Ze života

A/N: Nastal čas na dávku morbidnosti a známé z minulého roku...
Klára si odhrnula pramen vlasů za ucho a stoupla si na kraj chodníku, přitom nervózně poklepávala podpatkem - za chvíli musí na tom pohovoru být a jak na potvoru má trolejbus zpoždění… To dojde pěšky. Na rohu se opatrně naklonila do cesty a bleskově se rozhlédla, vlevo, vpravo, vle…
O tři hodiny později na Ústavu soudního lékařství doktor Novák, sledovaný skupinou studentů prvního ročníku medicíny, která už nyní povážlivě disponovala různými stupni nazelenalosti či aspoň bledosti, odhrnul bílou plachtu a moudře zakýval hlavou: „No jo, zrcátko od liazky…“
Ten den šli medici domů velmi opatrně a zcela dle zásad dopravních předpisů.

„Krucinál, strašně to tu klouže. Já už bych výš nelezl, podle mně to bude někde dole.“
„Ale dole jsme to prohledali.“
„Tak musíme znova. Tady to nemá cenu. Nevidím na zatáčku, sleduješ provoz?“
„Jo, zprava dobrý. Kruci, zleva rodinka mudlů!“
„Doprčic!“
Trapný moment. Mudlorodinka prochází kolem, dospělí dělají, že nic nevidí, děti si ukazují. Kačer ve větvích markýruje nevšední zájem o krajinu. Kačer na zemi splývá s kmenem stromu. Konečně mizí mudlorodinka ze scény.
„Měli jsme sem jít v noci!“
„To bys nenašel ani ten strom. A nemel. Vedle tebe je nějaký hnízdo, tam ta keška už prostě být musí!“

"Kousek dolů a doprava... vrátí se... ano, to bude ono," mumlal jsem si pod vousy.
A jede. Rychle. Teď hezky zprava.
"Hmmm, tak to mělo být?" zeptal se můj společník. "Nějak mi uniká smysl."
Ale ne, zleva ne. A teď se srazí. To tedy asi nevychází.
"Samozřejmě," odvětil jsem s úsměvem. "Copak nevidíš ten brilantní úmysl?" Do úst jsem si vložil dýmku.
"Nazdar kamarádi," stíhá ještě vykřiknout, když probíhá kolem balíku červených.
A odraz. A další. Kolem žluté. A další odraz. Teď už pomalinku...
"Jestli tohle spadne..."
...do kapsy.
"To víš, umění," řekl jsem shýbaje se s tágem ke stolu.

...aneb těžký úděl geodetů
„Zprava dobrý, dvacet vzad!“ Zapraskalo z vysílačky a já se ošila. Vlevo díra jak do pekla, vpravo totéž a pode mnou z každé strany Ukrajinec. Přehmátla jsem levačkou, pevně sevřela hranol a posunula se o kousek dozadu.
„Pět vzad, neloudej se,“ zahučelo z kapsy. Hmátla jsem po vysílačce, abych mu řekla, kam si těch pět cenťáků může strčit. Prásk! Zdola se ozvala nadávka. Šoupla jsem o pět a zamávala na něj. Přiběhl okamžitě.
„Půl dozadu, dobrý. Co je?“ Ukázala jsem dolů, kde jeden z dělníků sbíral zbytky vysílačky.
„Je po ní,“ oznámil kolega. Příbramská ČOVka si vybrala svou první oběť.
A/N:Někdy jsou vzpomínky úsměvné, někdy děsivé... Jako bych znovu klečela na zdi široké 15 cm a zírala do aktivační nádrže hluboké 5 metrů. :D A cítila ten smrad, fuj!

A/N: Nejspíš vám některé názvy kapel nebudou nic říkat, ale opravdu existují ;).
„Tak co, jaké to bylo? Dobrá akce?“
„E!E. SAKUMPRÁSK, všechno to bylo o ničem.“
„Já myslel, že to vždycky rozjedeš. Úplný pán běsu.“
„NEPŘIPADALO V ÚVAHU. Byly tam se mnou moje TŘI SESTRY.“
„No a? Vždyť jsi dospělý. Nejsi žádný KOBLÍŽEK.“
„Hlídaly mě s TOTÁLNÍM NASAZENÍM, ale samy nasávaly jako HOUBA. A taky si daly nějaká DOVOLENÁ NARKOTIKA. No měly ji jak ZPRAKU. Nakonec jsem je vezl domů, jenže se mi zasekl VOLANT. A pak už auto nejelo vůbec. Nějaký SZKRAT, či co.“
„Ale žádný větší KONFLIKT s nimi nebyl, ne?“
„To ne. I tak si připadám jako VYPSANÁ FIXA.“

