Ze života

Nový svět byl jiný. Smutný. A něčím úžasný. Nevěděla čím, ani to nechtěla zjišťovat. Nový svět byl barevnější než ten původní, a když ji přestaly bolet oči, pomyslela si, že je to vlastně lepší. Že přes všechno, co se stalo, přes všechny strasti a překážky je najednou líp. Ne líp, jak by to definovala dřív... jen snad začínala světu trošičku rozumět, vidět ho, jaký je. Díky tomu si konečně, konečně uvědomila, že rozumí. Že už se nemusí dívat na svět ani přes růžové brýle naivity, ani skrz mříže zoufalství.
Sláva procitnutí, zašeptala a chtělo se jí smát a plakat zároveň.
~
Nečekám, že čtenář pochopí, jak moc pro mě těchhle sto slov znamená. Jak moc jsem ráda, že v tom novém světě žiju. A přece jim alespoň já můžu být vděčná za to, že jsou. Ale stejně jsem je musela napsat.
Je to o nás, o lidech. O věcech, které si jednou prožije každý.
A je to první drabble, jehož očesávání jsem málem obrečela.

Ještě jedno nesoutěžní... nějak mi to pořád leželo - nebo spíš znělo - v hlavě...
--------------------------------------------------------------------------------------
Sněhové vločky tančí za oknem.
Mladší dcera chce sledovat pohádky, ale televize je v zamčeném obýváku. Je třeba zabavit ji jinak.
Uvařit brambory na salát.
Čas kvapí.
Nezapomněli jsme na nic?
Aha, ještě aperitiv do ledničky.
Za oknem je chumelenice.
„Mami, chci jít sáňkovat!“
„Nejde to, máš rýmu.“
Určitě jsme na něco zapomněli...
Ježkovo voči, to už je hodin!
Usmažit kapra.
Dojet k babičce pro starší dceru a rybí polívku.
Silnice namrzají, musí se jet pomalu.
Převlíknout, učesat…
Nervozita vrcholí.
Konečně sedí všichni u stolu.
Přenoska lehce dosedá na točící se desku.
„Zní nad Betlémem Gloria…“
Zavládl klid a mír.
------------------
http://www.youtube.com/watch?v=AX6oH5-Zxv4

Musela se rozhodnout. Vteřinová ručička hodin připomínala ubíhající čas lhostejná k tomu, že ona stále nevěda, co zvolit.
Tik tak, tik tak…
Čas se neúprosně krátil
Nevěděla, jak se rozhodnout. A čím rychleji čas ubíhal, tím více narůstaly její obavy, aby zvolila správně.
Tik tak, tik tak…
Nějaké rozhodnutí udělat musí. Ale jaké? Čas běží…
Tik tak, tik tak…
Ať zvolí, jak zvolí, určitě si později řekne, že měla volit přesně naopak.
Tik tak, tik tak…
Čas se neúprosně krátí, rozhodnout se musí teď.
No dobře, půjdeme na to vylučovací metodou: červený a černý už vyprala, takže bílý nebo svetry?

Pozn.: Mimosoutěžní, protože se mi nějak chtělo to napsat.
Les v dubnu, nabitý rašícím jarem. Stromy jsou postříkány první zelení. Jejich černé, zkroucené větve se dosud výrazně rýsují proti obloze. Keře už mají listy rozvinutější. Na kraji lesa kvetou bíle trnky a sem tam plané třešně. Dole pod stromy svítí první hvězdy sasanek a možná že za zatáčkou se skrývá záplava voňavých fialek.
V takovém lese je jako v chrámě. A chce se mi rozpřáhnout ruce, vzdát chválu a díkuvzdání.
Jindy a jinde je všechno jiné.
Ale teď a na tomhle místě mám chuť vzdát dík za to, že jsem, a že je mi přáno tohle vidět a zažít.

I shlédl Bůh na lid studentský tři týdny před zkouškami: elektrikáři se začínali učit, ekonomové a právníci hýřili v krčmách.
Shlédl Bůh na lid studentský dva týdny před zkouškami: elektrikáři se pilně učili, ekonomové otvírali skripta a právníci stále zabíjeli své mozkové buňky požíváním nadměrného množství lihovin.
S obavami shlédl Bůh na lid studentský den před zkouškami: elektrikáři si opakovali, ekonomové pilně studovali, ale…
„Petře, co to dělají ti právníci? Co to mumlají?“
„Pane a Bože, nebeský Králi… smiluj se nad námi… přijmi naše prosby…“
„Modlí se, Bože.“
„Dobrá. Když jsou tak zbožní, tak jim ty zkoušky dáme,“ pravil Všemohoucí.
---------------------------------------------------------------------------------
Pozn: jakákoliv podobnost se zde se vyskytujícími osobami je čistě náhodná!

