DMD č. 9. pro 9. 4. 2021. Téma: Čekatel optimista

Když se někdo chce stát profesorem Aagrenské magické university, musí být alespoň mistrem v nějakém oboru magie.
Potom má několik možností.
Může se proslavit ve válce - studenti mají rádi válečné hrdiny. Pořádnou válku ale v posledním miléniu Elwingil nezažil.
Může zaujmout úspěšným výzkumem - ale vynalezněte něco užitečného v dnešní době...
Pak existuje postup ze starších dob, kdy uchazeč vyzve universitu a musí porazit alespoň dva ze tří rektorem vybraných profesorů.
Poslední možnost je stát se čekatelem, dělat asistenta při výuce, suplovat, přicmrndávat, vypomáhat při výzkumu jiných a neztrácet optimismus, že si tak za pár desítek let vyslouží teplé profesorské místečko.

„…chybou je začínat studium kouzly, která dělají problém i kouzelníkům. Pro začátek je potřeba zvolit si kouzlo lehké…“ Aha, v tom doteď dělal chybu.
…
„…pro motáky je vhodné zpočátku volit kouzla, jejichž samotná inkantace nese primární význam sdělení a v kombinaci s precizním pohybem hůlkou již samotná síla provádějící osoby není relevantní…“ To zní logicky!
…
„…motáci dosahují úspěchů spíše s komplexnějšími kouzly…“

Argus Filch odložil osmadevadesátou nefungující knihu do kouta k tomu určeného a sáhl po Denním Věštci. Byl si jistý, že tam zahlédl inzerát na knihu Magie pro nečary; to by bylo, aby na to v té Americe nekápli!

Když konečně okusila tu hořkost a divokost mládí, zalitou tou nejlepší vodkou...když s přáteli protančila noc na Žižkově s nadějí, že bude líp.
Tak to přišlo.

Doma budeš a hodně dlouho!

S povahou spíše pesimistickou ztratila víru ve vdavky. Její vysněný *Stín katedrál*.
Single život není žádný med. A taková touha po dítěti tomu vůbec nepřidává.
Přitom je plná lásky, ale komu ji má dát.

Tohle je takové přežívání.
Když žádný muž ji nemá rád.
Jak by taky mohl?
Doma na gauči ho těžko najde.
Domov se stal koulí u nohy.

Čekám na lásku.
Někde tu přece jen bude.

Do určení spoluviny Jarmily Máchové, shodou konspiračně těhotných okolností určujícího poradce bildapu e-Hrobů, na rozpoutání první i druhé války hřbitovní, se nikomu ani po letech nechce, neb stará dáma prostá, virtuálně bezestopá, s jedinou veřejnou šlápotou v interním měsíčníku CGI AppliedAnimation:
„Po letech dřiny jsem čekala, že se o můj hrob někdo postará jako já. Ale všichni pomřeli. V novém kolektivu snad najdu někoho, kdo se toho ujme!“
Neujal, ale to vem anděl, každopádně vývojáře přivedla na ideu korektury náhrobních nápisů:
„Náhodou jsem zjistila, že můj starej měl v Teplicích milenku! Věrný manžel a milující otec? Desku bych nejradši rozbila!“

Jeden utřinos vedle druhého holobrádka mydlí schody s vervou, při každodenní práci nevídanou. Žasnu nad tvůrčí kreativitou (Noe dosud maximálně poučen, co s mokrotou ve sklepě), s níž jsou schopni zabrousit i do nejzazších zákoutí, abych i při opatrném scházení zlomil vaz. V souznění s vodou tichou břehy podemílající mlčí, hřbety shrbeny. Trpělivě čekají na chybu, optimální optimisti.
Jak obránce hradu vylévám na záda hořící smolu, jak Chuck Norris lámu páteře, jak Tony Montana postřílím všechno, co se hýbe. Tupě zíráte, mlíčňáci, ani netušíte, jak a kdo s vámi zatočil!

Víš, ač mladší má větší drajv! – Jasně, šéfe, mládí vpřed.

