Poznámka/upozornění: Měla jsem pocit, že depresivních věcí už jsem napsala až až. Ale inspirace, potvora, nespolupracuje.
Opatrně vstoupila do vody... a málem z ní hned zase vyběhla. Chvilku přemýšlela, jak se během chvilky za letního dne může voda o tolik ochladit. Dodala si ale odvahu a postupně šla po dně dál, až jí voda dosahovala skoro po krk. Chůzi vyměnila za plavání a vyrazila přes půl přehrady zpátky ke skupině.
Plavala slušně, a tak byla během pěti minut zpátky u skupiny.
Po hladině se proháněla dvě šlapadla. Z nich se každou chvíli někdo spouštěl do vody a naopak někdo z dovádějících vylézal zpět. Ve vodě se zatím dovádělo, cákalo po ostatních, splývalo, obyčejně plavalo, prostě letní vodní radovánky.
„Tak co?“ volali někteří už z dálky.
„V pohodě!“ doplavala blíž. „Prodlouženo, zaplaceno, takže jenom ty šlapadla pak fakt vrátit.“
„Super. Nechceš se za odměnu svézt?“ nabízela jedna posádka.
„To je dobrý, mě baví plavat... si spíš řeknu o záchranu, až chytnu křeč,“ smála se.
Vodní útok, který na ni vedl jeden kamarád, odlákal její pozornost.
Čas ještě trošku poskočil, když ji něco zarazilo.
„Mimochodem, kde je David?“ Předtím, než odplavala vyřídit prodloužení šlapadel, ji překvapilo, že plave poměrně daleko od skupiny. Měla ho za dobrého plavce, ale...
„David? Nevím... Davide!“
Hasičský sbor měl to odpoledne smutný úkol.
