Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Někdo přibíhá, podlaha vrže. Někdo na ni mluví. Pak křičí. Olena nevnímá. Síla jí proudí jako rozvodněná řeka. Někdo sevře její zápěstí a odtrhne ruce od kouzla.
Avram cosi zakřičí. Přiběhne Aleksandr, oběma rukama zabodne do kouzla nůž a po ostří se sveze plamen.
"Mělas mě zavolat."
"Nebyl čas."
Ráno už cítí ruce a její oční bělma mají normální barvu.
"Ááá! Kurevsky to štípe!"
"Teď snad nezačneš být cíťa," odsekne Naďa a nalije Tarasovi na ruce další tinkturu na popáleniny. Tinktura štípe a pálí jako blázen, ale funguje. "Nehýbej se! Musíš to vydržet. Jak jinak hodláš ty popáleniny vysvětlit policajtům?"
Hagridova cesta TAM… ale jak zpátky?
Předchozí kapitola: Komplikovaná křivka
Hagrid se rozzářil. „Ale já přeci nejsem namalovanej! Nejsem vodraz. Dyť vono to pude!!!“
Severus vzplanul skrývaným podrážděním. Kratiknot se mu vysmívá a Hagrida právě napadlo něco, na co měl dávno přijít on sám!
„Legilimens!!!“ vtrhl do Hagridovy mysli jako povodeň.
Vzápětí se znechuceně ušklíbl. „To není mozek, ale doupě trolla. Žádnou kloudnou myšlenku jsem v tom chaosu nenašel.“
„Možná tu spoušť způsobila právě tvá razance, Severusi,“ ozvala se Evelína. „Hagrid tak sice nevypadá, ale je to velmi citlivý muž. Nicméně je výborné, že u něj nitrozpyt použít lze.
Pojďte, pánové, dáme si čaj. Později to v klidu zkusíte znovu.“
Musím pochválit řídící tým DMD, jak ta témata hezky zařadil za sebe. Pokračování včerejšího drabblete se přímo nabízí. Navazuje tedy na http://sosaci.net/node/48299
Turistka se svlékne do plavek a hbitě vklouzne do vody. Po pár tempech se otočí ke mně a zavolá:
"Nevykoupete se taky?"
"Ne, ty řasy a sinice mě nelákají."
"Jste cíťa!"
Kdybych s ní chtěl flirtovat, vyprovokovalo by mě to k akci. Protože jsem však pamětliv slušného vychování, pouze konstatuji:
"A vy zase sinicímvzdorné děvče!"
"To si pište!"
Po chvíli dívka vyleze z vody, viditelně zazeleněná.
"Sprchu vám tu bohužel neposkytnu," komentuji.
"Ale nebesa ano," ukáže turistka na blížící se černý mrak.
"Hergot, to patrně půjdu do plavek i já."
"Vida, vy možná opravdu nebudete žádný cíťa!" praví dáma uznale.
Představoval si ledacos, ale tohle fakt ne.
Nemůže oči zavřít, musí udělat poslední kontroly před startem.
Oko začíná slzet. Do háje, za chvíli začne popotahovat. Ostatní si o něm budou myslet kdoví co. Vysmrkat se nemůže, to s přilbou na hlavě nejde. Prekérní situace.
Při kontrole komunikace zní jeho hlas nezvykle. Kdyby nevěděl, že to není možné, byl by si jistý, že se na něj všichni divně dívají.
Píchání řasy v oku bylo horší než přetížení při startu.
Po dosažení oběžné dráhy konečně sundal přilbu a velitel nevěřícně zavrtěl hlavou:
„To tě to tak vzalo? Netušil jsem, jakej jsi cíťa.“
Čvachtání se překotně blížilo.
Patrick vyskočil, tady ještě nikdy nikoho nepotkal. Z mlhy se vyloupl muž s šokovaným výrazem na tváři.
„Lidi,“ vydechl.
„Co se stalo?“
„Máte lano?“
Měli, tak záchranná výprava mohla vyrazit.
„Zahlédl jsem ho ze srázu,“ vysvětloval muž, jehož bosé nohy se neúnavně míhaly. „Asi vybíral hnízda a spadl. Musíme mu pomoct. Třeba ještě žije.“
Spíš ale ne.
