DMD č. 19. pro 19. 4. 2021. Téma: Síly v pozadí

Hagrid pomalu ztrácel vědomí. Levou ruku už necítil vůbec. Jako kdyby vězel v bloku ledu…
Najednou sevření maličko povolilo. Už to nebyl led, ale něco jako natvrdo udusaný sníh. Zapřel se nohama a pravou rukou, sebral všechny síly a zatáhl.
Povedlo se!
První co uviděl, byla obrovská tvář Olympy, která se vrhla k obrazu.
„Hagrride, drrahoušku, tolik jsem se bála!“ Pak se otočila na Severuse. „Ještě že jste věděl, že teplo pomůže.“
„Nevěděl. Jen správně předpokládal. Ti, kteří znali vše o magických silách proudících Bradavicemi, už mezi námi nejsou. Zakladatelé hradu a alchymista Justinius, který nás opustil právě před chvílí.“

"Nechtěl jsem aby to zašlo tak daleko! To tys mě postrčil!"
"Ne? Pomstít Abergorové jsi se chtěl, netlačil jsem tě do brnkání po půlnoci dvě hodiny v kuse."
"Aby pes umřel jsem nechtěl!"
"Ale trápit ti jej nevadilo, přiznej si, nezáleží ti na něm ani teď."
"A pak Trallwanovi, proti těm nic nemám..."
"Jo, ti si to vyžerou. Goros za toho psa půjde sedět. Z práce ho vyhoděj. Žena se s ním rozvede.
A co kdybych ti prozradil, že Trellwanovi měli beztak problémů dost, a kdyby Goros toho čokla neukopal, za půl roku by to vyústilo ve vraždu paní Trellwanové?"

Mace Windu meditoval.

Cítil tok Živoucí Síly, nořil se do jejího proudu, snažil se nalézt pevný bod. V mysli mu vířily obrazy a události, zdánlivě naprosto nesouvisející.

...hořící hranice s Qui-Gonovým tělem a zachycený pohled malého Anakina...

Někde tam musí být řešení. Tohle všechno se neděje samo, musí to mít nějakou příčinu.

...ten nešikovný Jar Jar jmenovaný zástupcem senátorky Amidaly...

Už si byl jistý, že Sith, kterého Obi-Wan zabil, nebyl mistrem. Ten skutečný sithský pán je stále někde v pozadí...

...postava v černé zbroji, s rudě zářícím světelným mečem...

Mace Windu prudce otevřel oči.

Tohle není vzpomínka.

Ale co tedy?

Žil byl malý ježeček a on hledal, kam by se uložil k zimnímu spánku.

Přišel k myšce, jestli by nevěděla, kde by našel střechu nad hlavou. Ale nevěděla.

Až se dobatolil k moudré sově. Ta mu řekla, že v útulné jeskyni bydlí zlý medvěd, kterému pomáhá černá magie a dává mu ohromný stisk. Mnoho zvířátek mu padlo za oběť.

Ježek vešel v noci do jeskyně, když medvěd ještě spal. Taky usnul. Zlý medvěd ráno vstávaje na lov šlápl na ježka a zařval. Ježek se leknutím schoulil do klubíčka – každý úder působil medvědovi bolest, a tak se rozhodl les navždy opustit.

První žena.
Žena matka.
Žena dcera.
Žena sběračka.
Žena otrokyně.
Žena manželka.
Žena pastýřka.
Žena selka.
Žena řemeslnice.
Žena zahradnice
Žena urozená.
Žena ideál.
Žena idealizovaná.
Žena proklínaná.
Žena vychovatelka.
Žena královna.
Žena umělkyně.
Žena tanečnice.
Žena lékařka.
Žena právnička.
Žena filosofka
Žena válečnice.
Žena pracující.
Žena řidička.
Žena pilotka.
Žena politička.
Žena prezidentka.
Žena...?
Staletí a tisíciletí žijeme bok po boku. Ale dějiny jsou psané rukou velkých mužů, kteří měli odjakživa potřebu připisovat svým ženám, dcerám i sestrám nějakou roli. Kolik rolí budeme muset ještě hrát, jak dlouho stát v pozadí velkých událostí, než bude stačit říct
žena člověk?

