DMD č. 19. pro 19. 4. 2021. Téma: Síly v pozadí

Elladan musel vrátit ty špatně vybrané knihy. Ne otci na stůl, ale abecedně do polic. Naštěstí měl k ruce bratra, teď, když četli společně.
"Co je tam dál?" zašeptal.
Elrohir vybalancoval otep knih v náručí. "Sýry," vyprsknul.
"Psst!!! Jaký sýry?"
Elrohir se dusil smíchy. "Sýry v pozadí!"
"SÍLY v pozadí," zamračil se Elladan. "To je o tom, jak Ulmo inspiroval hrdiny."
Bratr začal rudnout. "Jo, třeba když šli a měli plný ruce, najednou je napadlo, že seberou všechny síly - a otevřou si zadkem!"
Elladan protočil oči a sebral bratrovi knihu.
Jak se jen zbaví představy sedmi bran Gondolinu, otevíraných zadkem...

High Place by se vyjímalo v gotickém románu nebo hororovém filmu. Noemí u něj mohla zatrhnout hromadu klišé – prastaré sídlo, mlčenlivé sluhy, hřbitov notně rozšířený epidemií, mauzoleum. A pak tu byla sama rodina Doylů. Bylo neuvěřitelné, že se k nim po svatbě počítala i její milá, laskavá sestřenka Catalina.
Noemí se zato vůbec nedivila, že se na Catalině High Place za těch pár měsíců tolik podepsalo se svými okny, jež nebylo možné otevřít, a dveřmi, které nedokázaly zastavit vetřelce z Noemíiných snů.
Znovu si prohlédla nevzhledné tapety na stěnách a pomyslela na viktoriány, kteří vdechovali smrtící výpary z jejich barev.

Divadelní představení Lavaelusova dobrodružství sledoval malý Samík s nadšením a úžasem. Jeho otec představení prodřímal, jen při bitvách s příšerami a čaroději se budil, aby hrdinu poučil, jak má správně bojovat.
„To bylo tak úžasný tati! Jak tam pluli a pak stříleli a vona se pak vynořila až úplně nahoru! Naprosto boží!“
Samík rozhazoval rukama a mluvil a mluvil.
Minuli boční trakt divadla a chlapcovo nadšení zaslechl oknem Vítoměr Fašinka a Karel Meluzín. Oba technici na chvíli přestali tahat za různá lana. Usmáli se na sebe.
„Aspoň někdo to ocení.“
Další zatahání a poslední Deus ex machina zmizel v portále.

Bořivoj neklidně přechází světnicí. Hana se bratra neptá proč. Ví, že přemýšlí, proč se Bernard stále nevrací. Uplynuly tři týdny a kaplan měl být zpátky za týden. Kdepak, Bernard jim nescházel, ale když se posledně vrátil, byl ještě pánovitější než předtím.
Hana vyšla na dvůr a zaclonila si oči. Proti slunci špatně vidí. S kým Pavel mluví? Ten člověk má sutanu... Ale Bernard to není, tento je vyšší.
Konečně se rozešli a Hana se dozví, co neznámý chtěl.
"Strýčku, tady máš dopis od Bernarda. Zdrží se u otce biskupa ještě měsíc."
Han se potají ušklíbla: "Copak mu tatíček tentokrát nakuká?"

„Už toho, prosím, nech!“ hysterický podtón jeho hlasu prosycoval potemnělou místnost, avšak k mým uším nedoléhal s přílišnou účinností. V rozšířených zorničkách pulzoval vzdor. Přerývavé vzlyky spolu s trhanými nádechy kouzlily ironickou symfonii. Usmála jsem se nad tou melodií a poodstoupila o dva kroky vzad. Klapání podpatků na chvíli zaplnilo ovzduší a přehlušilo vše ostatní. Poté se opět vrátil nářek.
Vnitřně jsem toužila přestat, avšak v hlavě se mi rozezněla chraplavá věta: „Přeci nechceš být jen další slabý kus, Mono.“ Strnule jsem přikývla. Strach mne ochromil a pod tíhou větších sil, než byla ta moje, uvolila jsem se krutě pokračovat.

