DMD č. 5. pro 5. 4. 2020. Téma: Hlavně levně!

Drahý Tasemníku!
V posledním dopise se s naivním potěšením zmiňuješ, že lidstvo postihla jakási nákaza; Tvé ambice s tím spojené jsou úsměvné. Po dvou velkých válkách a předchozích morových ranách jsem skálopevně přesvědčen, že podobné okolnosti mají na naši věc pramalý vliv. Ano, mnozí, a nikoliv jen vysoce postavení, využijí strachu, aby lacino získali, po čem nejvíce prahnou: více moci, více peněz. Za maskami vážnosti skrývají tolik krásně hříšné radosti! Jiní však, předtím pohodlně uvelebeni v lhostejnosti, naleznou ve svém nitru ohavné vlastnosti, tak drahé Nepříteli: obětavost, velkorysost, skromnost.
Dokud nevíš, kam se Tvůj pacient přikloní, nedělej si velké naděje.

Stázi není schopná polknout ani sousto.

Přetrpěla mlčky řvaný žalozpěv nad zlaťáky vyhozenými z okna, když každá podruhyně si najde chlapa bez rozhazování, zatímco cumploch ze mlejna na to potřebuje bankety, teď mlčky snáší otcovo blábolení o obilí a mletí, o drahotě a daních.

A k tomu všemu Anděla, roztržitá a rozklepaná, s rukama volšovýma.

Proto zatíná nehty do dlaní a nemluví, protože kdyby otevřela pusu, rozkřičela by se a nepřestala, jekot by přebil cinkání příborů, vyvalil se z oken, letěl nad sadem i poli, zapadl do černých lesů, kde by v hluboké propasti schoulený číhal navěky jako divé zvíře.

„Eoghane?“ zavolala Gormlaith svého vnuka k mapě vypálené na jelenici. „Dostanu se odsud sem za den?“
Eoghan, povoláním jízdní posel, přelétl mapu pohledem. „Jasně. I za půl, s dobrým koněm.“
„A pěšky?“
„Babi,“ oslovil ji vyčítavě, „půjčíš si poníka.“
„Abych mu pořád musela kupovat seno?“ Zvedla řemínek, na kterém měla navlečené mince na cestu. „Není nekonečný, víš? Potřebuju šetřit na jiné věci.“
„To ty vždycky,“ zabručel. „Pokud chceš cestovat levně, tak jim řekni, že jsi Nejvyšší ranhojička. Dají ti cokoliv a zadarmo.“
Protože bych byla ráda, kdyby o téhle cestě vědělo co nejméně lidí, pomyslela si, ale nahlas neřekla nic.

Ten muž se objevil v kanceláři starosty z čista jasna.
Měl na sobě koženou leteckou bundu, na hlavě kovbojský klobouk a na nohách nové bílé tenisky.
"Co tu chcete?" obořil se na něj statečně starosta zbaběle vykukující zpoza těžkého dubového stolu.
"Jsem Kirk. Drsoň Kirk" odpověděl onen muž a hodil před starostu vizitku.
Byly na ní jen dvě slova: "Zlovec meteozvěstí!"
"Dokážete nás jich zbavit?"
Muž přikývl, lišácky se usmál.
Pak se obrátil na patě, a ještě než vyskočil z okna, starosta za ním křičel:
"Hlavně levně!"
Lovec vrhl na starostu přes rameno ledový pohled ostrý jako břitva.
"Chátra chudá!"

Vzkaz dorazil odpoledne. Hned večer se přemístila do Prasinek. Okamžitě zvedla protihlukovou bariéru.
„O co jde?“ šla Narcissa rovnou k věci.
„Bitva v Bradavicích se blíží. A vy nechcete, aby tam Draco byl.“
Přikývla.
„Obyčejných matek, které nechtějí vidět své děti umírat, je mnohem víc...“
„K věci, prosím.“
„Potřebujeme útočiště,“ řekla sebejistě Minerva, „takové, kam se bude moci schovat každé dítě. S trvalým letaxovým spojením.“
Narcissa na chvíli zmlkla. Pak rázně přikývla. „Francie?“
„Kdekoliv. Cokoliv. Něco levného, hlavně ať na to nikdo nepřijde!“
„Zařídím to.“
Bez dalšího slova zmizela.
Minerva obrátila oči k nebi. Zachránila jsem je? Nebo vydala ďáblu?