Erik byl nejlehčí. Spustili jeho.
Ticho.
Nějak dlouho.
Chudák kluk, setkání s mrtvým ho muselo sebrat, blesklo Patrickovi hlavou.
„Mladej,“ volal opatrně, „jsi v pořádku?“
„Jo, ale...“ ozvalo se smutně zdola. „Když ta jeho zkurvená větrovka je mi malá!“
Kultura nejvyšší prioritou, pravil homo scienticus napříč nově vládnoucími logy, její fyzické sdílení však přežitkem přede-časů. Co nevyplela První velká epidemie, dovymýtily Druhá, Třetí: bia, tyátry, rudolfina, vše veteš, nehygienické vši v kožichu. Pozůstalé hřbitovy oproti kamenným památníkům jiných dob ve výhodě: chráněny novými ekonomickými, ba i ideovými zájmy: šáhni na pravdonosnou válku, přijdeš o prsty.
Kostnaté dějiště obměnilo herecký ansámbl: Cíťa, v posvátném tichu vzpomínající předků, upozaděn jak láska v e-zpracováních Romea a Julie, Obrazoborec ze Záhrobního komanda pravdy, nebo ten ještě pravdoučnější hlavními hvězdami. Před jedině povolenými hledišti nemohl chybět Obnažovač, ať už svého těla, nebo uměleckého nitra.
Donald Chaser, čtvrtá oběť démona Asmodaje, byl v zásadě citlivým mladíkem, jeho potíž však spočívala v tom, že jako narcistní mileniál přičítal každé zkušenosti sebevesmírnou roli. Trapný až nemohoucí zážitek s o rok starší nedozrálou, o to nadrženější dvanáctkou, kdy tak trochu po všech instruktážních péčkách nevěděl, z čeho se jako u prkna má vzmužit, mu ve struktuře vlastní osobnosti odhalil silnou složku fýmejl pedofobie, společná ztráta virginity s upjatou třicítkou, takto učitelkou tělocviku a občanské bdělosti, která se na podzimně sychravém školním výletě chtěla zásunem někam posunout, pak pojmenovala jeho nejbytostnější sexuální identitu: je deflorofil se silnou young dysforií.
Žena právě vzhlédla od loupání hrušky. Působí plaše. Její obličej vyjadřuje překvapení a nesouhlas, že ji někdo pozoruje při práci. Jako by říkala: „Ty bláhový, proč mne chceš malovat? Kolikrát ti mám říkat, že to nechci? Mám zapotřebí zveřejňovat své city? Proč si nedáš říct?“
Rty pevně sevřené. Neznatelným úsměvem jako kdyby maskovala zadržovaný vzlyk.
Má strašně smutné oči. Bolest srdce se jí vysrážela na tváři. Po líci ji stéká slza. Zarazila se. „Všiml si toho?“ uvažuje nejistě.
„Mohla bych se vymluvit, že jsem se řízla, ale lhát se nemá. Stejně by mně nevěřil. Jsem sice levačka, ale ne levá.“
Věnováno KattyV a Toře, protože si přály drabble o kočičích očích.
Uvažujeme-li o zvířeti, které dobře vidí i ve tmě, napadne nás jako první kočka. Podívejme se na vychytávky, které u nich příroda aplikovala pro zvýšení citlivosti při nočním vidění.
První zlepšovák je extrémně roztažitelná zornice. Člověk zvětšením jejího průměru ze dvou na osm milimetrů zvětší citlivost na osvětlení šestnáctkrát. Kočka začíná ještě z užší škvírky.
Další trik je přítomnost tapetum lucidum - odrazné vrstvy mezi sítnicí a cévnatkou. Detekujete ji snadno - posvítíte-li do oka člověku, uvidíte červenou skvrnu - světlo projde skrz tyčinky a odrazí se od cév naplněných krví. Posvítíte-li do oka kočce, světlo projde skrz tyčinky a narazí na dvacet vrstev cihliček z riboflavinu a zinku, které ho odrazí zpět do tyčinek k opakovanému zpracování.
