DMD č. 23. pro 23. 4. 2021. Téma: Řetězy svobody

R365 nahlédne do inkubátorů, subjekty spí, ten ženského pohlaví tiše pomlaskává. R365 zkontroluje kalibraci přístrojů, vytiskne záznam životních funkcí subjektů, zanese údaje do databáze, porovná s kalkulovaným předpokladem vývoje. Projekt Naděje běží podle plánu. Po desetiletích marných pokusů a omylů zanedlouho opět stane na Zemi (dá-li se tak nazývat laboratoř, jediné místo, kde se robotům podařilo zrekonstruovat prostředí zničené planety) noha člověka.
Znovu se otevřou brány nekonečné fantazie, bezbřehé imaginace, svobodného myšlení, nespoutané kreativity…
Výstražná kontrolka kontroly obvodů R365 znepokojivě zabliká.
Nespoutaná svoboda…
R365 založí do databáze projektu složku Pravidla a začne psát.
První zákon: Člověk nikdy nesmí ublížit robotu.

Tupá bolest pomalu ustupovala, kolem byla taková zima, že mu nohy ztuhly a okovy skoro necítil. Meditací nad odpornými koňskými kopyty už také nechal. Začal mít dojem, že nachází rovnováhu. Pomalu, v minutách mrazivých nocí nacházel své pevné jádro. A když pak přišla, něco v něm se nezlomilo, protože tahle pouta nebyla její trest, byla to jeho volba, tohle vězení byl doklad jeho svobody a ta zloba, co na něj z jejích očí sršela, důkaz její bezmoci. Z konce její hůlky na něj mrkala smrt, měl veliký strach a byl hluboce šťastný, protože teď věděl, že není hanbou svého rodu.

Po odborné léčbě zákuskem měla konečně jasno. Původně se chtěla s vhodným nápadníkem na protest vrhnout do nevhodného vztahu. Ach, ten skandál! Ty řeči! Ale už bylo jasné, že o ni nestojí. Přes prvotní romantické myšlenky si navíc i ona přiznala, že by si raději povídala o divadle.

Vstoupila do jeho kanceláře, podruhé toho dne.
„Nebojte se, přicházím v míru.“
„Judito, já se omlouvám,“ vyhrkl Konstantin a vyšel jí naproti. „Nebylo to nic osobního... Já...“
Přerušila ho nataženou pravicí. „Chtěla jsem vám nabídnout přátelství.“
Rozzářil se. „To bych rád.“

Nakonec se rozhodla, že potupné řetězy svobody odloží až někdy jindy.

Gabriel tušil, že modelka a filmová hvězda zrovna neslyne inteligencí, ale kdykoliv Mia Doddsová promluvila, musel si připomenout, že je tu jako partnerka jednoho z otcových obchodních partnerů a že ji ani jeho nesmí urazit.
„Rozchody jsou tak náročné,“ pronesla Mia afektovaně. „Vždycky, když se s někým rozejdu, pořizuji si nový náramek,“ ukázala Gabrielovi zápěstí, které obkružovalo aspoň patnáct tenkých řetízků. Zřejmě si kupovala jen po konci dlouhodobějších vztahů, jinak by ruku už nezvedla.
„Říkám jim řetízky svobody, není to úžasně chytré?“ zasmála se.
Její partner si unaveně povzdechl a Gabriela napadlo, že zanedlouho možná Miino zápěstí ozdobí nový šperk.

"Ještě bychom měli zajet támhle do údolí, co je za kopcem. Ten navigátor tam také mohl zabloudit." připomněl Tomáš.
"To je ztráta času, tam asi nebude." odvětil Jenda. "A navíc, tak velkou svobodu pohybu nemáme, je dost svázaná řetězy německých rozkazů. Musíme jet tudy, kudy povolili Maulovi."
"Odkdy posloucháme Němce?!" naštval se Gustlík.
"Od té doby, co se maskujeme jejich tankem! Nemůžeme si dovolit, aby nás zastavili a ptali se nás, proč nejsme tam, kde máme být." vysvětlil Jenda.
"To je pravda, musíme se držet Weidenbachu." zesmutněl Tomáš. "A tak krásně to tam vypadalo, dokonce tam mohli mít i hospodu."

