tebe jsem už neviděla.“
„Ale…“ Nechápavý pohled.
„To je bezva takhle se potkat… Jak vidíš, zase cestuju nalehko.“ Krosna jako by s každou vteřinou rostla nad hlavou o kousek výš.
„Viď, že bys mi to na chvíli pohlídal?“
Výraz vyloveného kapra. Ženština skládá bagáž na zem. Culí se jak reklama na thymolin.
„Co si má ženská počít sama na cestách? Ještěže gentlemani nevymřeli." Mrk. A je v trapu.
Fronta se zas pohne. Třicátník posouvá svěřenou bagáž.
"Pěkně těžký ženský úděl, hm?" pomyslí si "Odkud já ji jenom znám?"

„Ach to byly časy, když jsem byl ještě Suzan." posteskl si Komaki a opřel se pořádně do vesel.
„Vy líný podmořský červi dělejte, takhle tam dorazíme nejdřív za sto let!" ozval se hlas kapitána, v tu chvíli všichni přidali.
„Bych byl radši zase žena, jejich úděl je tančit a vařit, já jsem byl ale naivní."
„Co???" ozval se hlas kapitána. Komakimu nedošlo, že celou dobu mluvil
nahlas.
„Komaki, co jsi říkal, ty chceš být žena???" ptali se skoro všichni ostatní rybáři a cukaly jim koutky.
„Jo, já jsem byl žena, jen jsem neposlech matku a teď jsem..."
Všichni se rozesmáli.

Říkali jí, že je to její povinnost. Provdat se za bohatého muže a zachránit rodinu. Z dluhů, které nadělali její bratři, ovšem o tom se nemluví. Oni jsou přece dokonalí, bezchybní muži, ona poslušná sestra.
Když uviděla ženicha, kterého jí vybrali, málem se rozbrečela. O mnoho let starší vdovec, navíc věčně opilý. Nakonec se svatbou souhlasila. Hodná holka.
Po svatbě nastalo peklo. Manžel ji často mlátil a zastání nikde neměla. Žena se musí manželovi podrobit.
Když muže našli ležet mrtvého pod schody, přičítali to jeho opilosti. Nikoho ani nenapadlo, že by s tím měla něco společného. Byla přece poslušná manželka.

Mladičká ještě, za římského vojáka provdána, jak kázal dobrý mrav. Vírou spojeni, hořela jejich láska jasným plamenem, však jen nakratičko; manžel za moudrost chválen, leč za oddanost Kristu oslepen a sťat. Jako ho v životě následovala, tak i ve smrti: mezi ohnuté palmy útlé tělo vevázáno, pak silou pružných kmenů krutě roztrženo. Po staletí připomínána v zapadlých hnízdech, ochránkyně před nákazami, nepříznivým počasím, patronka dřevorubců, lovců pokladů a hazardních hráčů, památka její zapomenuta, jakož i jméno, dokud původce nemoci sužující svět jí znovu přízeň nedobyl. Tehdy v Cáchách z podzemí katedrály ostatky svaté Korony vyzdviženy, aby opět mohla být uctívána.

Čtvrtý den Charliiny návštěvy došlo čisté nádobí.
Deanovi to přišel oznámit Sam.
"Je to ženská práce," pokrčil Dean rameny. "Charlie..."
"Šovinisto," zavrčela Charlie. "A nic takovýho! Zahrajeme si o to poker."
To Deana zvedlo z gauče.
Jeho sebevědomý úsměv brzy uvadl, Charlie šly karty a nakonec ho obehrál dokonce i Sam.
Když v kuchyni nořil ruce do dřezu, Charlie vešla s láhví piva v ruce a dlooouze krkla. Plácla Deana přes zadek: "Co bude k večeři, zlato?"
"Co to kur-"
"To aby sis pořádně užil ten ženskej úděl," uchechtla se Charlie a uhnula, když se po ní rozmáchl mokrým hadrem.

Ráno odniesť syna do škôlky, dcéru do školy.
Potom do práce, tváriť sa milo, nedať najavo únavu.
Doniesť deti domov.
Zavolať mamičke.

Nakúpiť, vyprať, poskladať prádlo.
Skontrolovať úlohy, nachovať, vykúpať, uložiť spať.
Aspoň toho mladšieho, staršia sa o seba postará.
Veľa práce na jedného človeka. Pfuf...
Ženský údel.

Večer si oddýchne. Manžel je na služobnej ceste.
Má to pod kontrolou. Je to náročnejšie, ako sa zdalo, ale zvládne to.

Konečne chvíľka pre seba...
... spoza dverí vykukne malá hlava.
„Mami, neviem zaspať, urobíš mi prosím kakavko?“
„S radosťou urobím. Ale nevolaj ma mami.“
„Ako ťa mám volať?“

„Tak, ako všetci. Jožo.“

Od věků je úděl ženy stejný. Je bez konce a bez začátku.
Žena se musí podřídit a někdy musí velet.
Nesmí se zastavit a musí zůstat stát.
Milovat musí z celého srdce. Z celého srdce musí být milována.
Rozdělit spojené a rozdělené spojit.
Pochopit musí, sama být pochopena.
Plnými hrstmi dávat a stejně plně brát si na oplátku.
Tak se to patří, to všechno musí žena, když na to přijde čas.
A úděl muže, ten se z čeho skládá?
Z vůle a z víry. Z lásky i z pochopení.
Je prostě stejný jako úděl ženský.
Koneckonců jsme všichni jenom lidé.