DMD č. 23. pro 23. 4. 2021. Téma: Řetězy svobody

Dveře cely s bouchnutím zapadly. Ani ty řetězy mu nesundali.
Rozhlédl se po omšelých zdech. Zasmál se při vzpomínce, jaký byl problém vybrat barvu k vymalování pokoje. O jednu starost míň, tady se určitě malovat nebude.
Každý den stejná šlichta. Už nemusí přemýšlet, do jaké restaurace zajít, kde se lépe vaří.
Mundúr na něm visí, ale jiný nedostane. Jaká úleva neřešit, co si vzít na sebe.
Řetězy mu nedovolí pořádně se narovnat. Už se nemusí hlídat, zda stojí zpříma, aby ho nepomluvili.
Vůbec nemusí řešit lidské řeči. ONA je stejně nenávratně pryč.
Nemusí si zatěžovat hlavu zbytečnostmi.
Musí jen být.

Tábor jako by se probíral z těžkého snu. Ranění ošetřeni, mrtví pohřbeni mimo ležení.
Pak začaly padat první otázky.
Jak se to mohlo stát?
Byla ta černočerná tma pekelné znamení?
Začaly se šířit řeči o čarodějnictví a kletbách. Každý podezřívavě sledoval sousedy.
Pak přišli pro mne. Ukázal na mne ten kulhavý.
Prý čaruji, když léčím. Taky jsem se nebála, když táborem prošla nakažlivá nemoc.
Když mi přivedli kněze, pohlédla jsem mu dlouze do očí.
V příštím kázání vysvětlil všem, že to Bůh zkoušel své věrné a oni, až na výjimky, obstáli.
Řetěz udání a zášti jsem dokázala přetavit na svobodu.

Přeješ si, aby všechno skončilo. Roky odříkání, sebeovládání, aby okolí nepoznalo, že není všechno v pořádku. Vnitřní démony má každý druhý, někteří s nimi vedou družné hovory, zvláště ti, co o nich píšou knihy nebo točí filmy.

Nedovedeš si představit, kdyby hlas v hlavě zmizel. Je s tebou už tak dlouho. Potřebuješ jeho blízkost, když se přátelé otáčí zády. Neopustí tě, nezradí, řekne na rovinu, co si myslí. Připadáš si svobodná, ale zároveň připoutaná řetězy k entitě, která vlastně neexistuje. Nebo ano? Můžeš si být jistá, že není pouhý výplod tvé choré mysli? Nic není stoprocentní v tomhle pokřiveném světě.

Martin překvapení zahalí úsměvem. Váže mě zlatým pohledem. Neboj se.
„Věřili byste nočním můrám vyděšeného dítěte?“ ptá se hebce. „Marianna mě vychovala, Sychravo zachránila...“
Přepočítala ses, Hanko. Nás nic neroztrhne.

Hana se odvrátí. „Chtěla zabít našeho syna! Strávit nenarozené dítě magií!“
Martinovy oči uhýbají, zlatý řetěz praská.
Hanka se triumfálně usměje.
„Slíbilas mi...“ zašeptá. Jeho zklamané mlčení je jak rána do břicha.

„Slyš, lide sychravský,“ vzkřikne nakonec. "Byl jsem zrazen!"
Slovy mě přikovává k podlaze. Ne.
"A sám jsem zradil vás. Nejsem hoden vlády." Gesta jsou pro hlupáky, učila jsem tě. "Dokud selhání neodčiním, budu putovat Šumavou jako svobodný rytíř.“

Syrové ráno. Slunce ještě nestihlo vysušit kaluže, ale policajti už stačili zadržet skupinu chudáků. První žena celá zahalená, ale stud se jí nepodařilo zakrýt. Matka s dítětem v náruči stydlivě, odevzdaně klopí oči.

Koukni na tu chátru,“ říká s despektem mlékařka své zákaznici.
Slečna v červeném šátku na ni nechápavě hledí s němou výčitkou: „Jak můžete být tak zlá? Ještě sice máme svobodu, ale kvůli vám, zrádkyně, jsme spoutáni neviditelnými řetězy. Ani mužský za námi je nedokážou zpřetrhat. Máte radost, že nás vedou? Co by dělala na našem místě? Jsme připoutáni k bídě jako ten pes k vozíku s konvemi.“

Jeden poškozený motor Nubianu, nucené přistání na zapadlé planetě...

