DMD č. 5. pro 5. 4. 2020. Téma: Hlavně levně!

Sandrik vyrazil na nákupy. Brett ho chtěl doprovodit, ale Sandrik byl proti. Neustále vyzdvihoval své znalosti, a jak byl vždy vynikající na studium jazyků. Brett se s ním přestal hádat, ale byl rozhodnutý ho sledovat a případně zakročit.

Nemusel čekat dlouho. U prvního stánku si všiml, že se Sandrik dal do smlouvání. Byl si tak jistý, jak mu to jde. Vždyť prodávající se s ním nepřel...

Brett zakročil, vše dojednal, zaplatil a pak se obrátil k Sandrikovi: „Hele, ty Akademiku, když už smlouváš, tak máš jít s cenou dolů.“

Sandrik mlčel, ale bylo mu jasné, že téhle přezdívky se nezbaví.

Zdálo se, že bouře nemá konce. Vlny se podobaly horám. Bělavé čupřiny probleskovaly v ocelové tmě. Malá fregata se zoufalou odvahou stoupala po jejich úbočí, aby se vzápětí propadla do hlubin. Ledový déšť bičoval palubu i shrbené hřbety námořníků. Tisíce provazců slité v jednolitou stěnu. Moře s oblohou svázané v nesmírném víru. Čtyři se opírali do kormidla v marné snaze udržet kurz. Vydržet. Přežít. Jak dlouho už? Hodiny? Den či dva? Čas se stal bezčasím. Okamžik věčností. Únava zbitá bdělostí. Kapitán neopustí svou loď hodině nejtěžší. Za hradbou odvahy skryté modlitby. Kéž se živly smilují. A nezaplatí moři cenu nejvyšší.

Na stole ležela krabička s obrovským motýlem.
Lenka si pohrávala s tatínkovým medailonem, George schovával do kapsy jakousi lahvičku.
Xenofilius seděl zhrouceně, hlavu v dlaních, před sebou vyprázdněný pohárek. „Leničko, já ti tak strašně ublížil, odpusť mi to, prosím.“
„Není co odpouštět, tati. Sama jsem byla taky očarovaná. A kolik nás takových ještě je…“
Pan Láskorád vrtěl hlavou. „Já tomu lumpovi celou dobu pomáhal. Jinotaj mu byl dokonale k dispozici! Ty volby vyhrál hlavně díky mně. On si moje noviny vlastně koupil!“
„Za tamten nový tiskařský lis“, George mávnul znechuceně rukou k nablýskanému monstru uprostřed místnosti, „a hromadu slibů, co?“

Kráčal som dolu Václavským náměstím.
Bolo krásne a voňavo. Praha je úžasná, každý rok sem chodím na dovolenku.
Len tak, osamote. Tráviť čas sám so sebou je dôležité.

Rád chodievam k jednej veštici na Staromáku. Už je to taký zvyk, robím to roky.
Skôr pre zábavu. Moc tomu neverím.

Dnes bola akási zádumčivá.
„Jestli chcete pobaven být, první nabídku dnes musíte vzít!“
Tak dobre, pomyslel som si.

Kráčal som ďalej, bolo krásne.
Zrazu mi nejaký pán dačo mával pred očami.
Zložil som slúchadlá a počujem „Hlavně lěvne!“

Nabídka! Prijal som.

Teraz mám doma 20 hlavní do samopalu...
Fakt vtipné. :D

"No nekup to!"
Tchýně švitoří ve dveřích a šermuje mi před očima nejúžasnějším nožem na zeleninu.
"My to dostali k těm polívkám, co dědovi chutnají. Koupili jsme tři dávky, abych měla pro každého z vás."
...
"Hele budou vám chodit Výběry. Máte to předplacený na rok."
Na vykulený výraz se dozvídáme, že to přece bylo dobrý koupit dvakrát a oni dvoje předplatný nepotřebují, ale mohou dvakrát vyhrát.
...
"No představ si, že nám teď pořád volají, že jsme si ještě nic neobjednali. Ale když zaplatíme, tak se nebudou zlobit a ten výrobek nám pošlou."

Na sladký řečičky o levné láci staříci doplácí.