Svět se změnil, a rozhodně ne k lepšímu.
Ty tam byly časy, kdy mohl slušný obchodník sehnat Starkovy zbraně za pár šupů a obratem je pak prodat za tisíce do nějaké zemičky na pokraji občanské války. Pryč bylo dohadování o cenách nad sklenkou dobré whisky, pryč byly slevy pro staré známé a pistole zdarma k bedně granátů.
Stark se rozhodl, že si bude hrát na hrdinu, a on z toho vyšel o jednu ruku chudší.

Byl čas se posunout dál.

Vyťukal do telefonu nové číslo s americkou předvolbou.

"Eriku? To jsem já, Klaude. Chci si promluvit o té tvojí nabídce..."

Byla jsem osamělá – než jsem se spřátelila s dcerou své bytné a její rodinou.
Při pohledu na bundičku synka Lukáška, ozdobenou lokomotivou, jsem se neudržela: „Kdes to sehnala?“
(Už jsem pochopila, že takové oblečeni v obchodě běžně nepotkáš.)
Lucka se nadmula pýchou.
„Nesehnala, ušila. Ten můj pořád říká: Hlavně, aby to moc nestálo. Naštěstí mě šití baví.“
Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou. Takovou krásu bych nevykouzlila ani náhodou. (A že bych ji uměla ušít, o tom jsem si mohla nechat jen zdát.)
„Vytvoříš něco i pro mě?“ zaprosila jsem.

Já měla parádu za pár liber, Lucka nečekaný zdroj příjmu.

Po návratu do práce čekala na Mirka, Tomáše a Jirku hromada nevyřízené pošty a popisek, že mají dva dny na její zpracování a týden na sepsání hlášení o bitvě.

„Co na tom, že i v šesti by se tyhle termíny nedali zvládnout,“ odfrkl si Tomáš

„A to nejlepší si nechali nakonec,“ prohlásil otráveným hlasem Mirek, zvedl do ruky ručně psaný vzkaz a hlasem, který zněl jako by k nim mluvil ředitel, pronesl: „Termín je nutné bezpodmínečně dodržet, avšak upozorňujeme, že přesčasového hodiny nebudou převedeny, ani propláceny.“

„Tak jo, jdeme na to,“ rozhodl Jirka. „Spát se nejhůř dá i v zasedačce.

Kryštof Kolumbus nebyl padlý na hlavu. Věděl, že v Indii má být vedro a sloni a lidé oblečení ve vzácných látkách. Ne krocani, ne brambory a vůbec ne polonazí divoši s peřím ve vlasech. Ale představa, kolik by musel zaplatit námořníkům za další týdny plavby… fuj!
„Tak jsme tady, pánové! Vítejte v Indii!“
„Ale admirále…“
„Říkám, že tohle je Indie!“ zavrčel Kolumbus a potají odkopl jednoho krocana. Potom si stoupl tak, aby svým tělem zastínil keříček brambor.
„Ale…“
Kolumbus znepokojeně zaznamenal, že se k nim blíží domorodci. Přemýšlel, kolik jim bude muset zaplatit, aby posádce potvrdili, že to jsou indiáni.

Patnáct.
Ne tak ne. Dám mu i osmnáct.
I když, stejně je propije, prohraje nebo dá kostelu.
Sedmnáct? Mohl bych mu k tomu poradit ať koupí Líze kytku a k tomu třeba nějakej náramek. Náhrdelník? Ten by jejímu labutímu krku tak slušel. Tak sedmnáct a půl?
Ale na to mu stačí pět. A já bych ty prachy využil líp. Mohl bych to Líze koupit sám a k tomu tulipány, ty má ráda. A jemu bych řekl, ať jí koupí bonboniéru. Nějakou levnou, ať šetří. Šla by pak za mnou?
Třináct tedy. I když zas tak blbej není.
Nechám mu patnáct.