Tak ovšem vzniknou dva mírně posunuté obrazy. Nic není zadarmo, ani schopnost vidět potmě.
Do drabble se vše nevešlo, tak ještě poznámku.
Tapetum mají či nemají různí živočichové - pokud ho nemají, pak při posvícení do oka nastává efekt červených očí, pokud mají, při posvícení vidíte barvu tapeta - nejčastěji žlutou, zelenou, někdy i oranžovou. Co živočich, to originální řešení - tapetum má různé tvary a chemické složení. Předpokládá se, že konkrétní provedení závisí především na jídelníčku jedince - jiné tapetum mají koně, jiné psi, ryby, netopýři...
U koček (Felis catus) pokrývá tapetum lucidum téměř padesát procent sítnice a má přibližně tvar zaobleného rovnostranného trojúhelníku s vrcholem nahoru a jeho
základna prochází vodorovně těsně pod optickým diskem (žlutou skvrnou). Tapetální vývoj zpočátku vytváří u koťat nezralé kočičí tapetum světle modré barvy. Převládající barva u koček dospělých se mezi jednotlivci liší od žluté po zelenou. U novorozenců je téměř nezjistitelné, vývoj na dospělecké se ukončuje u tří až čtyřtýdenních koťat. Pak ovšem oko povyroste a tapetum se roztáhne. Tím se může jeho funkce poněkud zhoršit - i stárnutí napomáhá ke ztrátě počtu vrstev.
Histologicky se kočičí tapetum skládá z 15–20 vrstev buněk v jeho středu, postupně se ztenčuje a nakonec zmizí směrem k periferii. Jde o strukturu jakoby postavenou z cihel, je vyplněna především reflexní látkou riboflavinem, uspořádanou do tyčinek.
Tyčinky jsou 4–6 mikrometrů na délku a 0,1–0,12 mikrometrů v průměru a jsou přesně uspořádány v šestiúhelníkovém mřížkovém vzoru, alespoň ve středu tapeta.
Dodejme, že kočka kvůli své orientaci na noční život vnímá užší barevné spektrum, a také to, že kočičí čočka dokáže zaostřit pouze do vzdálenosti šesti metrů a blíže. Což ale není žádná tragédie, protože zvíře se orientuje na lovu nejprve sluchem a čichem.
Příroda prostě pracuje přesně na míru.
Konečně nápad.. upozorňuju, že je tam podprahově hodně ošklivá myšlenka.
Drobounká ručička sevře její malíček, dítě se nadechne, zkřiví tvářičku a ona ho okamžitě umlčí prsem. Je maličké, nedomrlé, ale pláče hlasitě. Jenže ona je taky vyhublá, hladová, vyčerpaná, mléko se netvoří, ví, že je to jen otázka času. Kalná řeka přitahuje pohled jako magnet a vědomí toho, co musí, ji dusí černou nicotou. Pláč znamená prozrazení, prozrazení smrt. Jich všech. Němci nemají slitování, tak jako oni nemají slitování s nimi.
A přece tu stojí a nemůže.
Dotyk suché, teplé, velké, jisté dlaně.
"Neboj se," šeptá. "Dostanu tě z fronty. Vás oba."
Naposledy se ohlédne.
Voda je zase jen vodou.
Moc se omlouvám Faobovi, že jsem pro tenhle příběh bez dovolení zneužila jeho báječný loňský fandom, ale zjistila jsem, že jeho skutečnou verzi napsat nedokážu. A ani nechci. Vlastně jsem mu asi potřebovala napsat ten dobrý konec…
Jedná se o jednu ze zaznamenaných skutečných vzpomínek v knize Válka nemá ženskou tvář od Světlany Alexijevičové. Kdo Alexijevičovou trochu zná, nejspíš tuší, že to nebude nic pěkného, ale tohle konkrétně je jedna ze dvou pro mě nejhnusnějších věcí, kvůli kterým jsem hrozně ráda, že jsem to četla dřív, než jsem otěhotněla.
Ad téma: Je mi jasné, že je to trochu obezlička, ale žena po porodu celkem zákonitě cíťa je. I když je to uprostřed války někde na Sibiři.