Tak ještě jedno nesoutěžní...
----
Zápis lodního deníku Lodi jeho Veličenstva Najáda
Středa, 13. Července 2011
18:00 - Večeře: Knedlo-vepřo-zelo. Zataženo. Zvedá se vítr...
...Tohle bylo o fous! Sotva za námi zaklaply dvěře kiosku, už se do nich opírá jednolitá vodní stěna. Je tu hlava na hlavě. Nějací svalovci se snaží udržet prohýbající se okna. Venku panuje chaos. Dokonalý tanec živlů. Vítr a Voda.
A to nás to mělo prý jen líznout...
Pěkné líznutí! Tak tak, že jsme stačili utéct. Zběžně počítám hlavy.
„Najáda! Orfeus! Pegas!“
Je to jako zaklínadlo. Sláva! Jsme všichni. A celí...
O deset kilometrů dál vichr porazil strom. Zůstal pod ním chlapec.

A/N: Založeno na pravdivých událostech :).
„Mám hlad,“ řekl a přiblble se usmál. Při pohledu do jeho očí jsem zjistil, že má zorničky jako dva obrovské tunely do neznáma.
„Zase sis dal prda, co?“
„Ne. Ale smažil jsem trávu s nutellou,“ odpověděl a přehraboval se v mé kuchyni.
„Mě už nevyžereš. Po tvém posledním náletu tady nic nezbylo.“
Ignoroval mě a když odněkud vyštrachal špagety, vítězoslavně se usmál. Pak je nacpal do rychlovarné konvice.
„Dáš si taky bonbónek, než se to uvaří?“
„Poprvé a naposledy, jasné?“ prohlásil jsem rozhodně a od té chvíle si z toho večera nic nepamatuju.
Ale špagety visí na stropě ještě dnes.

Všude se vodili za ruce.
Dávali si pusy na tvář, občas dokonce i na pusu.
Všem důležitě vykládali, že s tím druhým chodí.
Kreslili jeden pro druhého obrázky.
Půjčovali si jim samotným nejcennější hračky.
Hráli si, se vším možným a na všechno možné. Hlavně spolu.
Řešili, jak se vezmou, až budou velcí.
To jim bylo tak pět let.
To jim byla tak čtvrtina jejich dnešního věku.
Potkali se náhodou.
Na kolejích žije příliš mnoho lidí.
Oba drželi za ruku partnera.
„Ahoj.“
„Čus.“
Šli dál.
Oba dostali stejnou otázku.
„Kdo to byl?“
Oba odpověděli podobně.
„Ále, chodili jsme spolu do školky...“

„Ták to už stačilo, Babucho...“
A zase na mě vrhne ty svoje velké, smutné oči. Ale no tak prosííím...
„Řekla jsem, že stačilo.“
Jen pokývá moudrou hlavou. Pak do mě strčí čenichem. Prosím. Prosííím...
„...Smutně koukám, to známe, Babucho.“
V duchu se musím smát. Její vytrvalost je obdivuhodná. Stejně jako její nos. Moc dobře ví, co schovávám v kapse. Prosebně zvedne pravou přední. Několikrát hrábne kopytem. Prosííím. Ještě jednu. Poslední...
„No tak dobře...“ Zašátrám v kapse a vylovím sladkost v šustivém obalu. Kobylka natáhne krk k otevřené dlani. Měkkými pysky chňape po voňavé Hašlerce.
„Ale tahle už byla opravdu poslední...“

Varování: Nevhodné pro tučňákovce.
„Táto, ale já mám tu černou obrazovku ráda! Stačí napsat princ a můžu hrát!“
„Tohle zase umí spoustu jiných věcí. Určitě si zvykneš. Aspoň to zkus.“
---
„Ale mně se tohle nelíbí. Nemá to ty okýnka. Jak mám vědět, kde co najdu?“
„Je to úplně stejný, akorát místo spousty oken to má jenom jakoby jedno. Určitě si zvykneš. Aspoň to zkus.“
---
„Já se nechci zase něco přeučovat! A proč Word neumí otvírat koncovku .sam? A vůbec, já mám 98 ráda.“
„Ach jo, už je to tu zas. Určitě si zvykneš. Aspoň to zkus.“
---
„Tak aby bylo jasno, XP se nikdy nevzdám!“
Poznámka: Připisuju si aspoň částečné vítězství nad ošklivými ajťáky, slavte se mnou...