Zatímco černomůrka a pidiďas se činili se zásobami a kamenožrout kopal, tedy spíše se ládoval barevným pískem, bludička dumala. Co to jen zapomněla o poušti Goab?
Nezůstávej po setmění!
"Musíme odtud!" zakřičela, seč jí tenký hlásek stačil. "Hned, než zapadne slunce, ať jsme pryč."
"Můj netopýr je unavený, musíme chvíli odpočívat," nedala se zpovykat Vúšvusula.
"V noci tu vyroste les, pojďme," naléhala Blubka.
"Les, to je přece dobře, ne?" mínil Ukuk.
"Co vyroste za noc, žije příliš lacino. Co žije takto levně, snadno umírá. A vše ostatní s ním."
V tu ránu se jim zošklivily všechny barvy pouště. Rychle pryč!

„Kucí, co se stalo?“ přikluše s očima navrch hlavy k bráně závodu ČKD Slaný Václav, „Prej něco s mámou?!“
„Ty seš, vole, marnej,“ obrátí ty své vzhůru Robert.
„Musíme tě přeci pod nějakou záminkou vytáhnout,“ šeptá Milan, „s matkou nic není!“
„Z práce? A proč?“
„Vašku,“ drtí mezi zuby Robert, „utíkáme na Západ!“
„Dyť jo,“ klepne se do čela zapomětlivý, včerejšek trochu zamlžen, „počkejte chvilku!“

„Co teď?“ zeptá se kompliců, když se vmáčkne dozadu do trabantu.
„Potřebujeme zbraně.“
„Aby měly dobrý hlavně!“
„Hlavně levně,“ uzavře ping-pong předních sedadel Milan. „Zadarmo.“
„Vím o dobrý hájence u Zbrašína!“ pochopí i nedovtipný Václav.

Dnes to vyjde, nikdo se nepřiplete do cesty jako před Vánoci!
Adresu získal od ministerského ouřady.
Žitná 6.
Vpravo viděl činžovní dům s vížkou na Karláku, draci se na ní vzpínají. Byty pro boháče.
Jako je on, plutokrat a slouha těch největších židozednářů z Živnobanky. Cíl.
Zapálil si, půldruha lednové hodiny nezahřeje.
K domu se přiblížilo auto, zahodil nedokouřenou a rychle přešel, nenápadný jako holub. Když vyšel Alois Rašín, nenuceně přistoupil na pět kroků k jeho zádům a vystřelil.
Zbraň bouchla v ruce, zaječel bolestí, ještě než jej povalil Emil Švitorský.
„Zasraný kapitalisti,“ tvář zrůznila nenávist, „hlavně že vyrábí levně!“

Znuděný číšník ledabyle ometl stolek od včerejších drobků.
„Já jsem K..“ Oprýskaná židle drnčivě zaprotestovala, jak muž natáhl ruku ke své společnici.
„Kchááá? Co je to za jméno…?“ poprskala se dívka kávou. Hned ji začala rukávem utírat. Číšník jen pohoršeně odfrknul.
„No vážně, jaký člověk si takhle říká?“
„Jak se jmenuješ ty?“
Teatrálně noblesní gesto. „Já jsem Bebe.“ Mrk.
„Bebe? To jsou u nás doma sušenky."
„Hmm, tak to asi budu k nakousnutí,“ zahihňala se.
„Proč že jsme vlastně tady?“ ptal se už podruhé.
„Protože je to bžunda...," vypočítávala důležitě na prstech, "...a protože tady přijde omluva docela levně." Mrk.

"...není moje sestra!" Zoufalství, nenávist, odpor. Martinovi věční družnící dospíváním zvoní chodbami dušičkové noci.
---
Marianno, co kdybys milovala někoho, koho nesmíš? Klimbal mi tehdy na lenošce, jako v dětství, když se bál nočních můr.
Mohla jsem zvolit jinak. Zalhat. Odsuzovat.
To si však my dva neděláme.
V lásce není žádné nesmíš, Martine.
---
Má volba vedla sem. K přeplněné ložnici, plačící Haně, zrudlému Martinovi a rozlícenému pánovi tvrze.
Odprosit, vzdát se cti. Nebo deset let vyhnanství. Elegantní, úsporný způsob, jak zahubit nezdárného dědice.
Toho bohdá nebude.
---
Tutéž noc s Martinem odchází tři nejlepší rytíři.
Tahle volba tě levně nepřijde, můj pane.