DMD č. 23. pro 23. 4. 2021. Téma: Řetězy svobody

Díval se do hlubokých očí Lan XiChena a cítil, jakoby v nich mohl utonout. Po kolikáté už?

Jen okrajově vnímal, že tam nejsou sami. Slabý hlásek mu šeptal, že zvednout dlaň a pohladit A-Huana po tváři je opravdu moc a moc špatný nápad!

Jeden by řekl, že s novým životem přijde svoboda, ale to není pravda, že?
A-Yao nebyl svobodný. Ani v podmínce, že musí učinit vůdce sekty Lan šťastným, ani v těle, které nezvládalo tak jednoduché věci jako úsměv.

„To bude dobré, budeš v pořádku,“ hlas Lan XiChenovi selhal. Ty hluboké tmavé oči na něj hleděly nějak povědomým způsobem…

„Že se opakuju…“ protáhl Bodie a opět si demonstrativně setřel z obličeje kus nějakého vnitřního orgánu.
„Do TARDIS. Hned!“ přikývla Margaret.

Nikdo neprotestoval. Stále jim připadalo malinko (hodně) neuvěřitelné, že metr od nich probíhá zuřivý souboj na život a na smrt. Vysvětlení jejich zajatkyně sice dávalo smysl… ale co když se plete a kouzlo, které je činilo neviditelnými, zmizí?

Bodie bafnul růžovou slečnu přes rameno. Ani ona neprotestovala. Věděla, že v tento okamžik jsou magické poutající řetězy pro ni záchranou. Sice nebyla svobodná, ale to nebylo podstatné. Měla dost času si rozmyslet, co těm divným lidem prozradit a co zatajit…

Konečně! Májové dny přinesly osvobození od nejstrašnějšího útlaku, jaký země kdy zažila.
V radosti doznívala hořkost a bolest. Příliš hluboké rány, příliš těžké pokoření. Potřeba vyrovnání, odplaty za všechno špatné.
A trpké zklamání. Selhali všichni, ke kterým jsme mívali důvěru. Země, které nás měly ochránit. Naši představitelé, kteří jim důvěřovali. Staronový prezident, pravda, se těšil velké úctě. Jenže i on nyní hleděl poněkud východním směrem.
Proto dostala nejvíc hlasů strana, která se nijak nezkompromitovala, naopak bojovala proti Nepříteli. Která slibovala opravdovou svobodu a spravedlnost. Která podávala ruku velkému bratrovi osvoboditeli…
A nově nastolená „svoboda“ pevně spoutala národ nadlouho těžkými řetězy.

„Radši ho svaž ty,“ uhnul Amias pohledem. Sara nazdvihla obočí.
„Jestli mi řekneš, že neumíš žádný uzly, tak tě příště nikam neberu.“
„Ale ne, tak to nemyslím. Jenom... Ten voják tady má hlídat, bude mít problémy.“
„Moc o tom přemýšlíš, Kotě,“ povzdechla si Sara a pro jednou ta přezdívka nezněla jedovatě. „Prostě si řekni, že nemáme jinou možnost. Kasandr s vojáky nechtěl mít nic společného. Stejně ho sebrali. A protože my jsme pořád na svobodě, je naše povinnost dostat ho zase ven. Jasný?“
„Ale ten voják...“
„Ani neví, co ho praštilo,“ odbyla Sara zbytek protestů. „Za to si může sám.“

Bejval Antonín jest z nás největší vynálezce. My ho moříme, aby vymýšlel, neboť jeho nápady se nám zamlouvají, a on vymýšlí, neboť jeho vynálezy chválíme.
Objevil tehdy hru. Pravil, že budeme jako Hood Robin, chránit slabé a utlačované, bohaté obírat a chudým dávat.
Mužové reptali všici kromě Zilvara, jenž pravil, že je ze všech nejchudší, a proto musí všechno dostat. Mlsně se přitom díval na ten velikánský dort ve výloze u Svobodů.
Eva pravila, že jakožto děvče o Robinu Hoodovi pranic neví, a že se bude doma muset ujistit.
Pročež dalšího jitra na dveřích krámu cukráře Svobody přibyly silné řetězy.

