Portrét dívky naslouchající hudbě
Popisuji v podstatě poslední scénu filmu (ale z jiného pohledu). Takže zásadní spoilery!
Héloïse chodila na Vivaldiho Čtvero ročních dob sama. Bylo to něco, co bylo jen její, nechtěla být pozorována.
Smyčce rozezní první tóny. Presto. Hudba ji začne obklopovat. Je to stále stejné, jako kdyby ji pohlcovaly plameny.
Srdce jí buší, nemůže dýchat. Nachází se někde mezi smrtí a zrozením, je to tak krásné i bolestivé.
Vzpomínky se mísí se současností, úsměvy minulosti s tepem přítomnosti. Marianne. Má pocit, že se rozpadne na tisíc kousků, ale ne – hudba ji drží při zemi.
Cítí, že je sledována, ale neohlédne se. Dnes je Orfeem a volí vzpomínku.
Po koncertě odchází. Zlomenější i silnější zároveň.
Popisovanou scénu můžete vidět a slyšet zde.
- Číst dál
- 6 komentářů
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit