Ze života

„Prostě konec světa. Když překročíš práh, už se nenadechneš. Nikdo se odtamtud nikdy nevrátil, ale povídá se, že kolem bloudí jejich duchové.“
„Kudy se tam vlastně jde?“ ptalo se škvrně.
„Pořád rovně,“ uchechtl se stařešina.
„Až vyrostu, půjdu se tam natruc podívat.“
Jednoho dne vyrazil. Lezl dál a dál, potom výš a výš.
Tu se ukázalo, že stařec měl pravdu: nemohl popadnout dech. Teď to ale nemohl vzdát. Až o tom bude vyprávět!
Pokračoval.
A najednou přišel konec; přepadl přes okraj světa.
Musím si konečně pořídit to vrchní sklo, pomyslel si akvarista, když ráno našel vedle akvárka dalšího mrtvého šneka.

„Tohleto je observatoř, takže další na řadě jsou samozřejmě nezbytný fotky s každou nohou na jiný polokouli,“ zaculil se. „Mimochodem, jsou tam pěkně drzý veverky,“ dělil se o další a další dojmy. „Jo, tohle už je cesta domů...,“ zkonstatoval pak, když se na displeji o pár fotek později objevila jedna z přístavu.
„Moc pěkný. Takže jste viděli všechno, co jste vidět chtěli?“
„Skoro. Rozhodně si nestěžujeme,“ nepřestával se usmívat. „Počkej, někde tu mám schovanej itinerář.“
Párkrát na něco klikl, fotky vystřídal průzkumník a následně seznam míst.
„Vlastně všechno až na Camden.“
Jediná neškrtnutá položka seznamu hrdě hlásala „The World's End“.

„Už tam budeme?“ zeptal se asi po sté a přitáhl psovi vodítko.
„Někde tady to bylo. Ještě kousek,“ prohlásila jsem a zadrkotala zuby. Na vlečce příšerně profukovalo. Přes trnky konečně zableskla žlutá.
„Támhle!“ Ukázala jsem a vytáhla zahradní nůžky. Byla to bída. Vrba skoro bez větviček. Ustřihla jsem všechno, co šlo, a putovali jsme dál.
„Zajdeme k rybníku,“ rozhodla jsem.
„Má to cenu?“ zeptal se otráveně. Otočila jsem se, založila ruce v bok a zhluboka se nadechla.
„Tak podívej, i kdybych pro to proutí měla jít až na konec světa, půjdu. Příležitost vrátit vám mlácení pomlázkou si prostě ujít nenechám!“
A/N: Nevím, jak je to kde zvykem, ale u nás se dodržuje tradice, že o přestupném roce chodí na koledu děvčata. Se vším všudy, tedy i s vlastnoručně upletenou pomlázkou :D

Nahrazuji si v bonusu č. 2 téma číslo 7, Zprava dobrý.
Zprava dobrý, zahlaholí chlápek v autě, který zastavilo na křižovatce. Zleva ale příjíždějí auta, takže čekají. Řidič má na sobě propocený nátělník - je totiž vedro a stará škodovka si o klimatizaci může nechat jen zdát.
Přecházím s přítelem přes přechod.
Hele, vidíš ty dvě buzny?! ozve se ze škodovky a najednou je jedno, že zprava nic nejede a zleva taky ne - čumí na nás oba dva, zatímco my se je snažíme ignorovat.
No to je hnus, slyším ještě. Škodovka se rozjíždí.
Zprava sice dobrý - ovšem jak pro koho. Pro nás teplouše ten náš do prava tíhnoucí národ moc dobrej nebude…

She walked. She ran. She drove, rode, sailed and flew. Cars, trains, ships, planes, camels, elephants - anything that propelled her forward.
Some thought she was crazy. Others thought she was brave and followed her blog with enthusiasm and envy.
Deserts threatened to choke her with sand, rainforests nearly drowned her with masses of water, mountains froze her to the bone.
To the end of the world she went. But you always followed. And when, a year later, she returned and found your favorite sweater still in her closet, it was as if she had never moved - while you had left.

Letní tábory jsou neskutečný pytel inspirace :-)
----
„Áááá!“
Žbluňk. Žbluňk.
Dva nezvedení háčci letí přes příď. Na mojí lodi si nikdo na Titanic hrát nebude!
„Útóóók!“ velí ta starší. Než se stačím vzpamatovat sápou se po bocích lodi jako nějaké chobotnice.
Žbluňk. Žbluňk.
Středáci vyjeveně valí oči a prskají vodu. Spíš než posádku lodi Jeho Veličenstva, připomínají zmoklé krysy.
„A teď kapitána!“ houkne druhý háček. Dva páry rukou se jako chapadla ovíjí kolem bortu. Loď se povážlivě naklání. Vlastní vahou (a pádlem) se snažím zabránit katasrofě.
Plesk! Třísk!
Kapitán svou loď nikdy neopustí.
„Co to je todlecto!? Vy zbabělci zbabělí! Piráti mizerný! Lot...“
Žbluňk.
„Tohle je vzpoura.“

Téma: Běsnění
Fandom: Ze života (aneb exkurze do cizích zvyků, tentokráte z Itálie ;))
Nočním městem se rozlehlo tříštění skla, následované cinknutím téhož materiálu.
„Sakra!“ zaklel kdosi. „Si ze mě děláš srandu! Proč se tobě rozbila a mně ne?“
„Zkus to znova,“ zahučel druhý a rozchechtal se.
TŘÍSK!
PRÁSK!
KUTULULŮ!
Kolem se válely střepy, plasty a jiné roztodivné haraburdí.
„A teď bacha,“ hlesl jeden a důležitě zvedl prst. „Velký to... Grandfinále!“
V jeho rukách se ocitla židle.
„Co to děláte?!“
„No, tradice přece.“
„Vy volové, to se dělá na Silvestra a ne o Velikonocích ve tři ráno!“
Na konci uličky se objevilo auto s nápisem POLIZIA. Běsové se za nadšeného jásotu dali na útěk.
-----------------------------------------
Na vysvětlenou: Po odpočítání Nového roku Italové vyjdou ven před dům a rozbíjejí staré věci (případně to hází z okna, dle osobních preferencí ;)). Komu se nic nerozbije, ten bude mít v následujícím roce smůlu.

Bodík je bodík...
Pod pódiem osamocený Adolfek s pivem v ruce poguje do ticha. Klub je zatím až na pár věrných prázdný. Účinkující běhají do zákulisí a zpět a tváří se důležitě.
„Nechceš pomoct?“
Bicman přešlapuje nad rozloženou bicí soupravou.
„Děkuju.“
Zpěvačka pokrčí rameny a nechá se Adolfkem pozvat na panáka.
„Začneme s klimprem,“ huláká zvukař ze své lóže.
Klávesistka úspěšně doputuje přes kabelové moře ke stolku a uhodí C-dur. Netrefila se, naštěstí jsou reproduktory dosud němé.
„Jsi zapojená?“ ušklíbne se kytaristka.
„Jsem, ale nehraje to!“ Na důkaz hrábne do klapek a málem ohluchne na pravé ucho.
Tentokrát měl koncert jen hodinové zpoždění.

Převalovala se ze strany na stranu. Nemohla usnout a počítání oveček na ni nikdy nezabíralo.
Přemýšlela, která další uspávací technika ji čeká. Mohla by si zkusit jít udělat horké mléko s medem. To by s trochou štěstí mohlo pomoct.
Vyšourala se ospale z ložnice a dala si ohřát mléko. Mezitím zasedla ke stolu a koukala do blba.
Zatímco pila mléko, odhodlávala se k ráznému činu.
"Zprava dobrý, ale na levé straně prostě nikdy neusnu." zašeptala jen tak pro sebe do ticha a povzdechla si.
Naklonila se ke své přítelkyni a snažila se ji co nejněžněji vzbudit.
"Miláčku, můžeme se prohodit?"

Poznámka: Chci jen říct, že tahle scénka, o které píšu, trvala tak půl hodiny. Nakonec se něco vyfotit povedlo a slečna to má teď na profilovce na fejsbůku, takže to dopadlo docela dobře :))
__________________________________________
„Že mi nafotíš pěkný fotky? Že jo? Že jo?“
„Co mám s tebou dělat… Tak si stoupni sem na ten most.“
„A jak tam mám asi vlézt?“
„Ideálně chůzí.“
„To se propadne!“
Fotografka si povzdechla a začala s novým fotoaparátem balancovat po zrezivělé konstrukci polorozpadlého mostu.
„Sem si stoupneš a sem dáš nohu. Když to unese mě, tak tebe to unese dvakrát. A pohni.“
„Hehehehe, to nejde! Hahaha, já spadnu!“
„Nespadneš a opři se. Natoč se zprava, to vypadá dobře.“
„Hahahahehe,“ modelka se začala svíjet v záchvatu smíchu.
„Neblbni a stoupni si!“
„Hahahaha!“
„Říkám nechlámej se!“
„Hihihihi!“
„Přestaň blbnout!“
„Hahahehehehe!“