Otíral si oči od potu, před sebou měl svého parťáka, ale jediné co z něj mohl vidět byla jeho masitá zadní část… celý zbytek byl ponořený v mlze.
Čím déle tam takhle v pokleku stál, tím víc napjatý a nervóznější byl.
Pak se ozvalo hvízdnutí a z mlhy se náhle vynořil letící objekt.
Další hvízdnutí.
Další padlý.
Ten den bylo na ošetřovně doopravdy rušno. Spousty zlomených nosů, přeražených čelistí, modřin, boulí na hlavě a natržených zadků… těch, které přišly z té mlhy.
Když nezbyla ani polovina hráčů, zápas musel být odpískán.
Hrát rugby v mlze prostě není dobrý nápad, nikdy.

Koncerty České filharmonie svádějí člověka v mlze nudy k neuvěřitelně zbytečným úvahám. Pro dnešek mohu potvrdit.
Například úloha takového dirigenta, když se nad tím zamyslíte, je vlastně docela zbytečná. Stojí a mává rukama. Předstírá, že je středobodem Vesmíru. A hudebníci? Ti koukají samozřejmě do not! Jsou to profesionálové, na nějakého šaška ve fraku se mohou vykafrat.
Ale nejen to. Dirigenti jsou jediní, kdo si dovolí otočit se při koncertě k publiku zády; a to není nijak pěkný pohled, když je dotyčnému pětašedesát a váží alespoň třikrát víc.
Dirigentky by měly být zásadně ženské. Na jejich zadky se dá alespoň koukat.
Poznámka: Odmalička jsem naprostá hudební podvýživa, ovšem oproti vypravěči tohoto textu se cítím býti hotovým Mozartem.
Stydím se, že jsem k tak výživnému tématu přispěla takovou hloupostí; ovšem kdo viděl film Já, truchlivý bůh, případně četl stejnojmennou Kunderovu povídku, asi mi tu inspiraci stejně neodpustí. *uhýbá před potencionální cihlou*

Alex a Kamila dostali byt. Byt v rodinném domku. Byli štěstím bez sebe z možnosti vybudovat si hnízdečko lásky podle svých představ. Začali vskutku od podlahy. Vše opravili, přestavěli, vyšperkovali.
A pak se to začalo nějak plíživě…
Jak to věšíš to prádlo?
A proč ho věšíš vůbec teď?
Nekoupej se tolik!
V sobotu musí být vytřené schody co nejdříve!
Děti, jak se vám líbil ten film, který právě skončil?
Vy chcete psa? To by nešlo!
A dítě? To už vůbec ne!
Přece nebudete přistavovat!
Nervy! Měli toho právě dost!
Mladý pár si koupil raději svůj domeček a měli svatý klid!

Věnováno siru Nicholasovi, budiž mu země lehká...
Hola, sestřičko.
Neuvěříš, co mám za sebou... Sotva jsem dorazila domů a zaparkovala Žlutýho ďábla, zastavil mě soused. Ten z bytu pod námi, zpravodajská služba celý čtvrti. Z nějakého důvodu ho zajímalo, zda jsme se rozhodli bourat jádro, nebo jen přestavujeme nábytek. Po zádech mi lehce přejel mráz, přesto jsem se jeho vlezlý dotaz rozhodla pokládat za vtip. Předsíň byla podezřele tichá. I obrnila jsem se, a pevným krokem vstoupila do pokoje.
Klec byla otevřená. Koberec mizel pod nánosem pilin. Z mého unikátního plakátu Davida Bowieho chyběla dobrá polovina.
Ještě pořád si myslíš, že darovat mi činčilu byl DOBRÝ nápad?

21. ledna
Milánek dostal od babičky modelínu. Je z ní nadšený. Zabavil se s ní skoro na dvě hodiny! Konečně pořádný dárek od tchyně.
22. ledna
Milánek má nový účes. Nevím, jak se to mohlo stát, ale nějak se mu dostala modelína do vlasů a nešlo se jí zbavit. Musela jsem ho ostříhat strojkem skoro dohola.
23. ledna
Dneska u nás byl zámečník. Milánek ucpal klíčovou dírku u vstupních dveří modelínou. Ta proklatá modelína mě stála tisícovku!
24. ledna
Právě jsme se vrátili z pohotovosti. Milánek si nacpal modelínu do uší. Dát dítěti tak pitomý dárek může napadnout jenom tchyni!