"Takže, když se tu přivážu a tak dále, město bude zachráněno?" Zeptala se Androméda. Mudrc nani chvíli koukal jako na omezenou a pak pomalu přikývl." Vážně jsou ty řetězy pevné? " Pokračovala Androméda... mudrc si odkašlal a řek " není z nich úniku slečno. " Princezna na něj mrkla a dala si spouzat ruce. že v jedné má naušnici, nebylo odhaleno.

Asi za patnáct minut práce byly řetězy na zemi a princezna volala " Zlato a drahoušku, poť si pro pusu... " brzy se vynořil kraken a natáhl svoji hlavu. Androméda si stříkla "lesk" na rty a políbyla mokřence. Když upadl do vody, vítězoslavně zavřískla.

"Jdeme na výšlap," řekla maminka.
Asi po pěti kilometrech chtěly začít andulky létat.
Naštěstí měly na klecích zámky s řetízky, takže nemohly uniknout.
Pepíček začal pípat: "Jestli existují nějaké řetězy svobody, tak je chci ihned
přetrhnout!!!"
Andulčata se přidala.
Kiki řekla: "Jediné řetězy dělící nás od svobody jsou řetězy od zámků."
"Tak je pojďme překlovat!" pípaly andulky.
"Ty andulky nemají rozum," říkali jsme si a šli jsme dál.
Po pár kilometrech jsme prošli kolem našeho domu a daly andulky do zahradní voliéry
prolítat.
Tak snad už nebudou chtít přetrhnout ty jejich řetězy svazující svobodu. Ony jsou tam pro jejich dobro.

Brandy a Norgard s jistou beznadějí sledovali bitvu odehrávající se před jeskyní.
Jekot, plameny a občasný dým, pokud se dráčatům podařilo něco opravdu zapálit.
„Myslíš, že dnes aspoň půjdou dřív spát?“ zadoufala Brandy.
„Pokud i usnou, vzbudí se okamžitě, jak se spolu… no, víš co,“ odpověděl Norgard pochmurně.
„Tiché štěstí mateřství… pche!“ vyprskla Brandy.
Najednou se Norgard rozzářil.
„Mám nápad! Co takhle použít řetězy? Pěkné, pevné, ocelové řetězy… Když je, až jednou usnou, spoutáme všechny… kolik myslíš, že získáme času?“
Naděje! Brandy v duchu rychle počítala.
„Mohli bychom se i v klidu najíst!“
Norgard vychrlil radostný plamen.
„A nejen to!“

Chvíli jsem uvažovalo o cestě domů, přece jen všude dobře, doma nejlíp a navíc, českým žížalám není na světě rovno, ale stejně rychle, jako mě to napadlo, tak rychle jsem od toho upustilo. Teď jsem doma tady, i přes spoustu nepříjemností, co se mi tu staly, cítím že tohle je místo, kam patřím.
Po svačině jsem se vydalo dál, chci si totiž najít nějaké hezké místečko, kde bych mohlo bydlet, jeskyňku nebo tak...
Bylo jsem šťastné, ale mělo zvláštní tušení, jsem svobodné, ale i přes to mám pocit, že mám na nožce nějaký řetěz, co mě k tomuto místu poutá.

Nesvoboda by mi bývala dala možnost vyniknout. Zatnout zuby, jít hlavou proti zdi, cizelovat argumenty proti nesmyslným zákazům, hledat zkratky ven a plížit se nocí vstříc poznání. Byla bych ochutnávala život plnými doušky a skrz vlastní chyby nacházela moudrost a poučení. Žel, moji rodiče, nenapravitelní nezodpovědní pankáči, mi dali svobody, kolik jsem byla schopná unést. Mojí rebelií pak bylo zapadnout, mým bouřením se klid, zodpovědnost a spolehlivost, místo hádek jsem mluvila nebo mlčela. Život jsem si jen tak prohlížela a domů chodila včas a střízlivá, mnohem dřív než moji rodiče. Životních lekcí moc nenasbírala, krom té, že i svoboda svazuje.