Dlouze pozorovala svého zajatce. Mlčky před něj položila jeho deník. Pohledná tvář mladého kapitána zbledla.
“Co chcete?”
“Informace. O těch lodích.”
“Nic vám neřeknu.”
“To ani nemusíte.”

Noc byla chladná. Nebe halila temná mračna. Tucet námořníků pohánělo člun k nevelkému ostrovu. Jeho silueta splývala s mořem. I s oblohou. Frances podala Duboisovi zakrytou lucernu.
“Nezkoušejte mě oklamat,” sykla. Hlaveň pistole přitiskla mezi jeho lopatky. Neochotně zvedl lucernu.

Už svítalo, když se vrátili na palubu Skřivánka. Chvatně zvedli kotvy. Plachty se napnuly ve větru. Nesměli ztratit ani okamžik. Museli doručit zprávu o plánech protivníka. Nedovolí, aby jejich druzi čelili útoku nepřipraveni.

Moc dobře věděl, co Alžběta zkusí. U kohokoliv jiného by se bouřil, ale Alžběta byla ve svých manipulacích tak zaměřená na jeho dobro, že ho to až dojímalo. Jenže tentokrát se nedá.
Nejen to, řekne jí, co si o tom doopravdy myslí.
Nemusel čekat ani pět minut.
„Artuši, víš, že bez tvé pomoci to nezvládnu, vidíš, že ani s vozíkem nezacouvám. Co myslíš…“
Nenechal ji domluvit.
„Alžběto, rád ti pomůžu, ale ne tak, jak myslíš. Říkala jsi… někdy říkáš, že mě bereš jako člena rodiny…“
Kývla. Pro ni to bylo jasné.
„…a v rodině si lidé za pomoc navzájem neplatí.“

Filip seděl ve školní jídelně a obědval, když přišla Marie, opřela se o stůl a pozdravila: „Čau, Filipe. Jak se vede?“
AAAAA! Rozblikalo se osmnáct kontrolek najednou. Co dřív?!
Výstřih ve výši očí – nečumět, neřešit! Odpovědět! Jak! Nějak inteligentně a vtipně! Ale zase aby nebylo moc poznat, že se nějak snažím! Takže zároveň nenuceně! Ale jak teda! Nemám v puse jídlo! Mám! Spolknout! Co mám na sobě! Jak sedím! Kdy jsem si naposledy myl hlavu! Šit! Uh...
„Čau! Jo, pohoda. Co ty?“
Filip se tváří tak znuděně! Měla jsem začít nějak líp! Stojím dobře? Mám si hodit vlasy napravo, nebo-

Ten lístek ho zaujal. Vzkaz, že má přijít na letiště, datum a čas. Podpis žádný.
Asi někdo chce, aby napsal nějakou reportáž. Nezaváhal.

Na letišti ho neznámý muž zavedl do místnosti, odkud viděl na přistávací plochu. A vida, nikde nikdo, jen první ministr s doprovodem. Tajné setkání?
Po schůdkách letadla schází muž v cizí uniformě. Objímá se s ministrem.
Najednou záblesk a rána a pak šílený křik hořícího člověka.
Otřesený z letiště málem utíkal. Tak tohle měl vidět?

Reportáž napsal. Šéf ji ovšem zakázal uveřejnit. Prý na letišti popřeli, že by se cokoli z toho stalo.
O co tady jde?

„Viděl bych to tak, že já zůstanu na místě a pokusím se vám získat nějaké předměty a vylepšení, a vy soustředíte své síly na zavírání bran a boj s nestvůrami,“ prohlásil Politik.
„To je typický,“ zamumlala Herečka. „Pán si sedí na prdeli pěkně v teple a pošle ženský bojovat do terénu. Že jsem se ještě nestihla vyléčit po tom minulým střetnutí ani nemluvim.“
„Se hned nečil,“ uklidňovala Špionka. „Máš u sebe tolik zbraní, že by bylo proti pravděpodobnosti, kdybys jim to nenandala.“
„Tady už se dneska bojovat nebude,“ objevili se ve dveřích rodiče. „Je deset hodin a zítra máte školu.“