Šaty bílé, kytice, lehký ruměnec na tvářích.
Dychtivě očekávám jeho "Ano."
Avšak někdy se princezna s princem nesejdou.
Po čase zjistí, že kdo měl být princem, je tak trochu obludou. A ať udělá cokoliv, obludě se nezavděčí.
Pak nezbývá nic, než vzít do zaječích.

"Ti říkám," výhružně míří prstem směrem ke mě, "ti říkám! Beze mne ani rok nevydržíš. Ani rok! Škrábat budeš, prosit. Ale pozdě, holčičko, pozdě!"
Pak už jen práskl dveřmi.

Po dlouhé době se potkáme.
"Vzpomínáš? Víš, že je to osmnáct let, dva měsíce a čtyři dny od rozvodu?"

Nevím, po soudu jsem jeho dny přestala počítat.

Vždy věřil, že se o něj Pánbůh postará.
Přišly povodně, voda stoupala.
„Dědo, my vás odvezeme,“ volali na něj z projíždějícího hasičského auta.
„Pánbůh mě ochrání, chlapci,“ odmítl.
Voda stoupla až k chalupě.
„Dědo, pojeďte s náma,“ volali na něj z pomalu projíždějícího hasičského auta. Zavrtěl hlavou.
Voda začala zaplavovat chalupu. Vylezl na střechu.
„Dědo, pojeďte s náma,“ volali na něj z hasičského auta těžce se probíjejícího proudem.
„Pánbůh mě ochrání, chlapci,“ odmítl.
Pak voda smetla domeček. Děda se utopil.
„Bože, pořád jsem čekal, že mě zachráníš,“ řekl Mu vyčítavě.
„A kdo myslíš, že ti tam třikrát poslal ty hasiče?“

"Dobrý den, nesu vzorky, pan profesor přijde hned. Ne, seďte, založím je sám, mám na ně být opatrný, jsou jedinečné."
***
"Zdravím, mládeži, to zíráte! Uhlíkové nanotrubky, přímo nanotrouby. Celých šest milimetrů dlouhé! Průměr třicet čtyřicet nanometrů, předpokládám. Očekávám publikaci v prestižním časopise, musíte se překonat! Ukažte, co jste vyfotila!"
"Nic, pane profesore. Nerada to říkám, ale žádné trubky tam nejsou."
"Ukažte! Kruci, hladké jako dětská prdelka! Kam jste mi zašantročili nanotrubky, vy dva? Pouhým okem bylo vidět, že tam budou! Vyndejte vzorky, podívám se... Do háje! Pane kolego, vy jste je nalepil obráceně! A vzorky i publikace jsou v... nanotroubě!"

Už se chystala jít spát, ale hlas zvonku rozehnal její ospalost. Dosud jí drnčí v hlavě.

Vyhlédla z okna. Poslíček! Copak nese, takhle v noci?
„Telegram,“ hlaholil se zakloněnou hlavou pošťák.
Rychle seběhla dolů.

Těch pár řádků četla nevěřícně stále dokola. Ne, to není možné…. Horečně vyndala všechny listy od milého, balíček z Vídně i zásnubní prstýnek, co ji dal. Bezděčně ho navlékla na prst. Prázdná etue podobná rozevřeným ústům se jí škodolibě vysmívá.
Jedna svíčka zhasla, jako její naděje – čekatel optimismu. To je strašné. Co bude dělat? Má vůbec cenu žít? Chce se jí všechno skončit. Má nebo nemá?

Po schodech sbíhá Milan v montérkách a se skřínkou na nářadí v ruce.
„Jak ses dostala dovnitř?“ vyhrkne, sotva spatří Ladu. „A kdo je tohle?“
Lada skrývá nervozitu za úsměv: „To je kolega. Přivedla jsem ho, protože dům není bezpečný.“
„Divný nápad,“ zahučí Milan. Podezíravě si Evžena změří: „Nejste náhodou novinář?“
Evžen podrážděně zavrtí hlavou.
Lada chápe, že očekává, že komplikaci vyřeší ona, a to rychle. Jenže Milan není čaroděj. Co má říct?
„Už jsi slyšel o negativních zónách?“ nadhodí opatrně.
„Ty věříš na takové blbosti?“ Milan rázně otevře dveře na ulici: „Nezájem.“
Čeká, že podivný zrzek bez dalšího vypadne.