Doma je příjemné teplo. Dědečka navíc hřeje alkohol. Rozjařen vínem i tím, že jeho svíčka hoří jasným plamenem, zanotuje. V ruce drží plnou sklenku, v druhé má fajfku, která momentálně plní funkci dirigentské hůlky. Lehce podupává.
„Už byste neměl pít, dědo,“ říká muž i jeho zkřížené ruce.
„Júúú…,“ je fascinován plamínky jeho syn.
„Jedna, dva, tři,“ soustředěně počítá voskovice holčička. Jejich záře jí namalovala ruměnec.
V kolébce spinká nejmenší.
„Podívejte, babičko, vaše svíčka trošku kouří,“ vybízí mladá žena.
„Kdepak, dcerunko. Víš, bojím se, co se dozvím. Jsem stará. Má svíce dohasíná. Mám strach, že síly v pozadí ji nadobro zhasí.“

Roztříštěná mozaika.
Osleplé oko, kus líce, útržek rtu se přelévají v temném oparu.
Milan otevře ústa k výkřiku, nevydá však ani hlásek.
Chce utéct, nohy těžké jako centy neudělají krok.
Chce se bránit. Paže ochable visí podél ochromeného těla.
Chce stisknout víčka. Oči se zalévají palčivými slzami.
Postava kráčí blíž a blíž, ne, nekráčí, lehce se vznáší, aniž by se dotkla podlahy.
Do uší se tlačí tichý nenávistný šepot.
Jako žaloba beze slov, jako nevýslovná hrozba.
Neznámá strašlivá moc vyplňuje prostor, zotročuje každý pór jeho zmrtvělého těla, každou buňku zmučeného mozku.
Silné ruce s drápy zezadu dopadnou na Milanova ramena.

"Mami, proč Země obíhá kolem Slunce?"
Svatí patroni fyzikální, co říct?
"Pánové, máme práci!"
"Jen já. Planety obíhají po elipsách, v jejichž jednom ohnisku leží Slunce," zabručel spokojeně Kepler.
"Ptali se proč, pane kolego," rýpl Newton. "Nejlépe to vysvětluje můj gravitační zákon."
"Pouze popisuje. Stejně jako představa zakřiveného časoprostoru," zamyslel se Einstein. "Ale tu laikovi nevysvětlíme jednou větou."
"Zkusme gravitony," navrhl Bronstein a hbitě přirazil dveře před Dysonem a zástupci CERNu.
"Už jste je detekovali?" optal se Newton kousavě. "A vůbec, kolik je tazateli?"
"Osm."
"Sakra, kde je Komenský???"
Matka chytila syna za ruku, roztočila ho a zasmála se: "Proto!"

“Utíkej, Charlesi! Pro lásku Boží! Máš úkol!”
Důstojník se stínem na duši a dopisem v záňadří zmizel v uličkách.
Armand zůstal stát a poslouchal zvuk mnoha přibíhajících nohou.
Vystřelil z pistolí, zahodil je a tasil.
Stopy vykrajují v závějích geometrické obrazce.
Černý mušketýr na bílé pláni.
Povinnost. Přátelství. Precizní pohyby. Postup přesily.
Krev na sněhu přináší osvícení. Tak umírají hrdinové.
Slunovrat!
Adventní zvony.
Krvavá vrána, hostina věčných, neporažené slunce...

Páter dostal list od Jeho Eminence.
Tajemství budou prozrazena. Aliance nebudou uzavřeny.
Válka bude heretiky i Evropu ničit dál.
A ten, kdo neválčí, získá nejvíc.
Přesně tak, jak si přeje kardinál.

„Řekni Hansovi. Je v táboře už dlouho, všechny zná, oni znají jeho,“ mračil se Jack.
„Myslíš, že jsem to nezkoušela? Dvakrát! Jenže ani jednou to nevyšlo. Prvně skončili v hospodě. Když je se setměním vyhnali, měli ji oba jak z praku, takže cokoli Kristiánovi vysvětlovat nemělo smysl. A podruhé Hanse ta ježibaba hnala pryč hned, jak ho viděla.“
„Já ani nevím, který je jejich stan.“
„To vím já, ukážu ti ho.“
„Dneska ne. Mám službu u marodů. Víš, co je tam nočních můr? Musím se vyspat,“ otočil se ke mně zády.
Povzdechla jsem si. Tahat zezadu za nitky očividně neumím.