Ze života ponožek

Nejdřív je třeba vytvořit si vyhovující systém. Najít správného druha do páru není ale ani tak vůbec snadné. Asi nejvíc se osvědčuje jít na to rychle. Šup šup, základní porovnání a moc se nezdržovat zkoumáním detailů. Všechny zdržovačky a tanečky okolo stejně jen odvádějí pozornost od základu.
Takže nejdřív je třeba si správně stanovit priority. A taky jejich pořadí. Pak už to jde často na první pohled.
První je velikost.
Druhá je barva.
Třetí tvar žebrování na lemu.
Další už není potřeba.
Jen se musíte smířit s tím, že někdy svou spřízněnou ponožku najdete až v sedmé várce vypraného prádla.

“Párování? To není nic pro mne,” ušklíbala se a opájela se svou jedinečností..
“Nechat se svazovat konvencemi?” zalapala po dechu a předstírala mdloby.
“Proč bych se měla trápit?” ptala se udiveně.
“Já jsem svobodný duch!” tvrdila přesvědčeně každému, kdo poslouchal.
Zůstávala sama.
Když ostatní odcházely, tvářila se povýšeně.
Když se vracely, přezíravě se ošklíbala.
Soudila je za každé škobrtnutí. Předhazovala jim každý jejich šrám.
To ona, ona zůstávala bezchybná!
Nemohla přece přiznat, že ve skutečnosti ji samota bolí.
Ani sama sobě.
A tak tam jen tiše ležela a čekala až přijde stěhování.
Jediná lichá ponožka na dně zásuvky s prádlem.

Pojedeme na výlet! Obě se děsně těšíme.
Vyrážíme za tmy, takže než se rozkoukáme, už jsme uvnitř. Bohužel máme každá místenku do jiného vozu, tak si nemůžeme cestou povídat.
Výhled je mizerný. Chybí větrání a ve voze to smrdí.
Nuda.
Chvílemi stojíme, ale nedá se odhadnout, kdy se vůz zase rozjede. Ven nás nepouští.
Konečně to vypadá, že jsme dorazily.
Jdeme ven!
Cože?
Vždyť už jsme zase doma!
Tomuhle náš člověk říká úžasný výlet?
Když se s Levou sejdeme v koši na špinavé prádlo, jednohlasně se shodneme, že za tohle se mu příště nejmíň třikrát za den shrneme na patu!

Držím tě pevně drahá moje. Nechci se smířit s rozlukou.
Držím tě, když nás skrápí provazce vod. Mé mokré tělo se vine k tvému.
Držím tě, když se bestie rozeřve. Svět obrací se vzhůru nohama.
Držím tě, když jsi mi v jediném okamžiku vyrvána. Jen tvůj děs a strach je roven mému.
“Znovu se shledáme!” snažím se překřičet řvoucí bestii. Voláš totéž.
Je to náš osud! To si slibujeme!
Vždyť krom tebe není jiné, co by mě byla rovna velikostí, barvou a provedením paty.
Až děsivá bestie zvaná pračka utichne, pak znovu nalezneme jedna druhou.
My dvě se rozdělit nedáme!

Jak jen mohl?
Vím, že je ta otázka zbytečná. Je mi z toho zle, ale nedokážu mu to sdělit. Nedokážu vyjádřit tu bolest, tu potupu… Dusím ji v sobě.
Jak mi to mohl udělat?
Musí přece vidět… každý si toho musí všimnout. To jen on dělá jakoby nic. Tváří se nezaujatě. Ignoruje signály. A ono je to přece tak očividné!
Jak NÁM to mohl udělat?
Kdyby potupil jen mě, tak snad… snad by se ta bolest a trýzeň a nepohoda dala překonat.
Nevydržím.
Jak mohl mě - červenou ponožku navléknout na levou nohu, zatímco na pravé má už nataženou ponožku modrou?

Došlo i na mě. Ten děsivý nátlak. Ta očekávání, která nejsem ochotna splnit.
Podvolit se nerovnému spojení? Nikdy!
Žít v nekompatibilním páru? Nemožné!
Jsou situace, kdy opravdu nemohu být nakloněna kompromisům. Jsem si totiž až příliš dobře vědoma, že takový osud by pro mne byl horším než smrt, zapomenutí a nicota.
Nepoddám se. Je rozhodnuto. Raději sama ukončím své trápení!
...
A v tu chvíli, kdy se lichá ponožka již chystala navěky spočinout v odpadkovém koši, zachránila ji laskavá ruka Diktátořina. Vzala ji, vyrovnala a spárovala s ponožkou jí rovnou.
A identické ponožky žily šťastně a spokojeně, až do dalšího nošení.

Martin P. byl objektivně řečeno prase. V týdnu, kdy na něj připadly noční směny, padal do postele okamžitě po příchodu z práce a byl schopný nosit ponožky týden v kuse. A o jeho slipech se radši nebudeme zmiňovat, děkuji za optání.
Na druhou stranu, když se v jeho prádelníku vylodil plukovník Fuska, předvoj to invazního sboru, spletl si ho s černými bavlněnými ponožkami.
A tak bylo odvráceno nejděsivější nebezpečí za posledních padesát let. Neboť když se plukovník Fuska konečně dostal do koše na špinavé prádlo, znělo jeho hlášení takto: Obyvatelstvo planety disponuje mocnými chemickými zbraněmi a nezavrhuje mučení. Invazi nedporučuji!!!