DMD č. 4. pro 4. 4. 2020. Téma: Ženský úděl

Měla rakovinu dělohy. Ale na tom venkoncem moc nezáleželo. Na rakovinu čehokoli nebyl ani zdaleka připravený. Většinou léčil drobné neduhy, nejvíc si troufl na některé chronické problémy, ale do rakoviny by se pustil asi tak jistě, jako by se pudlík vrhl na tygra. (Tj. jenom kdyby byl úplně blbý.) Měl pocit, jako by se mu pod srdcem otevřel veliký vír, který saje a saje...
S přemáháním vymohl na tváři povzbudivý výraz.
„Jděte domů a nebojte se, všechno bude dobré. Uvidíte,“ otočil se a rychle odcházel, aniž ženě věnoval další pohled. Snad si nic neudělá, než na to přijde.
Vír sál.

„Dnes má nástup, ten dacan,“ zavrčí nad pěnou Robert.
„No jo, máš pravdu,“ jeví se Václav, „proto tu není!“
„Ty seš fakt vymaštěnec, vždyť tady nežije!“
„Ale připít na zdraví bychom mu mohli, ne?“
Ťukli a pozvedli dvě umaštěné hořčičné sklínky, když vešel.
„Krim je možná úděl pro ženský nebo gádži, ale ne pro mě!“
„Já se z tebe zvencnu, co teď?“ objímá první Robert.
„Slyšeli jste toho autobusáka tenkrát, ne? Jak jsme bavili o tom unesenym letadle?“
„Že by letěl, kam by se mu zavelelo!“ vzpomíná Václav.
„Právě,“ má promyšleno Milan.
„Kde chceš, vole, sehnat letadlo?“
„Žádný letadlo. Autobus.“

-Matko, neposlechla jsem tvé varování, divá touha mne vehnala do náruče netvora!
„Neplač, dcero, však tě ochráním.“
-Ale co mé robě?
„Dítě nelásky není dítě!“
-Co to pravíš, matičko? Ty jsi otce, budiž mu země lehká, milovala?
„Inu, ano! Tata vybral staršího, nepřežil tě dlouho, ale zvykli jsme na sebe!“
-Třeba taky zvyknu…
„Ani nepomysli, nepustím tě, dcero má jediná!“
Svítá, když potřetí buch, buch na dveře.
„Dítě pláče, dej mu pít!“
-Musím, matko, musím, toť úděl můj!
„A já mám o dceru přijíti? Nikam!“
Vstala, najednou zatvrzelá. Kolikrát už slyšela stejný rozkaz?
-Nech mě být matkou, jak tys byla!

Dobrý den, studenti. Obávám se, že dnes ve školním depozitáři dlouho nebudeme. Přespříliš kreativní poltergeist způsobil naprostý chaos v oddělení kostí a moji migrénu.
Vím, že se o migréně říká, že je převážně údělem žen, avšak za dlouhotrvající, rekurentní, jednostrannou, hodiny trvající bolest hlavy doprovázenou vskutku podivuhodnými vizuálními efekty může v některých případech úraz a v tom mém také blankytně modrý paranormální škůdce.
Pokud si však troufnete odlišit od sebe ulnu myši domácí a tibii malpy kapucínské, mohli bychom oddělení koster na pár hodin navštívit.
Předpokládám, že jste schopni odlišit kost loketní od kosti holenní. Holeň je totiž v noze.

Chviličku se zamyslela nad svou ženskou rolí,
proč jí život pořád chystá věci, které bolí?
Krom měsíčních upomínek na porodní bolesti
jsou tu samé: musíš, nesmíš, které život oklestí.

Když výchovné působení přimkne dítě k otci,
když si doma připadáš jak v zasviněném kotci,
když se život smrskne na to, jak odstranit skvrny
a na kupu povinností, cítíš ve všem trny.

Mužský přijde hladov z práce, čeká teplo domova,
hlášku typu: "Ahoj drahý, večeře je hotová."
Přehřátá kontrolka v mozku ti zasvítí,
a ty hned ve dveřích pošleš ho do řiti.

Aspoň, že ty sviňské geny
nechaly nám půvab ženy.

Jsou chvíle, kdy to jde. Kdy to zvládám. Kdy zapomenu. Pak se ale najde další. Vždycky mladší. A je to zpět. Nedokážu se zbavit pocitu selhání. Přitom je to ironie. Já. Člověk, který se půlku života vysmíval těm, kteří po tom toužili. Vždyť já jsem přece důležitější než jenom jako inkubátor... Ale pak se objevila ta slabounká růžová čárka a chytila mě do pasti. Do pasti údělu. Údělu, jemuž jsem nedokázala dostát, když mě můj syn velikosti dlaně opustil.
Od té doby netoužím po ničem jiném. Akorát čím dál tím víc myslím, že údělem ženy není mateřství.
Je to utrpení.

Údělem ženy je mít rodinu, porodit děti a vychovat je. Starat se o svého muže a milovat jej. Údělem muže je postarat se o svou rodinu, živit ji, pomáhat manželce a milovat ji.
Role mužů a žen jsou staré jako lidstvo samo. Jejich důležitost se během času měnila. Prastará prvobytně pospolná společnost si vážila více ženy, pro její schopnost přivádět děti na svět, jiné doby upřednostňovaly muže s jeho bojovností a silou. Existovala období, která tvrdila, že jsou si obě pohlaví rovna. Trvalo tisíce let, než lidem došlo, že to není pravda a začali to respektovat.
To bylo před Habitatem.

Ženský úděl? Pche, vždyť to maj v životě tak snadný!
Naplnit tři ženské role, k tomu úsměv vnadný.

Milenka, kuchařka, navenek dáma,
část z toho ovládá i moje máma.

Život s ženskou, to je děs,
každou chvíli PMS,
migrény a dlouhé vlasy, co jim rozum krátí,
raději se proto držím vlastních mužských gatí.

Hrdinství je zachovat si zdravý rozum vedle ženy,
ještěže nám Pánbůh vložil do vínku tak tvrdé geny.

Nás chlapy když sejme rýma, máme průběh těžší,
už vidíme funebráka, kterak parte věší.

Muž bojovník, nebo lovec je vždy v první linii,
feministky hořce spláčou, až nás jednou pobijí!

Múza využila chvíle, kdy se mladý spisovatel opíral v křesle a sedla si mu na klín.

Začala číst.

Nezkrotný živel s něhou mořské pěny,
těžko popsat vnitřní sílu ženy,
když k bouři začíná se schylovat,
údělem žen je se obětovat.

"To není nejhorší, akorát to není pravda. Ženy nejsou mučednice, ženy jsou-”

Rychle seskočila na zem, když se mladík prudce napřímil a začal horečnatě psát.

"Vidíš, že to jde," řekla s úsměvem a dala mu pusu na spánek.

Nezkrotný živel s něhou mořské pěny,
těžko je popsat vnitřní sílu ženy,
když k bouři začíná se schylovat,
údělem žen je milovat.

Úděl ženy
Je občas k nasrání
Občas zrovna teď
Úděl téhle ženy

Smůla že jsem to já
A že jsi to Ty nic nemění
Smůla že jsme to my
A že svět se ke zlu mění

Jaký je náš čas a jaký bude
Pořád se ptám
Jestli vůbec nějaký čas bude
Hlavu svoji týrám

O tom samém povídám
A Ty to víš
O tom samém povídám
Promiň

Je mizerná doba

Slova, samá slova
A tahle mizerná doba
Už otravují tahle slova
Horší než mizerná doba

Opakuji se Bože můj
Každý den znova
Opakuji Bože můj
Ptám se Ho na totéž