Jeden obchodník s náhradními díly a jeho lakota...

Jeden hod kostkou, Silou ovlivněný...

Jeden zákeřný soupeř, nadevše toužící po výhře...

Jeden muž v černém, s červeným mečem...

Qui-Gon Jinn přemýšlel o všem, co se za poslední dny událo. Byla to všechno náhoda, nebo vedla jeho kroky Síla? A záleží na tom vůbec? Tak či tak se celý řetěz událostí seběhl, a z malého chlapce - otroka se stal svobodný člověk.

Ale ještě zbývá poslední článek.

"A je to," usmál se Obi-Wan na chlapce, když mu z ramene konečně vytáhl ten zatracený čip.

Odzvonilo vyhlašovaným regulačním stupňům - nedostatek elektřiny nastat nesmí, to by bral ledaskdo jako útok na osobní svobodu. Jak ale elektřinu vyrábět ve velkém? Voda, vítr, ..., atom.
Štěpení či syntéza.
Při jaderném štěpení se jádro uranu roztrhne na dvě menší plus neutrony udržující řetězovou reakci. Přitom se uvolní vazebná energie uranového jádra.
Syntéza čili fúze funguje opačně - deuterium a tritium spojíme v hélium. Teď trochu matematiky: štěpení - necelý megaelektronvolt na atom, syntéza - sedmnáct!
Tak proč nečerpáme energii z fúze jako Slunce? Teprve se učíme vázat řetězy, které spoutají svobodné plazma, aby sloužilo. Inerciální udržení plazmatu, stelarátor, tokamak. Jména pro energetiku budoucnosti.

Ohlédla se zpět, při tom pohybu jí zašustily vlasy, vlnité kadeře rozpuštěné čokolády. Rostly už dlouhých šestnáct let, tak dlouho uplynulo od té doby co spatřila světlo světa a začala tak psát novou stránku svého života.
Vrážela do věcí, jako zmatený vrabec, který se dostal tam, kam neměl a za ní to vypadalo jako by proběhl slon.
Sálem se roznesla hlasitá vlna stidlivého smíchu dívek a protestanských bručení chlapců.
Na zdi visely okovy, vyhaslé ohniště a příšerná zima.
Přemýšlela nad tím, že ani nemohla usnout. Jenže ji to vyčerpalo na tolik, že během chvíle se otočila na bok a usnula.

„Zatím jen fantóm, ale snaží se znovu získat tvář. Kdyby to dokázala, zhmotní se. S vlastním tělem už nebude vázaná jen na dům a budeme mít na krku volného démona. Potěš nás pak Libuše,“ šeptá Evžen. „Někde tu musí být kotva. Něco výlučně jejího. Našel bych to a zničil, jenže... “
„Pryč odtud.“ Darek se třese nervozitou. „Pomozte mi vyrazit dveře.“
„Nevíte, čeho jsou schopní." Milan bezmocně vzdychne: "Zatočí s člověkem jak s hadrovým panákem.“
„Zabije vás. Co ji rozptýlit, abyste měl volné ruce,“ uvažuje Lada. „Chce jeho krev. Co jí vyhovět?“
Těžké rozhodování. Evžen se zamyšleně mračí.
Darek začne křičet.

Když mi bylo deset, věřila jsem, že mě unese drak, přijede princ, draka zabije a ožení se se mnou.
Když mi bylo dvacet, věřila jsem, že se vdám a povedu klidný život.
Když mi bylo třicet, věřila jsem, že mezi mnou a Grigorijem je věčná láska, že dítě, které se nám narodí, bude zdravé, chytré a krásné, a že komunismus je skvělý.
Když mi bylo čtyřicet, věřila jsem, že po skončení války už budu navždycky žít ve svobodné zemi, že beztřídní společnost je spravedlivá.
Teď je mi padesát. Vím, že brzy zemřu, a děkuji Bohu, že Julija je daleko odsud.