Skřivánek se zvolna kolébal na vlnách. Chvat posledních dní zdánlivě klimbal. Střapatý psík se líně rozvaloval u zábradlí a spokojeně podřimoval. Posádka se věnovala běžným činnostem. Dvojce kadetů lelkovala v ráhnoví. Frances je s uspokojením pozorovala z paluby. Jen ať se cvičí v obratnosti.

“Plachta na obzoru!”

Zvolání jako když hodí kamenem. Záchvěv vzrušení. Frances roztáhla dalekohled. Vějíř plachet takřka splýval s oblohou. A další. Vír rozkazů rozehnal ospalost. Brzy rozeznala mohutné trupy. Jeden za druhým. Napočítala jich ke dvaceti. Nebyl čas otálet.

Svoboda malé fregaty se stala okovy. Povinnost velela pouze najít. Informovat. Stáhnout se. Tenhle boj jim nepříslušel.

„Takže,“ poznamenala Evelína, „jsme se Severusem došli teoreticky ke stejnému závěru, jako ty, Hagride, způsobem ryze praktickým.“
Severus se zamračil, ale spolkl sarkastickou poznámku. Musel uznat, že má Evelína pravdu.
Další kroky k Hagridovu osvobození už podnikali všichni tři společně. A že jich bylo. Jeden za druhým. Celý řetěz pokusů.
Hagridovo kouzlo zkoušeli ve fotografii říkat správně i chybně, zepředu i pozpátku, ráno i večer. Marně.
„Já už fakt nevim,“ vjel si Hagrid rukama do vlasů a pohladil ohořelé temeno hlavy. Vynořila se vzpomínka. „Leda že by… já tehdá tak nějak divně zamával parapletem, co v něm mám skovanou hůlku…“

Mokří, a. s., se vylévali z břehů, až říční žraloci a suchozemští tygři usoudili, že přes kopy žvanců smetaných při povodni ze stolu nutno zasáhnout. Závist jest prsatou nabíječkou činu, ale teprve strach postaví do latě i dosavadní měkkýše.
Monopol krásná věc, ba i prachy si za něj koupíš, ale musíš být jeho subjektem.
Jednotná fronta svobody trhu a zisků pozvedla hlas ku povinným plazmovým obrazovkám na nezvirtuálněných náhrobcích, pokud o ně pozůstalí požádají. Mokré zájmy zchladí Blažej Neposta, držitel licencí jedině použitelných produktů.
„Máme se bát?“ ptal se Treska Ohaře.
„Když můžeš, tak musíš. Nakonec je bude chtít každý.“

He wandered the Earth devoid of meaning for his wait was long due. There he met Frost, the all-great machine of the North, and confined in it.
“Seems you have been chained by your freedom, Morningstar,” the machine said.
“I feel so, great Frost,” the beast answered.
“Though yours is the power to go as you please.”
“Yes.”
“Then I suggest you walk around the Earth, in perpetual night, so your dawn will never come again and your wait shall be restored.”
“But there will still be dawn in the world, great Frost.”
“Never for you, if you wish so.”

Srazí-li se lidské boží ego s Hospodinovými záměry, padají nebesa i zábrany: horlivý Jidáš vidí rudě a nezná bratra, natož Mistra, když ten se tak nejapně upejpá ujmout svého mesiášského poslání; ruku na srdce, soudci bez viny, zjistit, že jste svou iniciační zradou nevyprovokoval Miláčka k činu, ale stal se figurkou na šachovnici vyšších zájmů, je na mašli.
Nad ničí, ani tvou věčnou spásou, příteli, nesmím zoufat, ba modlit se za tebe mám: cesty Božích příležitostí jsou zaplaťpánbu nevyzpytatelné a podivuhodné v našich očích. Připusťme, že snaha spoutat Otcovo milosrdenství Jeho spravedlností a svobodu Svrchovaného řádem Stvořitele jeví se troufalou.